JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety vzplálo varšavské povstání | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety vzplálo varšavské povstání

Jaroslav Šajtar31. července 2014 • 09:00
JAROSLAV ŠAJTAR: Před 70 lety vzplálo varšavské povstání
Varšavské povstání
• foto: 
wikipedia.org

Dvaadvacátého července 1944 vyšel v polském pohraničním městě Chełmu Červencový manifest, vydaný Polským výborem národního osvobození, přátelsky nakloněným Sovětskému svazu. Za zdroj moci prohlásil Zemskou národní radu. Den poté Rudá armáda osvobodila Lublin, kam se členové výboru přestěhovali, a proto se vžil termín „lublinský výbor“ a „lublinští Poláci“ na rozdíl od „londýnských Poláků“, reprezentujících legální exilovou vládu, s níž SSSR v roce 1943 po odhalení katyňského masakru přerušil diplomatické styky a začal sázet na „lublinský výbor“.

reklama

V Polsku bojovala proti okupantům Zemská armáda (Armia Krajowa – AK), uznávající představitele Polska v Londýně. Podle plánu „Bouře“ („Burza“) se měla zmocnit klíčových míst a postavit sovětské vedení před hotovou věc. Jakkoli sympatizujeme s Poláky a hluboce si vážíme jejich hrdinství a nesmírných obětí, jež v boji za svobodu vždy přinášeli, lze tento plán vzhledem k reálnému poměru sil a mezinárodněpolitické situaci označit za poněkud nedomyšlený.

„Burza“ v praxi

Prvního srpna 1944 zaútočila Zemská armáda, čítající v okruhu Varšava 40 000 vojáků a podporovaná menšími oddíly pravicových Národních ozbrojených sil (NSZ) a komunistické Lidové armády (AL), na německá postavení ve Varšavě. Německá posádka zpočátku čítala 25 000 mužů, postupně síly třetí říše ve Varšavě vzrostly na dvojnásobek. Hned první den povstalci obsadili značnou část centra a čtvrť Staré Město, nejdůležitější vojenské cíle však neovládli. Němci proti nedostatečně vyzbrojeným, zásobovaným a vycvičeným povstalcům, mezi nimiž se nalézalo mnoho mládeže, vrhli jednotky nejhorších zabijáků s bohatými zkušenostmi z protipartyzánské války v Bělorusku, odkud v létě 1944 prchali. Velení převzal SS-Obergruppenführer a generál zbraní SS a policie Erich von dem Bach-Zelewski, jenž si získal ostruhy v běloruských močálech, ze severovýchodního Polska se do povstalecké Varšavy přesunulo Dirlewangerovo komando, tvořené trestanci a vyznačující se obzvláštní krutostí, a ze severozápadního Polska příslušníci Ruské osvobozenecké lidové armády (RONA) Bronislava Kaminského, o nichž sami Němci prohlašovali, že je zajímá jen „loupení, pití a znásilňování žen“. Jejich řádění dosáhlo takového rozsahu, že Bach-Zelewski nechal Kaminského popravit, ovšem nikoli za vraždění a znásilňování, ale za to, že kradl pro sebe, a nikoli pro třetí říši.

Dlouhých 63 dnů

Povstalci dokázali vzdorovat nekonečných 63 dnů. Ustupovali i kanály. Druhého října velitel Zemské armády Tadeusz Bór- Komorowski kapituloval. Zajetí kupodivu přežil, jelikož Němci uznali, že na členy AK se vztahuje Ženevská konvence, a zemřel 24. srpna 1966 v Londýně.

Následky potlačení povstání byly strašlivé. Největší ukrutnosti napáchalo Dirlewangerovo komando ve čtvrti Wola. Povraždilo i polské lékaře a ošetřovatelky, kteří pečovali o zraněné německé vojáky, již se za ně přimlouvali. Žádné jiné evropské hlavní město za druhé světové války tolik neutrpělo jako metropole na Visle. Plukovník Adam Borkiewicz, autor jedné z dosud nejuznávanějších monografií o varšavském povstání, vydané roku 1957, uvedl, že včetně nezvěstných pokládaných za mrtvé zahynulo 18 000 povstalců (novější zdroj se kloní k 16 000) a 20 000 padlo do zajetí. Odhady počtu civilních obětí kolísají od 50 000 do 200 000. Někdy se objevila dokonce čísla 250 000 až 300 000, ta jsou však přemrštěná. Borkiewicz se přikláněl k cifře 150 000. Připomeňme, že v den vypuknutí povstání čítala Varšava podle různých autorů 920 000 až 1,1 miliónu obyvatel. Povstalci však svou kůži neprodali lacino. Nepřítel ztratil 16 000 mrtvých, 9000 raněných, 300 tanků a obrněných vozidel a 340 jiných vozidel.

Říšský vůdce SS Heinrich Himmler vydal ve dnech 9. a 12. října rozkazy nařizující vzpurné město dům za domem a blok za blokem zbořit. Varšava silně utrpěla již během zářijové války roku 1939, při likvidaci povstání v židovském ghettu na jaře 1943, a hlavně nyní, za posledního povstání. Dílo absolutní zkázy bylo dokonáno. Když do města 17. ledna 1945 sovětští a po jejich boku bojující polští vojáci vstoupili, našli jen hromadu trosek.

Otázka viny

Je velmi pravděpodobné, že v důsledku krajně vyhrocených vztahů mezi Ruskem a Polskem kvůli anexi Krymu, občanské válce na východní Ukrajině a zkáze Boeingu 777 Malajsijských aerolinií při vzpomínkách na letošní, kulaté výročí varšavského povstání zaznějí na adresu Moskvy nebývale tvrdá slova. Mnoho Poláků je totiž skálopevně přesvědčeno, že Stalin záměrně nechal prozápadně, antisovětsky a protirusky orientované bojovníky Zemské armády vykrvácet, aby neuchvátili moc před příchodem Rudé armády.

Averze Poláků vůči Rusům (a naopak) se honosí staletými tradicemi. Protože ale horkokrevnost není nejideálnější vlastností při posuzování tak citlivého tématu, zkusme se oprostit od animozit a předsudků a dopřejme slovo více stranám.

V dobách Władysława Gomułky panovala oficiální verze, která sice oceňovala hrdinství povstalců, ale vinu za potlačení povstání svalovala na „zločinné dobrodruhy“ z řad londýnské emigrace a velení Zemské armády, čímž se ztotožňovala se sovětskou linií.

Verze „londýnských Poláků“ je dostatečně známa. Svou variantu „ruské zrady“ nastínil vůdce povstání Bór-Komorowski i expremiér exilové vlády Stanisław Mikołajczyk ve své knize s příznačným názvem Znásilnění Polska, v níž mj. uvádí, že Rudá armáda stála „v předměstích Varšavy, odkud se ani nepohnula“. Současně ale jen tak mimochodem poznamenává, že Varšavu od ní dělila široká řeka Visla, jež ovšem podle něj nepředstavovala vážnou překážku. Jak Bór-Komorowski, tak Mikołajczyk zdůrazňují tři zásadní fakta: 1. koncem července moskevský rozhlas vyzýval Poláky, aby povstali proti Němcům; 2. Letadlům přilétajícím ze západu, která shazovala dodávky pro povstalce, Rusové odmítli povolení přistát na svých letištích; 3. nedostatek náležité sovětské podpory udatného pokusu polských vojsk pod velením generála Zygmunta Berlinga překročit řeku Vislu blízko Varšavy a disciplinární řízení proti němu za to, že nedržel předmostí, či spíše za to, že tento pokus vůbec učinil. V prvních dvou bodech je třeba dát Polákům jednoznačně za pravdu. Ve třetím Rusům pomohl mimoděk ten, od koho by to nejméně čekali: generálplukovník Wehrmachtu Heinz Guderian. Ve svých pamětech totiž napsal:

„Dá se předpokládat, že Sovětský svaz neměl zájem na tom, aby tyto prolondýnské živly upevnily své postavení úspěšným povstáním a dobytím svého hlavního města... Ale ať je to jakkoli, ruský pokus... překročit Vislu u Dęblinu 25. července selhal a ztratili při tom třicet tanků... My Němci jsme měli dojem, že spíš naše obrana nepřítele zadržela než ruské přání sabotovat varšavské povstání. (...) Druhého srpna 1. polská armáda... zaútočila přes Vislu třemi divizemi na úseku Mława– Dęblin. Utrpěla těžké ztráty, ale předmostí udržela. ... U Magnuszewa se utvořilo druhé předmostí. Síly, jež tu přešly, dostaly rozkaz postupovat cestou, která šla souběžně s Vislou po Varšavu, ale v Pilici byly zastaveny. (...) Německá 9. armáda měla dojem, že ruský pokus z 8. srpna obsadit Varšavu hlavním úderem ztroskotal na naší obraně navzdory polskému povstání a z hlediska nepřítele toto povstání začalo příliš brzy.“ Svědectví „rychlonohého Heinze“, jak se Guderianovi pro jeho novátorské pojetí úlohy tanků a počáteční oslnivé úspěchy Blitzkriegu přezdívalo, se nápadně shoduje s tím, co se v Moskvě říkalo na počátku varšavského povstání, kdy se „každou chvíli“ očekávalo dobytí Varšavy Rudou armádou, a s tím, o čem se v Lublinu mluvilo v době vrcholící povstalecké tragédie koncem téhož měsíce.

Rusové se hájí tím, že během bojů utrpěli těžké ztráty, což je pravda. První běloruský front ztratil na polském území za srpen a první polovinu září 1944 166 808 mrtvých a raněných a 1. ukrajinský front jen za srpen 122 578. To značně převyšuje ztráty utrpěné Brity a Kanaďany při osvobozování západní Evropy od vylodění v Normandii po kapitulaci Německa. V prostoru Lublinu, Dęblinu, Puław a na přístupech k Varšavě sovětská 2. tanková armáda přišla o 500 tanků a samohybných děl. Svou aktivitu snížilo rovněž sovětské letectvo, jelikož přesun na nová letiště probíhal pomalu. Letectvo 1. běloruského frontu provedlo ve dnech 1. až 13. srpna 3170 vzletů, kdežto nepřátelské 3316.

Britský publicista Alexander Werth, který v SSSR za Velké vlastenecké války působil jako dopisovatel listu Sunday Times a autor komentářů pro BBC a vyznačoval se mimořádným postřehem a objektivitou, napsal ve své knize Od Stalingradu po Berlín: „Jediný závěr, který je autor (A. W.) rozhodně schopen udělat, zní, že v srpnu a září 1944 síly Rudé armády v Polsku skutečně nedokázaly dobýt Varšavu, kterou chtěl Hitler stůj co stůj držet. Protože Varšava byla nejkratší ruskou cestou do srdce Německa.

Zajisté je možno namítat, že kdyby Rusové chtěli za každou cenu dobýt Varšavu, to znamená urychleným přesunem celých armád z jiných frontů k Visle, možná by ji dobyli. Ale to by bylo narušilo jejich jiné vojenské plány, jako postup do Východního Pruska, rozdrcení Němců v Rumunsku, spojení s Jihoslovany a vpád do Bulharska i Maďarska. Jistěže nelze pochybovat, že varšavské povstání bylo posledním zoufalým pokusem osvobodit polské hlavní město od ustupujících nacistů a současně zabránit lublinské správě administrací získat opěrný bod a ustavit se ve Varšavě dřív, než do města vstoupí vítězná Rudá armáda.

Zase jednou byl v dějinách Polska poražen statečný zápas o nezávislost bezohlednými, třebaže vzájemně si oponujícími velmocenskými zájmy jiných států, jež se tu srazily.“ Objektivnější a výstižnější objasnění příčin tragédie varšavského povstání bychom stěží někde nalezli.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama