Nápravné zařízení pro mladé delikventy v polském Studzienieci nedaleko Varšavy je zasazeno do téměř idylického prostředí. Obklopují jej lesy, kvetoucí aleje jabloní a do široka se rozprostírající krajina. Snaží se tu prostřednictvím práce a vzdělání přivést zpět na správnou cestu mladé muže, které přivedly okolnosti na scestí. Většina z nich má zkušenost se závislostí na alkoholu a amfetaminu. Jejich poničené duše ale i naději probleskující za horou svalů a spontánním smíchem zachytila fotografka a filmařka Zuza Krajewska.
Cílem zařízení ve Studzienieci je rehabilitovat mladé muže prostřednictvím vzdělání a práce. Všední dny tady sestávají ze studia, práce v dílnách a večerních přednášek. Chlapci se zde mohou vyučit tesaři, zahradníky nebo chovateli koní. Víkendy jsou oproti běžným dnům spíše nudné, všichni se věnují přiděleným domácím přacím. Maximálním vyplněním dnů a často také prací se zvířaty se vedení ústavu snaží snížit hluboce zakořeněnou agresivitu chovanců, která má daleko větší tendenci drát se na povrch při nedostatku činnosti. Zařízení s obdobnou filozofií je bohužel v současné době v Evropě jen několik v Německu, Francii a Nizozemí.
Fotografka Krajewska popisuje, jak se během rok trvajícího projektu stala pro mnohé chlapce druhou matkou. „Proniknout do jejich světa zvenčí není jednoduché. Musíte rozbít hradbu agrese, nepřátelství a hanby. Hluboko uvnitř jsou to všechno hodné a důvěřivé děti. Spousta z nich se časem emočně otevřela a začala se osobně vyvíjet. Pro některé jsem teď něco jako matka, hodně si povídáme, pomáhám jim, jak jen to jde. Některým však bohužel už pomoct nejde.“
Prostřednictvím svých vlastních vzpomínek Krajewska popisuje, kolik různých cest vede z rozlehlého komunistického sídliště, kde strávilo dětství hned několik generací dětí ze zemí bývalého sovětského bloku. Zkušenost let strávených v partě dětí z různých sociálních vrstev rozhodně není cizí ani lidem v Česku. Rozptyl bývalých kamarádů na společenském žebříčku bývá několik desítek let poté, co spolu poprvé tajně vypili flašku tvrdého alkoholu, obrovský. „Někteří z nich už nejsou. Jiní odešli za lepší prací do zahraničí a zbytek, doufám, má rodiny a žije stále někde v Polsku.“ popisuje Krajewska osudy uličníků, se kterými strávila první léta svého života.
Fotografiemi chlapců ze Studzieniece se Krajewska snaží mimo jiné upozornit na nedostatečnou péči státu o ty, jež podobná zařízení opouští. Do jejich životů se často rychle vrací bezcílnost, závislost na drogách a práci, kterou si je zavazují mafiáni. Přesto autorka fotografií doufá, že chlapce ze Studzieniece čeká lepší budoucnost a že v budoucnu nezopakují chyby, kterých se na nich samých dopustily jejich rodiče.
