Temná turistika: Vítejte v Černobylu! Hlavní atrakce - ruské kolo a radiace | Reflex.cz
reklama
nahoru

Temná turistika: Vítejte v Černobylu! Hlavní atrakce - ruské kolo a radiace

Vladimír Stibůrek5. května 2011 • 07:49
Temná turistika: Vítejte v Černobylu! Hlavní atrakce - ruské kolo a radiace
foto: Vladimír Stibůrek

Temná turistika (anglicky „dark tourism“), je druh turistiky, zaměřující se na místa spojená se smrtí a utrpením. Mezi cíle temné turistiky patří jak hrady a bojiště, místa katastrof, zpřístupněná vězení čí místa, kde násilně zemřelo velké množství lidí (popraviště, místa pogromů a genocid). Mezi nejznámější cíle temné turistiky patří nacistický vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku, památník v Hirošimě, vražedná pole v Kambodži nebo právě někdejší jaderná elektrárna Černobyl na Ukrajině.

reklama

 

Na zdi mého profilu v nejmenované sociální síti jednoho dne v létě roku 2009 přistává od kamaráda Martina vzkaz, adresovaný více lidem, zda by se někdo nechtěl zúčastnit výletu do Černobylu. Okamžitě se hlásím, aby řeč nestála - a aniž věřil, že se tam opravdu podívám. Za nějaký čas se mi ve schránce objeví e-mail s naprosto přesným plánem a ceníkem výletu, který je doplněn na ustavující schůzi v hospodě, kde dokrystalizuje zajímavá a navzájem se hecující sestava účastníků zájezdu.

 


 

Teď již nelze couvnout, takže v pátek 13. listopadu 2009 stojíme na pražském Hlavním nádraží a nasedáme do nočního rychlíku směr Krakov.

 

 

V Krakově se ubytováváme v malém penzionu, proběhneme centrum, navštívíme jedno mírně temně turistické místo - bývalou továrnu Oskara Schindlera a místní dominantu - hrad Wawel. Druhý den nás čeká Osvětim. To místo patří mezi temně turistické cíle právem a zamračené podzimní počasí dojem z něho jen podtrhuje. Zatímco tábor Osvětim I. mne překvapuje svými malými rozměry, Osvětim II. – Birkenau posléze překonává všechny představy. Obrovská plocha za ostnatým drátem, nekonečný les cihlových komínů v místech, kde stávaly dřevěné baráky pro vězně, nekonečné řady betonových sloupků, držících onen ostnatý drát, a místní dominanta, dá-li se to tak říci, ona pověstná vjezdová brána. Filmy a dokumenty nelhaly, to místo je skutečně zlověstné.

 

Večer nasedáme do rychlíku, který míří na Ukrajinu. Asi v půl čtvrté ráno, jsme vzbuzeni na polsko-ukrajinské hranici. Do našeho nevyvětraného kupé vstupuje krásná mladá pohraničnice v maskáčové uniformě, požaduje po nás pasy a se zlým pohledem si nás prohlíží. Po ní následuje ozbrojenec, také v maskáčích a v beranici a mně se začíná zmocňovat podivně svíravý pocit. Jsme v Sojuzu.

 

V šest ráno dorážíme do Lvova,města, kde číhá bída v každém otlučeném rohu baráku, v každé díře v chodníku nebo v silnici a těch děr tam je opravdu požehnaně. Na to město snad 50 let nikdo ani nesáhl a to je v UNESCO a chtějí tam pořádat mistrovství ve fotbale. Hodně štěstí.

 

 

To za nádraží v Kyjevě by se už nemusela stydět ani Paříž. Po menším prospáni si projdeme centrum Kyjeva, Kyjevsko-Pečorskou lávru, což je nádherný obrovský komplex pravoslavných chrámů a klášterů. Kyjev, tedy alespoň jeho centrum, je na rozdíl od Lvova pěkné udržované město a mám pocit, že daleko udržovanější, než naše matička stověžatá. Poprvé v životě si připadáme jako bohatí západní turisté, protože tam je v obchodech všechno snad dvakrát levnější, než u nás.

 

18.11.2009, 8:00

Je to tady. Před hotelem už čeká bílá dodávka, nasedáme a vyrážíme na sever - do Černobylu. Po asi dvou hodinách jízdy přijíždíme k čemusi, co připomíná hraniční přechod. Je to vstup do prvního pásma zakázané zóny. Překonáváme ho bez problémů a stejně tak vstup do pásma druhého. Povolení ke vstupu zjevně funguje, z čehož máme po dosavadních neblahých (a těžce zaplacených) zkušenostech s ukrajinskými uniformami upřímnou radost. Projíždíme jakousi lesostepí a až na nějaký ten občasný rozpadlý barák na samotě nevidíme pořád nic.

 

Najednou míjíme značku „Čornobyl“ a vjíždíme do města, které dalo elektrárně jméno. Ulice jsou liduprázdné, přesto město nepůsobí úplně mrtvolně a občas vykazuje i známky života. Dokonce jsme přivezeni k místní, řekněme že kantýně, kde se můžeme občerstvit, ovšem při pohledu na místní „lahůdky“ raději kupuji balené čokoládové tyčinky, jejichž název se příliš neliší od názvu z reklam notoricky známého krmení pro kočky. Přijíždíme k budově agentury Černobyl-Interform, která nám na dálku vyřídila povolení ke vstupu do zakázané zóny. Získat ho nebyl vůbec problém, ale je třeba ho raději vyřizovat tak dva měsíce dopředu, protože tam opravdu nejsou zaměstnáni žádní rychlíci a slovo maňana je tam asi posvátné. Absolvujeme přednášku v ukrajinské  angličtině, podepisujeme jakýsi papír, psaný azbukou, kde se nejspíš píše, že cokoliv se nám tam stane, je jen naše věc a vyrážíme. Hustě prší, těžké mraky jakoby chtěly spadnout na zem a najednou se pod apokalypticky olověnou oblohou vynořuje známá kulatá věž, trčící z betonového sarkofágu. Asi kilometr od čtvrtého bloku vystupujeme z auta a začínáme mohutně fotit. Temné nacucané mraky jsou snad pro tuto chvíli lepší, než azurově modrá obloha. Jsme přece temní turisté a ne Homolkovic rodina na chorvatské pláži! Po chvíli kochání se tou „nádherou“ vyrážíme přímo do areálu. Vylézáme u známého pomníku asi sto metrů od sarkofágu, půjčujeme si dozimetr a začínáme pózovat jako výletníci na Kokoříně. Při tomto focení každého s každým a s elektrárnou a s dozimetrem a bez dozimetru a bez čepice tedy rozhodně temně turisticky nepůsobíme. Průvodce Saša se usmívá, řidič neznámého jména pokuřuje, hledí kamsi do dáli a dělá, že tam nejsme. Dovídáme se, že hodnota radiace v Kyjevě je asi 0,15. Okamžitě definujeme novou jednotku radiace: 0,15 μSvt/h = 1 Kyjev. U auta, asi 20 m od památníku dosahuje radiace zhruba 14 Kyjevů, u památníku, směrem k sarkofágu, už je to dvojnásobek. Jdu hrdinně ještě blíže, skoro až k vstupní bráně a při hodnotě skoro 40 Kyjevů zcela nehrdinně řadím zpátečku. Po asi deseti minutách této radioaktivní lázně velí Saša nástup a jedeme raději pryč. Projíždíme obrovským areálem elektrárny a míjíme i torzo pátého bloku, který nebyl kvůli havárii toho čtvrtého dostavěn a dodnes nad ním ční stavební jeřáby.

 

 

Po asi dvou kilometrech jízdy dorážíme do mrtvého města - Pripjati. Z dálky vypadá asi jako sídliště Prosek, z blízka by se dala přirovnat k hezčímu Chánovu. Parky jsou většinou zarostlé neproniknutelnou džunglí a uprostřed chodníku občas roste bříza. Stromy tam ostatně rostou i uvnitř paneláků přímo v obytných místnostech. Tady si člověk najednou uvědomí, jakou má příroda vůli k životu i v nejzamořenější krajině světa, jen když tam nejsou lidé. Na Pripjati vás udiví i jedna neslýchaná věc. Totiž absolutní ticho. Skutečně, kromě větru občas svištícího mezi paneláky, tu neslyšíte neprosto nic, až máte dojem, jestli nezačínáte hluchnout. Probíháme z fotografií známá místa, jako je dům kultury „Energetik,“ hotel „Policcia,“ mateřskou školku, školu, policejní stanici s vězením nebo plavecký bazén. V naprosto všech budovách jsou neklamné známky toho, že po vystěhování obyvatel zde došlo k rabování ve velkém a všude je tedy příšerný nepořádek. Nevím proč, ale nejsilnějším dojmem působí soukromé byty. Tam jsou leckdy ještě za dveřmi seřazené bačkory, čekající na návrat lidí z práce nebo školy, prádlo visí na balkóně a nádobí je ještě na plotně. Co bylo k večeři nezjišťuji. Dorážíme k naprostému vrcholu celého výletu a vlastně symbolu celého toho zmaru, kterým je slavné pripjaťské ruské kolo, které už nestihlo nikoho svézt. Znají ho snad všichni, protože k Pripjati patří asi jako Eiffelovka k Paříži.

 

Začíná se pomalu šeřit a Saša velí k odjezdu. Nezoufáme, protože na druhý den máme naplánováno repete. Večer v Kyjevě zjišťujeme, že jestliže v obchodech je tam všechno dvakrát levnější, než u nás, v restauracích je tomu naopak.

 

 

Druhé ráno je jako přes kopírák. Odjezd v osm, opět návštěva elektrárny, tentokrát za vlídnějšího počasí. V Pripjati je to ovšem jinak. Saša pochopil, že bychom kvůli fotce vlezli do samotného reaktoru, takže profláklé „turistické cíle“ necháváme tentokrát být a věnujeme se cílům speciálnějším. Opět prolézáme několik obytných domů a Saša nám dovolí vylézt na střechu toho nejvyššího, kterému říká „Fudžijama.“ Není moc příjemné přelézat asi metrovou díru a vidět šestnáct pater pod sebou, ale odměnou je nám nádherný výhled na celou Pripjať s okolím i elektrárnou. Poměrně členitý terén nás čeká i v továrně na elektroniku - Jupiter. Máme půjčené dva dozimetry, takže celý den vydatně měříme. Na asfaltu a betonu je radioaktivita mizivá, 1 - 3 Kyjevy u země a uvnitř budov je to podobné. Na travnatých plochách a spadaném listí to může být klidně 30 Kyjevů, jak se přesvědčujeme a raději tam moc nevstupujeme. Menší šok nám působí asfaltová plocha poblíž fotbalového stadiónu. Tam měříme v metrové výšce snad 70 Kyjevů a dozimetr začíná řvát. My také a klidíme se raději pryč. Už víme, proč tam s námi Saša nešel. Nejzamořenějšími místy v celé Pripjati jsou ovšem ostrůvky mechu a u jednoho z nich měřím rekordní hodnotu - 115 Kyjevů. Ruku s dozimetrem jsem tam měl asi dvacet sekund. Chlupy mi z ní dosud neslezly.

 

Vše má svůj konec a my opouštíme město, kde se čas zastavil před pětadvaceti lety. V autě si hraju s dozimetrem, jestli náhodou nezářím, když asi 200 metrů od Pripjati vjíždíme do louže, jejíž blátivá voda osprchuje okno u kterého sedím. Co mne mohlo napadnout jiného, než ruku s dozimetrem k tomu oknu dát. Výsledkem bylo 100 Kyjevů, řvoucí dozimetr a první opravdové zděšení Saši i šoféra. Ještě, že jsem tím oknem nevětral.

Vladimír Stibůrek


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama