Ron Asmus

Ron Asmus Zdroj: NATO

Český velvyslanec v Rusku vzpomíná na diplomata Rona Asmuse

Když jsem se v pondělí probudil do slunného moskevského rána, vypadalo to nejdřív na další obyčejný pracovní den. Postavil jsem vodu na kafe, začal chystat snídani a uspořádávat si myšlenky.

 

Pak jsem ale zapnul zprávy a všechno bylo jinak. Koukal jsem nevěřícně na prezidenta Obamu jak oznamuje světu, že Usáma bin Ládin už není. Že by se konečně po deseti letech neuvěřitelné stalo skutkem? V hlavě se mi honilo vše možné, pocit zadostiučinění a úlevy se mísil s rozespalou snahou racionálně vyhodnotit, co to znamená a co to přinese. Na CNN ukazovali dav lidí slavících před Bílým domem a na Times Square. Vzpomněl jsem si na své přátele a místo, abych jako obvykle praktikoval nezbytné ranní rituály, začal jsem psát maily. V Čechách vzhledem k časovému posunu ještě všichni spali, ale v Americe jásali a noc pro ně byla teprve mladá. Chtělo se mi být tam s nimi. Díky internetu se to alespoň trochu podařilo. Odepisovali hned, nadšení a nadějeplní. Vděční za sdílení jejich radosti.  Ale... Smutní, že jeden z nich, jeden z nás se toho nedočkal. O fous. V sobotu 30. dubna po dlouhé nemoci odešel na věčnost americký diplomat Ron Asmus, náš přítel a vzácný člověk. Nedělní půlnoční oslavy už probíhaly bez něj.

 

 

Pro mne byla zpráva o Ronově úmrtí v tom euforickém ranním oparu jako píchnutí nožem, blesk z čistého nebe. Věděl jsem, že byl vážně nemocný, ale když jsem s ním v létě před svým odjezdem ze Států mluvil, získal jsem dojem, že chemoterapii zvládl docela dobře a že svůj boj s nemocí začíná vyhrávat. Odmítl sice pivo, což bylo v jeho případě známkou toho, že opravdu nesmí a že ještě není vše v pořádku, ale domluvili jsme se, že si nejméně jedno dáme hned při příští nejbližší příležitosti. Loučil jsem se s ním i s Amerikou a přemlouval ho, aby mi slíbil, že až se přesunu do Moskvy a trochu se usadím, přijede mě navštívit. Říkal jsem mu o svých plánech na umístění některého amerického think-tanku v Praze a věděl jsem, že mi rozumí a fandí. Chtěl mi s mým plánem pomoci. Byl to velký stratég a bojovník, měl v sobě ale zároveň přirozenou pokoru, která mu umožňovala naslouchat druhým a přitom obhajovat své přesvědčení a názory věrohodně a opravdově.

 

 

Pro českou diplomacii byl dlouhodobě neocenitelným spojencem. Málokdo se zasadil tak významně jako on za rozšíření NATO o postkomunistické země střední a východní Evropy. Prosazoval náš vstup do Aliance ještě v době, kdy to bylo téměř neslušné. Věřil ve sjednocenou a svobodnou Evropu a v její spojenectví s USA. Zdůrazňoval nedělitelnost bezpečnosti naší společné euroatlantické civilizace. Když v letech 1997 – 2002 pracoval v administrativě prezidenta Clintona na ministerstvu zahraničí jako zástupce náměstka pro evropské záležitosti, neměli jsme pro své zájmy lepšího zastánce.  Samozřejmě, sluší se dodat, kromě Madlenky...

 

Když po volebním vítězství republikánů odešel do German Marshall Fund (GMF), dál neúnavně obhajoval a vysvětloval potřebu transatlantické spolupráce, prosazoval další rozšíření NATO a politiku otevřených dveří a šířil myšlenky a argumenty tuto vizi podporující. Tomuto úkolu byla věnována i jeho kniha Otevírání dveří NATO (Opening Nato‘s Door), která vyšla v roce 2002. Coby výkonný ředitel bruselské pobočky a ředitel strategického plánování GMF se Ron Asmus zasloužil o novou bezpečnostní architekturu Evropy jako jen málokdo.

 

Přitom se nebál jít proti proudu. Když v létě 2009 se Sašou Vondrou spoluinicioval a organizoval otevřený dopis Obamově administrativě, musel vědět, že si tím u svých přátel v demokratické části politického spektra nešplhne. A když jsem mu já sděloval své výhrady k celé akci, vyslechl mě klidně a starostlivě, i když jsme se nakonec neshodli. Vývoj mu nakonec dal zapravdu minimálně v tom, že iritovaní a uražení Obamovi poradci dostali za úkol zjišťovat, co nám Středoevropanům na jejich zahraniční politice vlastně vadí a čeho že se obáváme.  Když pak velmi zvláštním způsobem došlo ke změně architektury evropského pilíře protiraketové obrany, otevřený dopis se mi náramně hodil jako instrument a diplomatický předmět doličný, kterým jsem mohl mávat před očima americkým partnerům. A pomohlo to. Prezident Obama poslal do Prahy svého viceprezidenta Bidena, aby vše vysvětlil a nabídl nám účast v novém, aliančním fázovaném systému protiraketové obrany. A když pak půl roku nato zavítal již podruhé Obama do Čech, aby na pražském Hradě podepsal s prezidentem Medveděvem novou dohodu START, požádal nás, aby se v Praze mohl sejít s ostatními hlavami států a vlád z nových členských zemí NATO a vysvětlit jim, o co v rámci tzv. „resetu“ s Ruskem usiluje a že to v žádném případě nemá oslabit alianční spojenectví. Stalo se tak i díky Ronovi.

 

 

I ti, kterým Ron ve svém přesvědčení šlapal na kuří oka a nenechal je v klidu, většinou uznávali jeho zásluhy a respektovali jej jako nepřehlédnutelnou osobnost a kapacitu, kterou je třeba brát vážně. Pamatuji si, jak se při prezentaci jeho knihy Malá válka, která otřásla světem (A Little War that Shook the World, 2010) o rusko-gruzínském konfliktu ze srpna 2008 ujal slova Zbig Brzezinski a jak na mě Ron s úsměvem mrknul:  „Teď to přijde, teď dostanu kartáč a kniha bude před zraky všech rozcupována na kousky...“ Jenže Zbig svým nenapodobitelně kousavým hlasem a jako vždy spatra bravurně předneseným projevem nenechal nikoho na pochybách, jak si autora a jeho práce váží. Lepší poklony se Ronovi mohlo stěží dostat - všichni totiž víme, jak dr. Brzezinski chválou šetří...

 

 

Říká se, že škoda je jen dobrého člověka. Rona je moc velká škoda. Byl to idealista, který dokázal pro naplnění svých ideálů velmi prakticky a neúnavně pracovat. Bude chybět všem, kteří věří ve smysl transatlantického spojenectví a ve spolupráci postavenou na sdílených hodnotách. Ron byl ztělesněním těchto hodnot, vždy za ně bojoval a nikdy nerezignoval na potřebu jejich společné obrany.  Kdyby se aspoň dočkal toho bin Ládina...

 

Autor je český velvyslanec v Rusku