Reflex 34 přinese rozhovor s ředitelkou domácího hospice Martinou Špinkovou a onkologem Pavlem Klenerem o tom, že umírání může být i dobrý čas. Selanka to ale není. Umírající je jen všeobecný pojem. Vždycky se jedná o konkrétní osobu.
„Lidský život je jedinečný a zrovna tak umírání, které do něj patří,“ říká Martina Špinková. „Nelze dopředu říci, jak kdo bude své poslední týdny a dny prožívat. Není ani možné kategoricky tvrdit, že za všech okolností je nejlepší umřít doma.“
Onkolog doplňuje: „Na jedné straně je statistický průměr, na druhé konkrétní člověk, který má podle všech příznaků před sebou velmi krátký úsek života. Zemře do dvou týdnů, nebo díky své vitalitě vybojuje půl roku, nebo i déle? To nikdo netuší. Také proto nerad dělám prognózy.“
Vím, o čem je řeč. Není to tak dlouho, co jsem domácí hospic Cesta domů poprosila o odbornou pomoc. Chodila k nám pak sestra Kateřina Vilímková s lékařkou Radkou Šafářovou. Jejich znalosti, nepředstíraný zájem a ohleduplnost byly záviděníhodnou jistotou. Nakonec mi Kateřina pomohla maminku obléknout a přišla se s ní rozloučit na pohřeb. Už tehdy jsem se jí ptala, jestli ji nemrzí, že z lidských příběhů zná až finále.
Kateřina Vilímková říká: „Co mi setkání s umírajícími dalo do života? Klid a vyrovnanost. Přesvědčila jsem se, že každá minuta je nenahraditelná. Naši klienti se i pár dnů před smrtí umí radovat ze života. Moje povolání není smutné, je to realita. Taky jsem ale párkrát po návštěvě u velmi mladých pacientů brečela v autě. Přála bych jim jiný osud.
Moji kamarádi, sestry a doktoři z jiných oborů se mě ptají, jestli má vůbec tahle práce cenu. Podle nich už je vše ztracené a není o co bojovat, cesta je u konce. Jenomže každá doba má nějaký význam. Ten, kdo umírá, ještě žije. Snažím se jim to vysvětlit, kolikrát marně. Pro ně je určující, že už se smrt nedá porazit. To my víme taky, jenomže až do poslední chvíle se dají úspěšně řešit konkrétní obtíže. Bez dobrých lékařů - paliativců je totiž péče o umírající nedostatečná.
Přijali jsme například pacienta, jemuž bylo v nemocnici řečeno, že je zbytečné se jeho proleženinami zabývat, protože mu zbývá už jen týden života. Ten pán žil ve svém domě ještě rok a byl i celkem soběstačný! Nikdo z nás neví, kolik má v sobě životní síly, nikdo netuší, co je pro koho důležité, jestli ještě potřebuje počkat na narození vnoučete, nebo na návrat syna ze zahraničí.
S žádostí o euthanasii jsem se nesetkala, jeden pacient se mně ale svěřil, že uvažoval o sebevraždě. Nikdo totiž většinou nemá čas nebo odvahu mluvit s umírajícími o jejich pocitech. Vypořádat se s tím, že čas se krátí, může být strašně těžké.
Umírající často přemítají, jaké „to bude, až nebudou“, ale bez rozdílu věku se smíří s tím, že jejich život tady je završen. Umírání se nebojím.
Co jsem se tváří v tvář smrti dozvěděla o životě? Že je hezký a je na nás, aby měl smysl.“
Ilustrace: archiv Cesty domů
Více se dočtete ve čtvrtečním Reflexu.
