Příběh poslední fotografie Milana Paumera | Reflex.cz
nahoru

Příběh poslední fotografie Milana Paumera

Jan Šinágl3. srpna 2010 • 10:17
Příběh poslední fotografie Milana Paumera
Milan Paumer, Vinohrady, 22. 6. 2010
• foto: 
Jan Šinágl

V úterý 22. června 2010 jsem navštívil člena odbojové skupiny bratří Mašínů ve Vinohradské nemocnici v Praze před jeho operací srdce. Netušil jsem, že to bude poslední setkání a že spoušť fotoaparátu stisknu před Milanem naposled.

 

Nebyl na pokoji, těsně před mým příchodem odešel na předoperační vyšetření. Nechtěl jsem čekat na chodbě a dal jsem se do diskuze se dvěma důchodci na jeho pokoji – jeden čekal na odvoz domů po operaci, druhého teprve čekala. Nemohl jsem se nezeptat, zda-li ví, kdo s nimi pobývá na pokoji. Věděli – a obratem začala  živá diskuse. Jakoby oba pánové reprezentovali českou společnost – pro jednoho jasný hrdina, pro druhého v žádném případě. Řekl jsem si - není přece možné nepřesvědčit někoho, kdo se zdá být nezaujatý, ale neinformovaný, resp. dezinformovaný. Mé argumenty zapůsobily. Na konci diskuze jsem rád vyhověl prosbě o další informace a doporučil knihy Odkaz a Cesta na severozápad spolu s odkazem na mé webové stránky a jejich archiv. Milanovi jsem tak poskytl poslední kamarádskou službu…

 

Po Milanově návratu z vyšetření byla prý atmosféra na pokoji jistě lepší než před moji návštěvou. Toho už jsem svědkem nebyl. Jakmile se Milan objevil ve dveřích, šli jsme na chodbu. Sotva jsme usedli, už mne neúprosně varuje: „Hele, Honzo, dej si bacha na srdce, to není žádná sranda, nech si ho zkontrolovat…“ To bylo pro Milana typické. Vždy myslel nejprve na druhé a společný zájem. Jeho otevřenost, upřímnost a spontánnost mne vždy ohromovala, doslova. Bylo to v dnešní době cosi neskutečného. Jeden z mála vzácných ostrůvků postojů a myšlení nositelů něčeho, co nám dnes chybí a bez čeho se nedostaneme dále…

 

Jako vždy byl plný plánů a elánu, vůbec nepůsobil dojmem člověka, kterého očekává náročná operace srdce. Byl díky dietě pohublý, ale stále se stejnou jiskrou v oku, neskutečně optimistický, jako by zašel do nemocnice jen tak na skok kvůli nějaké prkotině, která ho jen zdržuje od práce…

 

Těšil se, až opustí nemocnici a bude moci pokračovat ve své práci. Už se ani nestačil omluvit z účasti na pietní akci pana Jana Kratochvíla, zřizovatele skvělého Muzea exilu v Brně. Omluvil jsem jej na poslední chvíli. Věřil, že to do operace ještě stihne…

 

Dlouho jsem přemýšlel, zda-li je etické Milana fotografovat. Nemohl jsem se zbavit podvědomého pocitu mu  neublížit. Zeptal jsem se jej s nadsázkou, nelehkým úsměvem a se snahou být co nejpřirozenější: „Milane, mohu Tě vyfotit na dalším bojišti?“ Odpověděl s naprostou samozřejmostí a skoro s nadšením, jako bychom seděli ještě v Mánesu na křtu poslední knihy o bratří Mašínových: „Jasně,“ a dál vyprávěl co ho čeká a co plánuje do budoucna. Svým pozitivním myšlením a nezdolným životním optimismem mne stále nutil k představě, že hovořím s dvacetiletým mladíkem a ne s mužem úctyhodného věku 79 let…

 

Milan Paumer, Vinohrady, 22. 6. 2010Milan Paumer, Vinohrady, 22. 6. 2010

 

Při odchodu mi tradičně silně stiskl ruku. Jeho stisk ruky nikdy nepřipouštěl pochybnosti. U schodiště jsem se ještě naposledy instinktivně ohlédl za odcházejícím Milanem… V ten moment jsem se neubránil vzpomínce na  JUDr. Jaroslava Anděla, kterého jsem zde před pár lety potkal také naposledy. Jako stoletý podepisoval pro moji známou svoji knihu Mé století, také jednu z posledních, ne-li poslední… Mohl by to být další příběh – o posledním podpisu…

 

Z Milana vyzařovala naprostá jistota, že brzy bude moci opět pracovat a ještě lépe s „novým“ srdcem. Ani na vteřinu nebudil dojem, že by o výsledku operace pochyboval, či by měl strach a obavy. Člen odbojové skupiny bratří Mašínů se nezapřel.

 

Díky, Milane za všechna krásná, povzbudivá a motivující setkání, které jsem s Tebou směl prožít. Nepochybuji, že těch, které jsi oslovil, obohatil, ovlivnil a „nakazil“ svým nefalšovaným, opravdovým lidstvím, je mnoho, především mezi mladou generací. Tvé besedy doslova otevíraly lidem oči. Jistě nemálo z nastupující generace  převezme onu štafetu demokracie a svobody, kterou jsi tak dlouho a do posledních sil a dechu nesl. Bude nesena a předávána dál!

 

Naučil jsi je, že tento „běh“ nikdy nesmí být vzdán, nikdy nesmí přestat a že jen díky kvalitním „předávkám“ a „běžcům“, bude udržována i naděje na udržení hodnot, bez nichž pozbývá život smysl. Jak jsi říkal: „Z otroctví bez boje není naděje nalézt cestu ke svobodě…“

 

Díky, Milane, a užij si to tam nahoře – zasloužíš si to jako málokdo.

 

Více k Milanu Paumerovi naleznete v tištěném Reflexu 31.

Jan Šinágl

Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější