„A už sis v tý Praze, Honzíku, našel nějaké to děvče?“ ptají se často babičky, aniž by tušily, že jejich dvacetiletí vnuci, co v hlavním městě studují nebo pracují, tam odjeli za někým úplně jiným. Hlavní město totiž poskytuje přesně tu anonymitu, kterou uvítáte, když už chcete konečně nepředstírat, že hledáte nějaké to děvče. Přesto se v novém městě stejně jako vaši heterosexuální kamarádi, co taky přijeli z jiných koutů republiky, budete cítit jak Alenka v říši divů.
Všechny ty kavárny, kluby, bary, spolky, ale i ulice, kde se dva kluci normálně drží za ruce nebo si dají pusu! To jste v Jihlavě nebo v Ústí moc často neviděli. To na vás prostě zapůsobí, zvlášť proto, že jste do té doby hlavně švitořili s chumlem kamarádek a nešel vám tělocvik. „Vyrůstal jsem na vesnici na Zlínsku a od svých patnácti let věděl, že jsem gay. Coming out přišel v prváku na střední, nic to ale nezměnilo na pocitu osamělosti. Jednoduše jsem nikde neviděl to, co jsem cítil. Všechno bylo virtuální. Vztahy, láska... nic z toho se nezdálo reálné,“ vypráví mi dvacetiletý Štěpán Bukáček.
Po loňském přesunu do Prahy, kde začal studovat bohemistiku na univerzitě, se pro Štěpána všechno změnilo. Postupně potkával lidi se stejnými zkušenostmi. A zamiloval se. „Když se dívám nazpět, říkám si, že je ne-uvěřitelný, jak se všechno změnilo od doby, kdy jsem měl jenom přezdívku na síti. Poznal jsem taky, že když řeknete nahlas ,jsem gay‘, může to hodně lidem pomoci. Proto plánuju vydávat vlastní magazín o gayích, co by nepodporoval předsudky. Připadá mi totiž, že i gay média se snaží prezentovat všechno hlavně přes sex.“
Předsudky nepředsudky, mně před pěti lety, kdy jsem do Prahy dorazil jako devatenáctiletý, začalo rychle docházet, že v matičce stověžaté čeká na příjezd nového masa z ostatních částí Česka hejno. Hejno supů lačných seznámení. Hlavně vždy na začátku akademického roku.
Praha je totiž sice fajn, ale rychle v ní dospějete do stavu, kdy už všechny znáte, už jste se všemi přes jednoho či dva kamarády vlastně něco měli a je to trochu nuda. Praha se najednou stane tou vesnicí, ze které jste utekli, a i já si nedávno říkal, že se budu muset přestěhovat do Brna. „V Brně znáš přes jednoho člověka úplně všechny,“ dozvídám se při rychlé facebookové rešerši a děkuji Vojtovi Mýlkovi z Masarykovy univerzity za bryskní pošlapání krásné představy.
Být teplý nestačí. Musíš být dobrý!
Tady se ale paradoxně dostáváme k podstatnému momentu. Když totiž z médií i odjinud zní výrazy jako „vaše komunita“, „vaše agenda“, „lidé jako vy“, je to naprostý nesmysl.
Gay komunita totiž rozhodně není homogenní útvar lidí se stejnými přáními, postoji či cíli. Jde o víc různých komunit či „kmenů“, jež se snaží rovnoprávně fungovat ve většinové společnosti. Můj kmen třeba obecně bydlí na Letné, pracuje v reklamce, chodí na techno, obědvá pho a potřetí prodlužuje studium na Karlovce či na FAMU. Promiň, mami.
Můj kmen třeba taky úplně aktivně nebojuje za adopce dětí stejnopohlavními páry nebo zrovnoprávnění manželství. Souhlasím s tím vším – jen ještě nejsem ve fázi života, kdy by se mě to týkalo. „Jakákoliv generalizace je prostě mimo. Že gayové mají peníze. Že používají jen iPhony. Že poslouchají Helenu Vondráčkovou,“ potvrzuje Pavel Bicek, ředitel filmového festivalu gay, lesbických a trans filmů Mezipatra, s nímž jsem pár let bydlel v bytě, kde nebyl ani jeden designový kus nábytku.
Na pražsko-brněnském festivalu Mezipatra jsem se mimochodem dva roky podílel jako posila v PR oddělení. Pamatuji si, jak jsem do tiskových zpráv do zblbnutí psal, že nepromítáme filmy proto, že jsou teplé, ale proto, že jsou dobré. Je to vlastně příznačné; dneska už nikoho neohromíte tím, že masturbujete nad představou Ryana Goslinga místo nad fotkou Jennifer Lawrenceové. Být teplý – aspoň ve velkých městech – už jednoduše není žádné terno. A rozhodně tím nikoho neohromíte. Což je v naprostém pořádku.
