„Šrí Lanka je úžasná země, kde lidé nešetří úsměvy,“ říká Tomáš Vrábel (40). „Malebná čajovníková údolí, nádherné pláže s tyrkysovou vodou i buddhistické chrámy… Perla Indického oceánu je pro tento ostrov opravdu přiléhavá přezdívka.“
Poprvé jsem Šrí Lanku navštívil v roce 2005, krátce poté, co ji zpustošilo tsunami (35 322 potvrzených úmrtí). Vzala mě za srdce a vrátil jsem se tam už několikrát. Naposledy vloni, kdy jsem přes kamaráda dostal nabídku pracovat pro jednu německou cestovní kancelář v Kolombu. Neváhal jsem ani chvíli a tentokrát jsem na ostrově strávil téměř rok.
Bez růžových brýlí
Šrí Lanka (podle příručky Jména států a jejich územních částí z roku 2009; Pravidla českého pravopisu z roku 1993 a Slovník spisovné češtiny uvádějí starší, nesprávný tvar Srí Lanka – pozn. red.), do roku 1972 Cejlon, je drsná země. Kromě zmíněné přírodní katastrofy ji poznamenal především boj radikálů z tamilské menšiny proti vládě většinových Sinhálců. Naštěstí je to už historie a v zemi je léta klid.
Ani dnes ovšem není všechno tak skvělé, jak ukazují katalogy pro turisty. Počínaje komáry, kteří vás mohou nakazit malárií, případně smrtelnou horečkou dengue. Já antimalarika nebral, jako prevenci jsem používal jen repelent a měl jsem štěstí. Ale znám i lidi, kteří infekci od komárů hodně odnesli.
Temnou stránkou ostrovního ráje je také kriminalita. Podle mě je to tím, že v posledních letech vyskočily nahoru ceny a hodně lidí se dostalo do existenčních problémů. Jak mi řekli policisté, kterým jsem šel při posledním pobytu nahlásit krádež mobilu, případů je mnohonásobně víc a oni je sotva stačí zaznamenat, natož řešit. Přibylo i loupežných přepadení. Na mě to jednou zkusil taxikář. Odvezl mě na temné a opuštěné místo za městem a chtěl mě oloupit. Jen se štěstím jsem se zachránil útěkem do nedaleké rybářské vesnice.
Svatba pro tisíce
Jestliže mi Šrí Lanka i přes uvedená negativa přirostla k srdci, může za to nejen dech beroucí příroda, ale především lidé, kteří na ostrově žijí. Zhruba tři čtvrtiny z nich jsou buddhisté, kolem osmi procent muslimové, podobně na tom jsou křesťané a zbytek představují hlavně hinduisté. Všichni spolu přitom žijí v klidu a míru.
Soulad panoval i ve firmě, kde jsme byli jen dva cizinci, německý ředitel a já. Ostatní byli Šrílančané. Obdivoval jsem jejich přístup k životu a koneckonců i pracovitost. Samozřejmě, proti nám byli pomalí. Úkol, jenž by u nás člověku zabral deset minut (třeba zavření systému rezervací pro hotel, který už neměl volné kapacity), jim trval přes hodinu. Protože oni si pořád povídají, komunikují přes internet… Ale dělají to všechno v klidu a s úsměvem.
Fascinovala mě také jejich družnost. Společné večeře, jichž se účastní desítky známých, nemluvě o svatbách. Na ně šetří budoucí manželé i jejich rodiče a za ty sumy by se dal pořídit dům. Na Šrí Lance se lidé cítí poctěni, když přijde hostů co nejvíc. Běžně i dva nebo tři tisíce. Zato rozvod je hanba, zejména pro ženy, jejichž postavení vůči mužům ještě není zcela rovnoprávné.
Vesnička u moře
Šrílančané nejraději pracují v Kolombu, kde jsou lepší příležitosti než kdekoli jinde, a neváhají strávit dojížděním i několik hodin. Mně se ale hlavní město zase tak nelíbilo, hodně se v něm staví, je hlučné a trochu špinavé. Proto jsem si také našel bydlení v Galkisse, letovisku na pobřeží, asi deset kilometrů na jihozápad od Kolomba. Navíc jsem si po dvou měsících uvědomil, že chci poznávat Šrí Lanku jinak než z oken kanceláře a při volných víkendech. Raději jsem obětoval něco z úspor a většinu pobytu se nenechal svazovat pracovním vytížením.
Bydlení jsem našel u manželského páru, jemuž se nepoštěstilo mít vlastní děti. Jag a Fatmašita byli moc milí a brzy se z nich stala má druhá rodina. Fatmašita byla skvělá kuchařka, která mi vařila samé lahůdky a zasvětila mě do tajů šrílanské kuchyně. Já občas pomáhal a chodil na pobřeží za rybáři kupovat čerstvě vylovené tuňáky, makrely nebo krevety. Přes počáteční nezvyk jsem se brzy naučil jíst rukou a zjistil, že to je prima zážitek. Zapojíte další vjem a pokrm chutná dvojnásob.
Na co jsem si zvykal déle, navzdory sympatiím k buddhismu, to byly zpěvy z nedalekého chrámu. Mniši je pouštěli z cédéčka do ampliónů v pět ráno, trvaly hodinu a probouzely každou živou duši široko daleko. Večer se pro změnu s voláním k modlitbě ozvala mešita.
Setkání s Anuškou
Anušku jsem poznal krátce po příletu na ostrov. Právě se vrátil z Číny, kde studoval medicínu, a bydlel i s rodiči také kousek od Kolomba. Okamžitě jsme se spřátelili a společně prožili mnoho zajímavého. Anu, jak jsem mu zkráceně říkal, mě seznámil s rodinou, podnikali jsme cesty do buddhistických chrámů, při dešti se koupali v oceánu…
Ano, zamilovali jsme se do sebe a bylo to velmi krásné období. Když jsem odlétal zpět do Čech, loučení bylo těžké. Ale jsme stále v kontaktu a to je důležité. Oba víme, že přijde doba, kdy se cesty našich osudů, na něž buddhisté tolik věří, opět spojí. Pravděpodobně mimo Šrí Lanku. Anuškovi je teprve sedmadvacet a teď ještě musí projít atestací, ale pak by se chtěl podívat za prací někam do Evropy.
Šrí Lanka a gayové
Jeden z důvodů, proč chce Anu do Evropy, souvisí právě s jeho sexuální orientací. Šrí Lanka je velmi tradiční náboženskou zemí a tamní gayové musí skrývat své zaměření před rodinou, přáteli, kolegy v práci a mnohdy i sami před sebou. Společnost je odsuzuje, často jsou středem posměšků a urážek. Já jako bílý turista nic takového nezažil a Anu na homosexuála nevypadá, takže taky ne, ale jinak je to běžné.
Nevybíravými slovními výpady častují gaye spíš jednodušší lidé, ale předsudky má celá společnost, která homosexualitu vysloveně zakazuje. Paradoxem je, že nikoho nepobuřuje, když se spolu drží dva chlapci za ruce nebo za rameno. To je u buddhistů znakem přátelství. Pokud by se ovšem políbili, mohlo by se stát, že je zatkne policie a několik dní stráví ve vězení.
Gayové na Šrí Lance by samozřejmě chtěli mít své partnery a podporu rodiny, jež by se za ně nestyděla a milovala je takové, jací jsou. Jenže k tomu zbývá ještě dlouhá cesta. Ani můj přítel se neodvážil svěřit rodičům se svou orientací, a to je jeho otec psychiatr, mimochodem docela významný, vyznamenal ho sám prezident. Z několika desítek homosexuálů, které jsem na Šrí Lance potkal, se to odvážil říci doma jeden jediný. A ještě pouze matce. Otec se nesměl dozvědět nic.
