Petr Havel: Peníze za nic? Co představují v praxi „nárokové“ a nenárokové dotace
V souvislosti s kauzou vracení dotací z důvodu střetu zájmů současného premiéra se v rámci argumentace pro a proti (vracení dotací) operuje s pojmy nárokové a nenárokové dotace, a je tedy na místě uvedené pojmy osvětlit a charakterizovat. I proto, že sousloví „nárokové dotace“ vzbuzuje u nezemědělské veřejnosti dojem, že je může automaticky čerpat každý hospodařící zemědělec.
Úplně na začátku je přitom třeba konstatovat, že pojem nároková a nenároková dotace ani naše, ani evropská zemědělská legislativa nezná. V praxi tak jde o novinářskou zkratku, která je ovšem zejména v případě nárokových dotací značně zavádějící. Aby měl totiž zemědělec nárok na získání i té nejjednodušší dotace na plochu, takzvanou základní platbu označovanou jako BISS, musí splnit řadu podmínek, přičemž nestačí jen „být“ zemědělec, který nahlásí plochy, na které žádá o dotace. Aby podporu získal, musí například plnit podmínky Dobrého zemědělského environmentálního stavu (takzvané DZES), kterých je devět, přičemž každá DZES obsahuje povinné parametry, týkající se například prevence eroze, ochrany vodních toků, střídání plodin, údržby krajinných prvků, péče o travní porosty a další povinnosti. Tím to ale nekončí, zemědělci jsou také při svém podnikání povinni dodržovat celkem 11 obecných podmínek pro hospodaření, například požadavky na pohodu zvířat (animal welfare), nitrátovou směrnici či zákaz používání hormonálních látek, musí se řídit zákonnými předpisy v ochraně přírody nebo nesmí používat v EU zakázané pesticidy. To samé musí dodržovat i zemědělci, kteří využívají doplňkovou redistribuční platbu (CRISS), což je ona vyšší platba na plochu do hranice 150 hektarů – tedy i ti nejmenší zemědělci. Podstatné nicméně je, že pokud tyto a další podmínky nesplní, na dotace nárok nemají.
Přímé platby na plochu, o nichž se mluví jako o nárokových platbách, zahrnují navíc i další typy dotací, jako je podpora citlivých komodit (chmel, ovoce, zelenina, cukrovka, brambory, skot ovce a kozy), dotace pro zemědělce ve znevýhodněných oblastech (ANC), platby pro mladé zemědělce a takzvané ekoplatby, přičemž nárok na takové dotace mají zemědělci při splnění dalších specifických podmínek. Obecný rámec povinností přitom stanovuje EU a v případě zmiňovaných 11 dalších podmínek i jiné rezorty, než je Ministerstvo zemědělství (MZe), a právě to bývá argumentem AGROFERTU a spol., že takové dotace čerpat může. Jak ovšem v minulosti konstatovaly soudy v naší zemi i soudy evropské, vztahuje se střet zájmů na veškeré, tedy i na tyto „nárokové“ dotace, takže právně „není co řešit“ a jde spíše o to uvědomit si, v jakých typech dotací lze podmínky pro jejich čerpání nejvíce ovlivnit.
V rámci ČR lze samozřejmě nejvíce ovlivnit strukturu Národních dotací, které jsou výlučně v gesci naší země, a EU pouze stanovuje jejich maximální možný podíl na veškerých podporách do zemědělství, který ale naše země nepřekračuje. Zásadně je nicméně možné také ovlivnit podobu a strukturu dotací v Programu rozvoje venkova (PRV), o nichž se v ČR mluví jako o nenárokových dotacích, neboť nejsou automatické (což ale nejsou ani ty nárokové), a k jejich čerpání je třeba zpracovat příslušný projekt. Jednotlivé dotační programy navrhuje MZe, podmínky pak stanovuje Monitorovací výbor PRV, který je složen převážně ze zástupců MZe a představitelů nevládních zemědělských nebo se zemědělstvím spojených organizací. Principem úspěchu při získání dotací z PRV je přitom dosažení co nejvyššího bodového ohodnocení, přičemž počet bodů za plnění příslušných kritérií určuje výbor. Tento systém umožňuje vytvářet takové bodové ohodnocení, které vyhovuje jen určitým skupinám zemědělců na úkor jiných, nebo stanovit celkovou výši podpor na jednotlivé programy. Vzhledem k tomu, že se prakticky vůbec neřeší omezení dotací podle velikosti podniku, mohou většinu dotací z PRV vyčerpat největší zemědělské podniky, a to se také děje. V rámci PRV, který představuje zhruba třetinu zemědělských dotací, lze tak zaměření tuzemského zemědělství k preferenci velkých zemědělských subjektů ovlivňovat velmi efektivně a téměř bez vlivu EU, pokud není s velmi obecnými pravidly Unie v opravdu přímém rozporu. To se ale většinou neděje, protože struktura navrhovaných programů prochází notifikací (schvalováním) v EU. Ta, zjednodušeně řečeno, v případě PRV pouze ukládá členským zemím, aby národní Monitorovací výbory zřídily.
Z výše popisovaných rámcových podmínek dotací každopádně ale také vyplývá řada závěrů, které nemají přímou vazbu na střet zájmů. Například, že je systém dotací a podmínky pro jejich čerpání natolik složitý, že odrazuje potenciální zájemce od vstupu do zemědělského podnikání. Uvedené podmínky také ukazují, že dotace pro zemědělce, kteří „nic neprodukují“, nejsou jen bianco šekem na peníze, jak tvrdí i někteří politici. A v neposlední řadě pak dokazují, že žádné „nárokové dotace“ vlastně neexistují.
