Jaro Filip | Reflex.cz
nahoru

Jaro Filip

MARIAN JASLOVSKÝ3. června 2004 • 15:12

JAROSLAV FILIP (1949-2000) je znám především jako spolupracovník slavných, "federálních" osobností. Dvaadvacet let stál po boku Lasici a Satinského jako pianista, zpěvák, autor písní, herec, a dokonce i jako režisér. Jeho klávesové nástroje byly neodmyslitelnou součástí hudby Deža Ursinyho; hrál s ním od roku 1969 a z dvanácti Ursinyho řadových alb nenahrál jenom dvě. V posledních letech nedlouhého života byl jeho nejvěrnějším uměleckým partnerem Richard Müller, kterému psal písničky a většinou i hrál klávesy.

Týmový hráč Filip byl autonomní uměleckou osobností. Herec, skladatel, moderátor, bavič, publicista, v časech rozvinutého mečiarismu i vlivný homo politicus. V soukromí extrémní technofil, fanatický propagátor Internetu, zanícený čtenář a vášnivý tabakista. Filipa si každý pamatuje jako hyperaktivní postavičku neustále v poklusu, aby stihl obrovské množství práce, kterou na sebe uvalil, a aby mu zbylo i na časově náročné koníčky. Marián Varga pro něj vymyslel trefný bonmot: člověk hromadného výskytu. Hektický životní styl, nedostatek spánku, stresy, honění termínů a osobní dispozice způsobily, že i odolný Filipův organismus selhal. Před čtyřmi lety, 11. července 2000, nečekaně zemřel na

Foto
infarkt necelý měsíc po svých jedenapadesátých narozeninách.

Veliké stěhování

Jaro Filip se, na rozdíl od mnoha umělců nesoucích v sobě skutečná nebo v médiích prezentovaná traumata z dětství, narodil do stabilní a harmonické rodiny. Rodiče-učitelé ho podporovali, a hlavně matka ho vedla
k tomu, aby se stal umělcem (i jeho bratr a sestra zpívali a druhý bratr byl pianista a ochotnický herec). Filip se narodil 22. 6. 1949 na jihu Slovenska, ve vesničce Hontianske Moravce. Mimochodem, z tohoto kraje pocházejí i herci Marián Labuda a Milan Lasica. Hrát na klavír začal zejména zásluhou matky a už během základní umělecké školy se vyznačoval talentem k improvizaci, která bude jeho charakteristickým projevem po celý život. "Nenáviděl jsem klavír jako všechno, co se musí, co je nutné. Doma po mně šli dosti tvrdě.
Musel jsem cvičit a cvičit. Byly to galeje." Jako čtrnáctiletý teenager propadl rozhlasové stanici Radio Luxemburg, na které se dal slyšet rock and roll. Jako patnáctiletý naivní vesničan byl přijat na bratislavskou konzervatoř, neměl však s velkoměstským prostředím problémy. Psal se rok 1964 a mladí hudebníci měli tehdy v Bratislavě jiné zájmy než pokorně sloužit vážnému umění. Přicházela bigbeatová vlna, beatlemanie. Slovenská odpověď na Beatles byla skupina The Beatmen s Dežem Ursinym, která byla kultovní záležitostí. Jaro začal dávat před cvičením etud přednost kamarádům na bratislavském Korzu. Zpočátku dobrý žák postupně ztrácel přízeň učitelů a hrozil vyhazov. Vzhledem k jeho talentu však na konzervatoři souhlasili s nouzovým řešením: byl převelen do Žiliny, menšího města, ve kterém hrozilo méně pokušení. Filipova rodina stála za synem a sourozencem.
Foto
Všichni se dočasně přestěhovali do Malé Čierné, vesničky u Žiliny, kde žili v jednom pokoji i s klavírem, aby na Jara dohlédli. Odchod do vyhnanství přinesl své ovoce a absolventský koncert byl prý výtečný. Jaro se během studia na konzervatoři muzikantsky příliš neprojevoval - v módě byly kytarové kapely. Až po skončení školy si zahrál v první opravdové skupině, Blues Five s Petrem Lipou. Hrál s ní i na druhém ročníku legendárního Pražského beatového festivalu v roce 1969.

Dežo Ursiny

Už na konzervatoři byl Filip vyhlášený komik. Po neúspěšných přijímačkách na herectví se nechal zaměstnat, v agentuře Slovkoncert dělal dokonce s budoucím kapelníkem Modusu, Jánem Lehotským. Jako pianistovi mu prý mimořádně dobře šel "strojopis a dálnopisování". Ke studiím dramaturgie a scenáristiky na bratislavské VŠMU (obdoba AMU) přesvědčil kinomaniaka Filipa Dežo Ursiny. V roce 1970 byl přijat. Ve stejném roce se stal členem Provisoria Deža Ursinyho, který po období slavných Beatmen a ceněných Soulmen dostal chuť dělat umělecky ambicióznější hudbu. "Já si ho nevybral, on si vybral mne. Doslova mě pronásledoval od středoškolských časů," lakonicky to komentoval Ursiny po letech. Po dvou úspěšných vystoupeních v Praze nastala několikaletá přestávka, přerušená vydáním jednoho z nejpřesvědčivějších rockových alb v historii československé pop-music - Ursinyho "anglického" Provisoria. Filip byl jediný Slovák, ostatní studioví hudebníci byli členy slavného Flamenga (basista Vladimír "Guma" Kulhánek, bubeník Erno Šedivý, saxofonista Jan Kubík, sbory si zazpíval Vladimír Mišík).
Foto
Provisorium se nahrávalo v červnu 1972, ale jak bylo v těch časech běžné, vyšlo až následující rok. Je to album, které je přesvědčivé i v konkurenci progresívních britských rockových skupin - a přitom není epigonské. S Ursinym se ve studiu Filip setkává zase až v září 1977 při nahrávání velkolepé jazzrockové suity Pevnina detstva. Následovaly další desky, především Modrý vrch z roku 1981, jenž má v dějinách československého rocku důležitou pozici. Sporadicky také koncertují. Spolupráce s Ursinym byla Filipova umělecká definitiva. Pro Ursinyho byl spolehlivým spoluhráčem, spolutvůrcem aranžmá, pro Filipa byl Ursiny (jako pro mnohé další hudebníky) doslovně guru. "Jeho místo je nezastupitelné. Každý z nás, nejen z muzikantů, má ve svém životě nějakou osobnost, která ho ovlivnila, někam postrčila. Pro mě to byl Dežo. On byl světlonošem nejen pro mě, ale pro celé Slovensko. Jeho život a názory se v některých věcech vyvíjely, ale vždy byly jasné, pevné a hodnotné." Když Ursiny zemřel 2. května 1995 na rakovinu, Filip byl zdrcen. "Dežo celý život říkal lidem pravdu přímo do očí. A uměl taky říci pravdu sám sobě. Platí to i pro jeho hudbu: není v ní faleš a nežadoní, abychom si ji za každou cenu zapamatovali. Právě proto si ji budeme pamatovat."

Divadlo, Lasica a Satinský

Filip byl rozený divadelník. Charakterní herec, který hrál většinou sám sebe, autor nesčetných scének, turbulentní jevištní improvizátor. Původně se nechtěl věnovat divadlu, zajímal ho jenom film. V roce 1974 ho oslovili protagonisté známého bratislavského studentského Divadla u Rolanda. "Dali mi devět textů a byli překvapeni, když jsem je za pět dní přinesl zhudebněné. Tenkrát jsem v sobě
Foto
objevil novou strunu. Dežo se tomu vždycky smál, že prý šaškovské písničky. Od té doby je to má druhá tvář." V Divadle Filip přijal místo pianisty, ale své výstupy postupně doplňoval improvizovanými monology. Stal se středem pozornosti, show si ukradl pro sebe a do Rolanda začali lidé chodit na Filipa. V roce 1980 dostal profesionální angažmá v Trnavském divadle pro děti a mládež, což byl malý ostrov pozitivní deviace v totalitním Slovensku. V repertoáru bychom našli mnohé pozoruhodné kusy, nejen dětské. Juraj Nvota, režisér: "Jaro byl velmi intenzívní člověk. Když ho něco chytlo, oddal se tomu celý.
Pak přišel střih a vrhl se zase na něco jiného. Takhle prošel několika druhy umění, několika profesemi, mnoha přáteli i přítelkyněmi." Kvůli účinkování v Trnavském divadle Filip také počátkem osmdesátých let nehrál v Ursinyho Provisoriu. Muž hlubokého, soustředěného ponoru Ursiny tohle Filipovo sezení na několika židlích nechápal. S Milanem Lasicou a Júliem Satinským, svými idoly z dětství, se Filip seznámil v roce 1978. Následovalo dvaadvacet let spolupráce, kterou ukončila až Filipova smrt. Filip byl pro L&S především skladatelem a hereckým sparingpartnerem. S Lasicou a Satinským nahrál album Bolo nás jedenásť, které je vrcholem jeho skladatelského umění a obsahuje melodie, jež zlidověly. Jan Rejžek tehdy o desce napsal do Melodie: "Dlouho bych musel vzpomínat, kdy mě naposledy původní písnička tak přibila k židli. Tóny harmonia, flétny, Stivínových píšťal a hlasy tří outsidrů našeho popu ve mně rozlily tolik tesknoty, lítosti, pokory i smutku z pocitu věčně sísyfovského člověčenství, až jsem se musel násilím přivést k běžnému životu." Pro Filipa, který psal (podobně jako Ursiny) hudbu na hotové texty, byl Lasica ideální textař a pro Lasicu byl Filip skladatel, jenž uměl dát textům nový, často překvapivý rozměr. S Lasicou a Satinským nahrál Filip ještě tři alba, spolu vystupovali v mnoha představeních a televizních pořadech. Patřili k atmosféře Bratislavy, pro mnohé byli součástí života - tak, jako se to povedlo jejich velikým vzorům, Voskovcovi, Werichovi a Ježkovi nebo Šlitrovi se Suchým.

Filip rocker

Filip neuměl věci vysedět, snažil se je udělat hned a rychle. I proto jsou odrazem jeho momentálního stavu. Tak probíhala i spolupráce s Richardem Müllerem, kterému Filip složil písně na čtyři alba. Müllerovi Filip zpočátku napsal dvě písně, spolupráce se pak vyvíjela velice dynamicky. Müller: "Jednou jsem během dvou měsíců napsal asi čtyřicet textů. Nedokázal jsem si představit, jak na to s Jarem jít, protože kdybych mu dal těch čtyřicet textů, tak většina zůstane nerealizovaných. Řekl jsem mu o nich, ale na schůzku jsem přinesl jenom deset z nich. Byl jako malé dítě - nešťastný, rozpačitý. A že kde je dalších třicet. Když jsem přišel na další setkání, byly asi tři věci hotové. Tak jsem mu dal další. Takhle jsem se viděli asi tři měsíce každou neděli, dokud nebyl celý balík hotov." Tyto písně také tvoří jádro Müllerových alb. Kytarista Andrej Šeban, který písničky nahrával: "Jako skladatel byl Filip nesmírně invenční, hlavně harmonické nápady měl vynikající. Byl v tom
Foto
dobrém smyslu slova eklektik, uměl spojovat neuvěřitelné věci.
A měl cit pro text." V müllerovském období Filip dokonce vyrazil na turné, i když cestoval nerad. Kapelového života se však nezúčastnil - po vystoupení v místě i několik set kilometrů vzdáleném od Bratislavy jel zpravidla domů, aby druhý den odjel na další štaci. Domov a rodina byly jeho přístav - Filip se oženil jako dvacetipětiletý a nikdy se nerozvedl. V Bratislavě měl svou pracovnu, výkonný počítač se satelitním připojením k Internetu, manželku, která mu připravila teplou večeři třeba ve tři ráno. Tady měl i své tři děti, dva syny a dceru. Zlomyslník by mohl říct, že Filip kvůli své pracovitosti a těkavosti neměl čas ani na pořádný skandál. Spolupráce s Richardem Müllerem přivedla Filipa z divadla opět do pop-music, a tak začal skladatel pomýšlet i na opožděný debut. Své první sólové album Cez okno (1996) vydal ve čtyřiceti sedmi letech. Hraje tu kromě jiných i Filipův syn, bubeník Leo. Texty psal Richard Müller. Cez okno je Filipovou vizitkou: několik písní by mohlo "dozrát", snad by pomohla pečlivější dramaturgie (kdyby bylo z čeho vybírat). Ale i tak je to deska svěží, neopakovatelná. Na druhém autorském albu Ten, čo hrával s Dežom (1998), věnovaném Ursinymu, je už spolupráce s Müllerem těsnější, Müller na albu také zpívá. Třetí album s plánovanou mezinárodní hudebnickou účastí už Filip nenahrál.

WORKOHOLIK

Filipovy desky, ať už vlastní, či s Ursinym, Lasicou a Satinským, Müllerem, jsou jen částí jeho aktivit. K jeho práci je potřeba přičíst nespočet rozhlasových a televizních pořadů. Žánr kontaktního talkshow byl bezprostřednímu Filipovi blízký, vstupoval i do politiky prostřednictvím rozhlasové a televizní relace A propo. Byl skutečným propagátorem Internetu a mailové komunikace (i jako publicista), vymyslel a zprostředkoval mailové besedy s tehdy novým slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou. Dokázal dělat několik věcí najednou: psal scénář, poslouchal hudbu a vedl několik paralelních chatových diskusí. Hodně četl. Neměl rád spánek a dovolené, protože ho to obíralo o čas na práci. Kouřil několik desítek ručně balených cigaret denně. Nenáviděl fyzický pohyb.
Byl propagátorem svého životního stylu a říkal, že pokud je člověk aktivní, nemůže se mu nic stát. V tom se přepočítal. Milan Lasica: "Pracovitost musí být ve vás, ten motor musí stále někam hnát. To, že Jaro zemřel předčasně, má svou logiku. Za těch padesát let toho prožil tolik, co za tutéž dobu prožijí tři lidé dohromady. A to ještě musí být dost aktivní. Takže ho nemusíme litovat. Jenom musíme litovat nás, že tu není."

MARIAN JASLOVSKÝ


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější