Česká veřejnost zažila od roku 1948 už čtyři vyšetřování smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Vždycky se na scéně objevilo několik týmů policistů a prokurátorů, ale z různých důvodů nakonec vyšetřování odložili. Šedesát let od tragické noci z devátého na desátého března stále existuje mnoho nejasných míst.
Jan Masaryk, na rozdíl od svého otce a prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, byl psychologicky nesourodá osobnost. Mnohostranný talent ve spojitosti se slabými nervy, které zdědil po matce, z něj udělaly přitažlivou postavu, známou po celé Evropě i ve Spojených státech.
Neexistoval však jeden Jan Masaryk, ale minimálně dva. První duchaplně bavil okolí a díky své milé bezprostřednosti měl otevřeny dveře do politických kanceláří většiny západních politiků. Během druhé světové války na vlnách BBC dokázal promlouvat k českému národu s takovou sugestivitou, že se po roce 1945 stal postavou, jejíž popularitu lze dnes srovnat nanejvýš s hvězdami pop-music.
Stejný Jan Masaryk se ale na celé dny, nebo dokonce týdny ztrácel, melancholicky ležel v posteli, kouřil a hleděl do stropu. Během válečných let pak čas od času skončil s depresemi v sanatoriu, kde se k němu lékaři museli chovat jako k malému dítěti. V politických kruzích šlo o přísně střežené tajemství, o němž všichni věděli, ale každá z politických stran se jeho slabosti snažila využívat ve svůj prospěch. Tak tomu bylo i před šedesáti lety v době komunistického převratu. Pokusme se popsat atmosféru, která předcházela jeho tragické smrti.
ODCHOD DO EXILU?
Dvacátého února 1948 mu telefonoval neoficiální mluvčí demokratických ministrů, Hubert Ripka, a oznámil, že dvanáct jeho kolegů podalo na protest kvůli postupu komunistů v bezpečnostních složkách demisi. Požádal ho, aby je následoval. Podle Ripky mu to Masaryk slíbil. Podle jiných svědectví byl uražen, že ho do celé akce jeho kolegové nezasvětili dříve. Ti se však báli jeho sklonu k povídavosti, a proto ho raději postavili před hotovou věc. V dalších dnech se ministr zahraničí léčil z nachlazení a ve shodě se svou povahou rozhodnutí oddaloval.
Čtyřiadvacátého února mu zavolal komunistický premiér Gottwald a mezi řečí se ho ležérně zeptal: "Ale ty zůstaneš dál ve vládě jako zahraniční ministr?" Masaryk reagoval tak, že to Gottwaldovi neznělo jako ne. Krátce nato udělal Masaryk krok, na nějž byl v uplynulých třiceti letech zvyklý - přenesl svoje rozhodnutí na prezidenta Beneše, který mu důrazně sdělil, že se musí rozhodnout sám. "Kdybych mu řekl: zůstaňte ve vládě, vymlouval by se, že chtěl odstoupit, ale zůstal proto, že já jsem to chtěl. A kdybych mu řekl, aby funkci nepřijímal, šel by ke Gottwaldovi a řekl, že Beneš nechce. Znám tenhle Masarykův způsob. Nemůže za to," řekl prezident před svým kancléřem Smutným.
O den později sám Beneš ustoupil komunistickému nátlaku a přijal Gottwaldovy návrhy. Ministr Masaryk, který mezitím demisi sepsal, ji fakticky neměl komu předat, a tak ji roztrhal. V prvních hodinách po komunistickém převratu se tak stává trumfovým esem československých komunistů, protože jméno Masaryk zčásti legitimuje jejich moc. V následujících dnech se však Masaryk dostává do stále větší izolace ze strany svých přátel, kteří jsou postupně zatýkáni nebo odcházejí do exilu.
Nebyl by to Masaryk, kdyby nezačal v osobních rozhovorech ventilovat nejrůznější názory ohledně své politické budoucnosti. Okamžitě to začalo znepokojovat lidi z prostředí bezpečnostních a zpravodajských složek u nás i v Sovětském svazu. Začíná se šířit legenda, že Masaryk chce odejít na Západ, kde se má stát hlavou zahraničního odboje.
Posiluje to okolnost, že sedmého března posílá do Anglie svou přítelkyni Marcii Davenportovou se vzkazy pro vlivné britské politiky. Jedinou jistotou nakonec zůstává, že v noci z devátého na desátého března 1948 je nalezen pod okny svého služebního bytu v pražském Černínském paláci mrtev. Na nočním stolku měl knihy, jež tak trochu charakterizují jeho osobnost - otcovu bibli a Haškova Švejka.
PRVNÍ VYŠETŘOVÁNÍ
Rozjíždí se před sedmou hodinou ranní, kdy na ministerstvo zahraničních věcí přijíždí tým kriminalistů v čele se Zdeňkem Borkovcem a Josefem Görnerem, jimž se naskytl následující obraz: rozházený byt jako po rvačce, polštáře z obýváku v koupelně, množství cigaret v popelníku, z nichž některé sovětské výroby.
Ohledání mrtvého tehdy prováděl doktor Josef Teplý, který po příchodu na policejní stanici v přítomnosti dvou kolegů prohlásil: "Páni, to je vyložená vražda." Policisté ještě stačili udělat náčrtek celé události, z něhož vyplývá, že Masaryk padal čelem k budově. Bohužel zkušení kriminalisté měli na identifikaci zhruba padesát minut. Poté do hry vstoupil komunistický ministr vnitra Václav Nosek, který jim pod pohrůžkami vyšetřování odebral a svěřil je šéfovi ústředny StB Janu Horovi. Je zdokumentován pozdější výrok k pracovníkům jeho skupiny: "Kluci, jestli se někdy žvanilo, budiž, jestli se ale tentokrát někdo ukecne, tak světa vidět nebude."
Postupně došlo k obratu vyšetřování. Z množství cigaret v popelníku vyplývalo, že v místnosti kouřily minimálně tři osoby. Výsledky testů na cigarety, které doktorka Emílie Kinská poslala do Švýcarska kvůli zjištění krevních skupin, byly zabaveny a dotyčná skončila ve vězení. Souběžně pokračuje štvanice na doktora Teplého, jenž kvůli tomu začátkem roku 1949 (a krátce po něm i jeho žena) spáchal sebevraždu. Existují také dva odlišné pitevní protokoly, z nichž jenom jeden je řádně signován profesorem Františkem Hájkem.
Zato ministr Nosek už ve 14 hodin téhož dne v parlamentu oznámil, že šlo o sebevraždu. O dva dny později bylo vyšetřování uzavřeno se slovy, že "... v noci z 9. na 10. března z nezjištěných příčin odešel do koupelny, otevřel okno a vyskočil na nádvoří". Této verzi česká veřejnost nikdy neuvěřila. Navzdory tomu, že na její obranu se vytvořila nesvatá aliance stalinistů a bývalých Masarykových tajemníků. Jedni tvrdili, že ministra zahraničí k činu dohnal tlak "zahraniční reakce". Druzí (Sum, Soukup) se na základě znalosti Masarykovy psychologie začali opájet heroickou představou sebevraždy jako obrovského "mravního gesta", kterým ministr dal najevo svůj "velký politický protest".
DRUHÉ VYŠETŘOVÁNÍ
Odstartoval je filosof Ivan Sviták svým článkem ze 3. dubna 1968. V liberální atmosféře Pražského jara odkázal na tři roky starý text z časopisu Der Spiegel, který zopakoval jednu z verzí celé události. Hlavním protagonistou měl být bývalý partyzán a vysoký komunista Augustin Schramm, který po válce sloužil jako spojka mezi StB a sovětskou tajnou službou. Schramm pracoval na ÚV KSČ, kde měl vlastní zpravodajskou síť, a tu noc měl údajně k Masarykovi s blíže neurčeným záměrem poslat partyzánské komando.
Už pátého dubna Generální prokuratura obnovuje vyšetřování smrti. Okamžitě se začínají dít podivné věci. Od 9. do 27. dubna byli nalezeni mrtví čtyři důstojníci StB, kteří v březnu 1948 převzali vyšetřování od kriminalistů. Bedřich Pokorný měl podřezané hrdlo, Josef Sommer prostřelenou hlavu, Josef Břešťanský a Jiří Počepický byli nalezeni oběšení v lese, čímž vyšetřování hned na začátku přišlo o čtyři důležité svědky.
Navzdory tomu odvedl tým prokurátorů v čele s JUDr. Kotlářem obrovský kus práce, jehož výsledkem je více než dvě stě výslechů, jejichž obsah nepodporuje oficiální verzi sebevraždy. Klíčové bylo svědectví zaměstnance ministerstva zahraničí Pavla Straky, který měl v noci z 9. na 10. března v Černínském paláci tzv. žurnální službu. Popisoval, jak ve 23 hodin v celém domě přestaly fungovat telefony a telegrafy a on sám byl někým zamčen v místnosti. Ve dvě hodiny ráno se opakoval hluk aut z Loretánského náměstí. Krátce nato telefony opět začaly jít. Když šel do vrátnice, seděl tam celý roztřesený vrátný, který mu nechtěl nic říct. O hodinu později mu ukázal jen směrem k nádvoří, kde ležel Jan Masaryk. Když Straka zjistil, že ministr zahraničí je mrtev, rozhodl se o celé věci pomlčet. Přesto ráno zavolal ministrově dobré známé, herečce Olze Scheinpflugové, popsal jí situaci a řekl, aby nevěřila, že šlo o sebevraždu. Herečka stačila o dvacet let později prokuratuře tato slova potvrdit.
Pro vyšetřování je typické, že s nastupující husákovskou normalizací všechno předčasně končí. Novým šéfem prokuratury se stává Ján Feješ, který odvolal Jiřího Kotláře a část jeho týmu. Jejich nástupci zčásti zpochybnili většinu důležitých svědectví a uzavřeli spis s tvrzením, že šlo o nešťastnou náhodu nebo sebevraždu.
TŘETÍ VYŠETŘOVÁNÍ
Snad kvůli porevolučním zmatkům začalo třetí vyšetřování se značným zpožděním až v roce 1993, a to pod taktovkou Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB. Z dnešního pohledu šlo o promarněnou příležitost, jež se už zřejmě nebude opakovat.
Vyšetřování převzal předúnorový kriminalista Jan Havel, který se upnul na "partyzánskou" verzi události, jež byla postavena na nepříliš věrohodné výpovědi Zdeňka Lustyka z roku 1968. Ten údajně na jaře 1948 vezl v Německu stopaře, který se přiznal, že byl členem partyzánské skupiny, jež provedla razii u Jana Masaryka. Na základě Havlovy rekonstrukce šlo o skupinu, kterou dal zřejmě dohromady bývalý partyzán Vávra-Stařík. Smyslem bylo získat kompromitující informace na Jana Masaryka a přimět ho ke spolupráci. V ten osudný večer mohlo dojít k hádce, jejímž vyvrcholením byla rvačka, po níž se Masaryk snažil zachránit únikem oknem v koupelně.
Jedním z členů komanda prý měl být Vilém Krajčírovič, který od začátku padesátých let žil v USA a své sestře v Česku psal dopisy, že "Masarykovu smrt má na svědomí lotr Schramm". Jak bývá v celé cause Masaryk zvykem, než ho někdo stačil vyslechnout, umírá Krajčírovič v roce 1994 během výbuchu plynu v bytě.
Další významné svědectví pochází od důstojníků armády Josefa Sachera a Stanislava Hovězáka a týká se jejich nadřízeného a současně agenta sovětské tajné služby Vojtěcha Kohouta. Hovězák dosvědčil, že Kohout tu noc telefonoval ohledně Masarykovy smrti politiku Fierlingerovi a šéfovi akčních výborů na ministerstvu Borkovi. Tato stopa však nebyla hlouběji zkoumána a spis byl odložen v roce 1996.
ČTVRTÉ VYŠETŘOVÁNÍ
Začalo v květnu 2001 z podnětu Masarykova demokratického hnutí, jež upozornilo na tzv. ruskou stopu. Bývalá důstojnice sovětské tajné služby, Jelizaveta Paršinová, přišla v pořadu České televize s tvrzením, že za smrt Jana Masaryka nesou zodpovědnost její nadřízení, kteří ho vyhodili z okna poté, co odmítl spolupracovat se sovětskou tajnou službou. Paršinová v letech 1945-53 fungovala v České republice jako tzv. nelegál pod jiným jménem a za autora vraždy označila generály Bělkina, Bondarenka a Korotkova. Několik let předtím její svědectví potvrdil i syn žijící v Německu. Nemusíme zdůrazňovat, že když čeští vyšetřovatelé požádali sovětskou stranu o výslech, bylo jim po čase sděleno, že dotyčná mezitím zemřela.
Tým v čele s Iljou Pravdou udělal průlom v docela jiné věci. Na základě situačního náčrtku kriminalistů z desátého března 1948 předal celou věc Jiřímu Strausovi z Policejní akademie, který je specialistou na forenzní biomechaniku. Profesor Straus přesvědčivě doložil, že k pádu Jana Masaryka došlo působením vnější síly, přičemž se na něm podílela minimálně jedna osoba. Podle jeho posudku však mohlo jít o více osob. Profesor Straus rovněž odmítl verzi pádu po vysunutí bezvládného těla Jana Masaryka z okna koupelny jako technicky nepřijatelnou.
Čtvrté vyšetřování bylo zakončeno slovy: "Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, především pak v souhlasu se znaleckými posudky, dospěl vyšetřovatel ÚDV k přesvědčení, že bývalý ministr zahraničních věcí ČSR, dr. h. c. Jan Masaryk, byl dne 10. března 1948 v blíže nezjištěném čase mezi půlnocí a ránem ve svém služebním bytě v Černínském paláci na Loretánském náměstí v Praze 2 zavražděn nezjištěnými pachateli. ... Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání se zahájí."
PÁTÉ VYŠETŘOVÁNÍ?
Možná nejskandálnější na celé cause je sborník o smrti Jana Masaryka, jejž před třemi lety vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Kdo by čekal, že se české veřejnosti dostane do rukou kvalifikované shrnutí dosavadních vyšetřování, v němž se autoři vyrovnají s každým důkazem, zůstal zklamán. Z rozpočtu policie byl naopak vydán víceméně popularizační spisek bez protokolů a poznámek, kde zcela zanikly pozitivní výsledky práce policistů a prokurátorů.
Vedení ÚDV raději alibisticky oslovilo pět externistů, jimž dalo nahlédnout do spisů, a následně každý přišel se svou verzí. Fakta se tu mísí s fabulacemi, takže výsledným produktem je něco, co připomíná švédský stůl. Každý si z něj vezme, co chce, a odejde s pocitem, že kdoví, jak to ve skutečnosti vlastně bylo.
Český stát má ale povinnost se důstojně vyrovnat se smrtí svého významného politika. Už jenom proto, že to byl tento stát, jehož zaměstnanci před lety znemožnili řádné vyšetření jeho smrti. Prvním předpokladem je vydat formou odborné edice výsledky policejní práce z let 1948-2004, včetně výslechů, což je praxe běžná například ve Spojených státech.
Dalším krokem by mělo být prověření archívních materiálů ministerstva zahraničních věcí, Státní bezpečnosti a ministerstva vnitra ve věci Jana Masaryka, kterými se z velké části nikdo nezabýval. I tady může dojít k nalezení nových faktů a souvislostí, jež nakonec mohou vyústit v obnovení vyšetřování.
Nezapomeňme, k jakému závěru dospěl čtvrtý vyšetřovací tým: "Byla to vražda, i když nemáme vraha. Známe podezřelé, ale nemáme důkazy, které by z Masarykovy smrti usvědčily konkrétní osobu."
