Čuňas | Reflex.cz
reklama
nahoru

Čuňas

Adam Drda4. února 2010 • 10:00
Čuňas

Disident, mánička a vydavatel undergroundového časopisu Vokno

reklama

Mezi 17. a 25. listopadem 1989 se toho v ČSSR událo poměrně dost: skoro týden už existovalo Občanské fórum, na Václaváku demonstrovalo proti komunismu sto tisíc lidí, rezignovalo předsednictvo ÚV KSČ v čele s Jakešem. Jeden z otců českého undergroundu (dnes pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a nositel medaile Za zásluhy II. stupně) FRANTIŠEK STÁREK, alias ČUŇAS, ale pořád ještě seděl v kriminále. Revoluci sledoval s ostatními vězni na televizní obrazovce v kulturní místnosti, povinně, protože vězeňský režim se zatím neměnil.



Pětadvacátého listopadu mu zprávy udělaly radost: "Hlasatel najednou oznámil, že prezident udělil milost těmto osobám: Čarnogurský, Ruml, Jirous ... Stárek. V té ,kulturce' bylo asi sedmdesát muklů, všichni se na mě otočili: Vole, pustili tě, byla to bomba! Tam totiž seděla spousta lidí za pokus o přechod hranic a já jsem jim už dřív říkal, že půjdou brzy domů. Oni si ťukali na čelo, jako že jsem blázen. Po těch zprávách, kdy slyšeli, že jdu ven, konečně pochopili a začali brát situaci trochu vážně ..."

KAMELOT. TO JE ON.


Kdo je vlastně František Stárek? StB ho roku 1989 poctila propagandistickým televizním pořadem Kamelot, v němž ho prezentovala takto (zkuste si přimyslet typickou fízlovskou dikci): "F. Stárek - to je on - je signatářem Charty 77. A to je v protičeskoslovenské propagandě karta, na kterou se sází. Stárkovi je 37 let a mezi přáteli je znám pod přezdívkou Čuňas. V minulosti byl už dvakrát trestán pro výtržnictví, poprvé v roce 1976 v souvislosti s vystupováním nepovolených skupin The Plastic People of the Universe a DG 307." Tahle estébácká charakteristika vcelku seděla, ale je třeba ji podstatně rozšířit, upravit a doplnit.

Disident, mánička a vydavatel samizdatové revue Vokno František Stárek se narodil 1. prosince 1952 v Plzni, jeho rod však pochází z vesnice České Libchavy, kde žili sedláci Stárkové přinejmenším od roku 1574. Hospodařili i Františkovi rodiče, do počátku padesátých let, kdy komunisté založili JZD a sebrali jim statek. Odcházeli s několika taškami a paní Stárková se čtyřměsíčním synem v břiše - nejdřív bydleli v Konstantinových Lázních, pak v Teplicích: "Tam jsem žil asi od dvou let. Na severu to bylo dost drsné a naši rodiče měli takové dobrodružné povahy. Oni vlastně byli první lidé, kteří tam po vyhnání Němců přišli žít, žádní členové rabovacích gard. Muži dost tvrdě pracovali, dělali v dolech, kde šlo o život, což se pak přenášelo i,do civilu' - věci, kvůli nimž se v té době v Praze chlapi fackovali, se u nás řešily nožema. No a my jsme zase byli první generace dětí, které se tam narodily. Takže jsem patřil k dětským gangům, rvali jsme se, házeli po sobě půlky cihel, hlídali teritorium kolem naší ulice."



František měl dva starší sourozence - a když mu bylo osm, umřel jeho otec na infarkt. Pamatuje si, že maminka měla minimální vdovský důchod, na měsíc dostávala 684 korun. V poměrně útlém věku přestal válčit na ulici, zhlédl se v Beatles, dostal od kamarádů přezdívu Čuňas a zahájil svou první bitvu za svobodu, zatím jenom ve škole: "Spolu s několika dalšíma jsme asi od šesté třídy vedli boje o délku vlasů. Občas nás chytil ředitel, dal nám dvě koruny a řekl: ty, ty a ty, k holiči! Takže jsme pak byli takov,zasukovaný', ty vlasy pro nás začaly hodně znamenat."

V roce 1968 nastoupil Čuňas na střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově, kde prožil okupaci i začátek normalizace. Na reformní komunismus a "obrodný proces" nevzpomíná s velkým nadšením, do života severočeských mániček prý mnoho pozitivního nepřinášely: "Ono se o šedesátých letech teď mluví jako o době téměř demokratické, ale nám se to tak nejevilo. Policajti nás honili furt stejně, pořád jsme to měli rozdělený na,oni' a,my' ... Celý čtvrtý ročník jsem musel chodit do školy v krátkovlasé paruce, vždycky jsem si musel udělat culík a schovat pačesy, dokonce jsem tak i maturoval." Stárek pak celkem přirozeně nedostal doporučení k dalšímu studiu, chvíli přemýšlel o emigraci, ale to už se začínalo formovat jádro severočeského "dělnického" undergroundu. Čuňas nevyhnutelně směřoval do opozice, i když si to sám pro sebe tehdy tak vyhroceně neformuloval.

ZROD UNDERGROUNDU


Underground měl dvě hlavní centra: Prahu a právě severní a severozápadní Čechy. Jak se vlastně neformální hnutí zrodilo? Čuňas to charakterizuje podobně jako vůdčí duch společenství Ivan Martin Jirous, který píše: "My jsme se původně nechtěli do žádné politiky zaplést ... Chtěli jsme dělat svoje umění, svoje nepolitické věci s jiným mentálním nábojem, než měli oni. Nechtěli jsme na ně útočit, chtěli jsme to celé dělat prostě mimo ... Bolševik to tak ale necítil. Správně se domníval, že jestliže mu jakákoli aktivita ... naruší monolitní pojetí společnosti, je to začátek konce komunismu." Jirous označil později za klíčový pro formování undergroundu rok 1975, protože zhruba "od té doby se tvoří hnutí lidí, kteří programově - a není podstatné, zda program byl přesně formulován, nebo byl bezděčně mentálně pociťován - stáli mimo zavedenou společnost ... Jádro undergroundu tvořili lidé prakticky bez vzdělání, ale budování jakékoli kariéry je prostě nezajímalo ... Protože se tito lidé sdružovali v době ... všude prostupujícího ohrožení, vytvořili neskutečně soudržné společenství."



František Stárek pracoval v první polovině sedmdesátých let zhruba rok v Praze, navázal tu mnohá přátelství. I on se chtěl věnovat kultuře, nezávisle na normalizačním režimu: "Sever, to bylo vlastně velký město. Teplice jsou patnáct kilometrů od Ústí, ale mezi tím se táhne průmyslová zóna, takže nezjistíš, kde jedno město končí a druhé začíná. Všechny máničky se taky navzájem znaly, chodili jsme do stejných hospod, věděli jsme, kde se hraje jaký big beat. Po jedné neoficiální výstavě v Mariánských Lázních jsem napsal takový text, reakci, kterou jsem poslal do Prahy lidem, co tu výstavu organizovali. Začali jsme si vyměňovat dopisy, rozrostlo se to, já jsem to scvaknul do fasciklu a začal půjčovat. To byl takový můj první samizdatový autorský sborník. Brzy se pak zrodila myšlenka časopisu. Pracovně jsme ho nazvali Underground magazín. Nikdy nevyšel, protože to překryl Jirousův projekt časopisu s názvem The Plastic People in The Sky, ale ani ten jsme už nestihli vydat."

V roce 1976 se konal II. festival druhé kultury v Bojanovicích a po něm byli zatčeni členové Plastic People a další undergroundoví hudebníci a organizátoři. V září stál Ivan Martin Jirous před soudem spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem. Všichni byli odsouzeni za své kulturní aktivity (podle bolševické terminologie za "výtržnictví"). V Plzni byl ve stejné době ze stejných důvodů spolu s Karlem Havelkou a Miroslavem Skalickým pro trestný čin "výtržnictví v organizované skupině" souzen i František Stárek. Dostal osm měsíců, trest mu pak změnili na podmínku, ve vazbě v Plzni strávil půl roku. Stal se z něj disident.

VOKNO - A DRUHÝ KRIMINÁL


Na začátku roku 1977 se Čuňas plně věnoval organizačním a distribučním aktivitám spojeným s Chartou 77, již téhož roku podepsal - mimo jiné ze solidarity, protože ji fakticky stvořili lidé, kteří se dali dohromady právě na podporu undergroundu. Podpis Charty vynesl Stárkovi změnu pracovního zařazení z technika geofyziky na tzv. figuranta, tedy jedno z častých "máničkovských" zaměstnání. A v roce 1979 začal vydávat samizdatové Vokno, jež se stalo hlavním kulturně informačním časopisem českého "podzemí". Na samizdatové poměry mělo obrovský náklad: "Bylo nám jasné, že s přepisováním na stroji nevystačíme. Jeden kluk v Teplicích se učil v Kancelářských strojích a vynášel tajně z podniku jednu součástku cyklostylu za druhou, až nakonec propašoval válec a dva dny ten stroj u nás ve sklepě montoval. To si neumíš představit ten jásot, když jsme zatočili klikou a začalo to házet kopie ... Mít tehdy množicí stroj, to bylo asi stejný jako mít doma bombu ..."




Do roku 1981 vyšlo pět čísel Vokna a ve stejném období spoluzaložil František Stárek "komunu" v Nové Vísce: v rozsáhlé usedlosti žilo pohromadě několik přátel, ve stodole se pořádaly koncerty i další kulturní akce. Když na to dnes Čuňas vzpomíná, říká, že to bylo možná nejlepší období jeho života.

Jenže perzekuce nabírala na síle - a byla tvrdá, i když Stárka estébáci nikdy neztloukli: "Věděli, že se nebojím. Já jsem se v té době vracíval na Vísky z práce až v noci, přijel jsem vlakem a musel jsem jít za tmy opuštěným údolím asi pět kilometrů. Jednou se mě u výslechu významně ptali:,Vy se nebojíte? Že vás třeba někdo může přepadnout?' Tak jsem řekl, že ne, že mám pořád u sebe nůž a že bych ho po užil. Trochu ztuhli a jeden policajt se zeptal:,A to máte ten nůž i teď?' Řekl jsem, že jo, a vytáhl z boty kudlu, položil jsem ji na stůl a oni úplně poskočili. Myslím, že pak usoudili, že není vhodný mě někde přepadat." StB nicméně vyvinula účinnější tlak: v jedenaosmdesátém úřady usedlost v Nové Vísce vyvlastnily a 10. listopadu 1981 byl Čuňas spolu s Ivanem Jirousem, Michalem Hýbkem a Jiřím Fričem zatčen. Po téměř roční vazbě dostal jakožto iniciátor organizované skupiny dva a půl roku podle ponuře proslulého paragrafu 202 (výtržnictví) plus dva roky takzvaného ochranného dohledu.

POSLEDNÍ POLITICKÝ NA BYTÍZU


Po soudu odvezli Františka Stárka na Bytíz na Příbramsku. Na otázku, jak snášel kriminál, odpovídá lakonicky: "Ale no tak já jsem uměl sedět ..." Byl zvyklý fyzicky pracovat a pomáhala mu zkušenost z Teplic, uměl vycházet s ostřílenými kriminálníky, protože máničky s nimi chodily do stejných hospod (zde je třeba zmínit, že Čuňas chápal hospodu vždycky jako místo setkávání, je totiž celoživotní abstinent). Vězení se prý snažil "podle vzoru revolucionářů" využít ke studiu: "Připadalo mi, že jako šéfredaktor Vokna mám špatné vzdělání, tak jsem si ho chtěl doplnit ... Naštěstí bylo ve vězeňské knihovně dost dobrých věcí, protože bachaři sice vyházeli Vaculíkovy romány, ale už nevěděli nic o knize, která měla třeba Patočkův doslov ... Do knihovny jsem se dostával obtížně, navíc ji měl na starost vězeň, bývalý policajt, kterej znásilnil ve služebním autě čtrnáctiletou s použitím služební zbraně - a byl tam izolován, aby ho ostatní nepřizabili. Nějak jsem ho ale uplatil a mohl si půjčovat, co bylo potřeba. Taky jsem se zabýval renesančním malířstvím a vystřihoval si různé obrazy a kresby z časopisů. Pak za mnou začali chodit vězni, půjčovali si ty výstřižky a já nevěděl na co - dokud jsem nepotkal chlapa, který měl na prsou vytetovanej motiv z Albrechta Dürera ..."



Traduje se, že disidenti měli oproti muklům z padesátých let fešácké kriminály - v řadě případů je to nesmysl. Jistě, lidem, jako byl Stárek, většinou nešlo každodenně o život, ale co se týká práce a pracovních norem, bývalo normalizační vězení stejně tvrdé. Stárek nejdřív pracoval na život ohrožující výrobně olověných broků, odkud se dostal po několika korekcích a s pomocí vězeňského lékaře. Pak dělal v partě, jež vyráběla dřevěné palety. Za celou dobu neseděl se žádným disidentem. Političtí v padesátých letech byli alespoň spolu, leckdy vzpomínají, jak si navzájem prohlubovali vzdělání - byli mezi nimi univerzitní profesoři a věhlasní literáti. Čuňas ke své situaci jen hořce poznamenává: "Já jsem se mohl od vězňů tak nanejvýš naučit, jak se rozlamuje fabka ... Taky na mě volávali:,Poslední politickej na Bytízu!'"

Když se Stárek ocitl za branou věznice, čekal ho "ochranný dohled", vězení na svobodě, pravidelná povinnost hlásit se na stanici SNB, pravidelné domovní prohlídky. Stejně ale obnovil Vokno, k tomu začal s přáteli vydávat samizdatové knihy, informační bulletin Voknoviny, a dokonce videomagazín. Už byl disident na plný úvazek, pracoval v Chartě 77, pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i v Polsko-československé solidaritě. Potřetí šel do kriminálu v únoru 1989, společně s manželkou Ivou Vojtkovou byl odsouzen v jednom z posledních politických procesů: "Zase jsem dostal těch dva a půl roku a zase dva roky ochranný dohled. To byl za šéfredaktorství Vokna standardní trest."



TY VOLE! JE TO VO TOBĚ!


Někdy v té době vytvořila StB v úvodu tohoto článku citovaný propagandistický pořad Kamelot. Estébácký televizní kus měl Čuňase znemožnit, ale u inteligentních lidí vyvolal především smích a zvýšený zájem. Jak by taky ne, když se ČST snažila skandalizovat disent podobnými citáty: "Voknoviny ... Tato písemnost si v žádném případě neklade za cíl přispět k procesu přestavby v naší zemi. Programem je destrukce, skandalizování, nezájem o konstruktivní řešení problému ... Posuďte sami - citujeme ze Stárkových Voknovin č. 4 ...,Kdo se chce s komunisty dohodnout na svých podmínkách, musí s nimi jednat z pozice síly.´'"

František Stárek viděl, respektive slyšel poprvé Kamelota - kde jinde - v kriminále: "Já jsem jako vězeň musel povinně na zprávy, ovšem nesměl jsem se potom dívat na zábavu, což mi fakt nevadilo. Ale protože jsem věděl, že ten den mají vysílat nějak,publicistický pořad o působení pravicových živlů', tak jsem byl zvědavej a domluvil se s jedním vězněm, že si stoupnu za katr, a až ten pořad poběží, přijde mi říct, o jakých lidech to je. Načež se za chvíli rozletěly dveře a ten kluk křičí:,Ty vole! Je to vo tobě!' Tak jsem ho poprosil, ať aspoň pořádně vytočí zvuk."

Nakonec už jenom telegraficky: v roce 1990 nastoupil František Stárek ke kontrarozvědce, kde pracoval až do roku 2007. Dnes se věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu o dějinách československého undergroundu. A mimo jiné má skvělé internetové stránky s obsáhlým archívem: www.cunas.cz.


Adam Drda


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama