Egon Bondy | Reflex.cz
nahoru

Egon Bondy

Jan Jandourek18. června 2015 • 00:15
Egon Bondy
foto: Tomáš Nosil / Empresa media / Profimedia

Pro někoho je Egon Bondy (1930) významný filozof a autor, ikona undergroundu, pro jiného několikanásobný agent StB. Někteří intelektuálové ho považují za bizarní figurku a jeho myšlenky za blábol. Jisté je, že Bondy poslední roky svého života v období nové politické svobody prožil v jakémsi dobrovolném exilu a utrpení. Nyní debatu kolem něj znovu rozvířily postřehy historiků o jeho spolupráci s komunistickým režimem a tajnou policií.

Egon Bondy se narodil jako Zbyněk Fišer, jeho otcem byl prvo­republikový generál Jan Fišer. O matku Magdalenu přišel už v mládí. Byla to nicméně ona, která mu předčítala básně. Mladík se rozhodl, že bude básníkem. Už jako dospívající psal pornografické verše; a to latinsky.

Celý život ho provázel marxismus. Dnes to může být dost nepochopitelné, především pro generaci, která vyrůstala v 70. a 80. letech minulého století a marxismus pro ni byl symbolem myšlenkové zatuchlosti a vůbec spíš jakýmsi nefungujícím náboženstvím než filozofií, jemuž se museli všichni povinně klanět. Jenže po roce 1945 to bylo mládí světa. K Marxovým spisům ho přivedl výtvarník a teoretik umění Karel Teige.

Lidé jako Zbyněk Fišer se navíc myšlenkově občerstvovali surrealismem a psychoanalýzou. To vše mělo společného jmenovatele, totiž svobodu. Marxismus měl odhalit principy zotročení mas kapitalismem a psychoanalýza pro změnu zotročení mysli nevědomými silami. Historik Záviš Kalandra ho později seznámí s Trockého myšlenkami. Asi ho ti dva, Teige a Kalandra, jako básníka nebrali úplně vážně, ale zejména ke Kalandrovi měl Fišer těsný vztah. Kalandru pak soudruzi popravili, protože intelektuály vážně brali, a to do všech důsledků.

Život s lůzou

Pavel Kosatík popisuje Bondyho mladá léta dosti barvitě: „Bondy to zkoušel ze všech stran: v roce 1947 vstoupil do KSČ, po Únoru z ní zase rychle vyvanul, zalaškoval s mládežnickými brigádami (na stavbě mládeže není snadné si ho představit), ale nakonec v revolučních časech pro sebe objevil nečekaný prostor: tak daleko od centra, jak jen to bylo možné, mezi nejspodnější spodinou, k níž se přimkl jako k záchraně před totalitní společností. Žebral, kradl, pašoval nylonky z Rakouska, páchal sebevraždy a zuřivě souložil s Honzou Krejcarovou, ale celý ten mnohaletý delirantní akt sebezničení byl ve skutečnosti především aktem tvorby, reakcí na šílený tlak, který společnost po Únoru vystupňovala.“

V nejstarší dochované básni Bondy píše: „... chtěl bych / aby se všichni / a vzdor všemu / aspoň chvíli toužili radovat / Brzy se dám do radostnější tvorby / která potěší legiony nezaměstnaných / vyhlídkou na nezaměstnanost.“ (1947)

Jak se dostal ke svému celoživot­nímu pseudonymu? V roce 1949 vyšel samizdatový sborník Židovská jména, kde se poprvé objevuje pod jménem Egon Bondy. Do sborníku přispělo patnáct autorů a každý z nich přijal na znamení solidarity s židovským národem židovský pseudonym. Tento sborník je jakýmsi začátkem alternativní kultury v Česku. Kdo mohl v tu chvíli tušit, že komunistické temno potrvá tak dlouho a že bude stejně dlouho potřebná i alternativní kultura.

S Ivem Vodseďálkem Bondy v letech 1949–1953 organizuje samizdatovou edici Půlnoc. Hlásal v ní „totální realismus“. Bylo to pochopitelně něco docela jiného než panující socialistický realismus. Bondy soudí, že nemá cenu pokoušet se s režimem bavit, ale je třeba svobodně žít a tvořit. Má invalidní důchod, jejž dostal na maniodepresívní psychózu, kterou zřejmě částečně simuloval. Ve sbírce Totální realismus (1950) Bondy syrově popisuje, jaká je doba: „Četl jsem právě zprávu o procesu s velezrádci / když jsi přišla / Po chvíli jsi se svlékla / a když jsem si k tobě lehl / byla jsi jako vždy příjemná. Když jsi odešla / dočetl jsem zprávu o jejich popravě.“

Státní bezpečnost

Trochu stydlivě se dodnes obchází Bondyho spolupráce s StB. Historik Petr Placák napsal před patnácti lety: „Bondy byl natolik soustředěn na svět umění a myšlenek, že všechno ostatní bylo pro něj přítěží, kterou je možno se zabývat jen s tím největším sebezapřením. Toto absolutní soustředění na jeden aspekt lidské existence, které vše ostatní pomíjí a které tak dobře známe ze života mnoha výjimečných duchů, u Bondyho mimo jiné zapříčinilo to, že se několikrát stal spolupracovníkem tajné policie (StB s ním spolupráci přerušila například z důvodu, že byl Bondy hospitalizován na psychiatrii, aby jej opět později ,zlanařila‘). Ačkoli Bondy komunistický establishment nenáviděl, jeho anabazi s StB zapříčinila (pomineme-li jeho psychickou nevyrovnanost) zřejmě skutečnost, že se státní mašinérie bál jako čert kříže. Ostatně bylo veřejným tajemstvím, že Bondy na StB vždy vyžvaní i to, co neví, a nikdo soudný jej také do žádných politických záležitostí nezatahoval.“

Mirek Vodrážka pak v letošním, desátém čísle časopisu A2 píše: „Že jeho filozofické ‚já‘ není pánem ve svém vlastním domě, se začalo ukazovat poměrně brzo. Pamatuji si, v souvislosti s kriminalizací undergroundu v roce 1976, jak se Věra Jirousová vrátila od jednoho soudu a rozhořčeně mi líčila Bondyho výpověď proti Magorovi, v níž mu vytýkal nedostatečnou ideologickou marxistickou uvědomělost. Jirousová pravděpodobně narážela i na Bondyho slova z jeho protokolární výpovědi z 30. března 1976, kdy udal Magora za to, že ho provokoval politickými řečmi, neboť si ‚dělal legraci z marxismu‘.“

Mirek Vodrážka ve svém článku, jenž poslední vlnu debat rozpoutal, dál uvádí: „Bondy se skutečně skoro tři desetiletí opíral o tajné spojenectví s mocí. Od roku 1961 do roku 1968 byl agentem s krycím jménem Klíma a předal 181 zpráv. Od roku 1973 do roku 1977 byl agentem pod jménem Mao a do roku 1976 předal 110 zpráv. Po krátkém intermezzu, kdy byl prověřovanou osobou, byl v letech 1985 až 1989 důvěrníkem pod krycím jménem Oskar. Spis byl koncem roku 1989 skartován, tudíž o jeho činnosti z posledního období se zachovaly jen kusé informace. V jazyku StB se Bondy podílel na zdokumentování nepřátelské činnosti reakčních studentů obdivujících západní filozofii a zarytých přívrženců katolické církve. Vystupoval v akci TOMIS (proti Jiřímu Němcovi), v akci MYSTIK (proti jogínovi Rudolfu Kabíčkovi), v akci SKUPINA (proti Revoluční socialistické straně ing. Petra Uhla), v akci FILOSOFKA (proti Jiřině Šiklové), v akci KANÁL (proti Janu Kavanovi), v akci IVAN (proti Ivanu Hartlovi) atd.“

Pointa toho všeho je však zajímavá. Podle Vodrážky Bondy nespolupracoval ze slabosti, ale z ideového přesvědčení. Nicméně: „Odměnu dostal několikrát, a to menší dárky nebo menší peněžité odměny, které přijal rád,“ říká oficiální hodnocení spolupracovníka. Celkově vychází Bondy z celé záležitosti dost neslavně. Jaký to byl underground, když si mohl být jistý, že jemu se nikdy nic nestane?

Velký guru undergroundu

Ale vraťme se zpět do Bondyho mládí. Úplně mladý básník strukturám neunikl, v roce 1957 odmaturoval a přihlásil se ke studiu filozofie a psychologie na filozofické fakultě UK. Při studiu se živil jako noční hlídač. Na fakultu ho vzali, i když nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě jakožto dělnického kádra vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo...“ Studium na filozofické fakultě ukončil Bondy v roce 1961 diplomovou prací Otázky bytí a existence.

Poté získal místo bibliografa ve Státní knihovně a věnoval se studiu filozofie Dálného východu. Jeho kniha Buddha vyšla v roce 1968 a vzbudila značný ohlas.

V 60. letech byl okouzlen maoismem a čínskou kulturní revolucí. Když vyšlo najevo, kolik lidských obětí to stálo, poněkud couvl, ovšem oběti komunismu pro něj nikdy nebyly velké ani nepřekonatelné téma. Za nejdůležitější Bondyho práci se považuje jeho filozofický text Útěcha z ontologie (1968).

Bondy jako filozof kritizoval Sovětský svaz a celý východní blok. Stejně tak ale kritizoval kapitalismus. To, co píše v letech 1948 až 1951, ukazuje, že podstatu komunistického režimu prokoukl. Stejně tak pražské jaro a obrodný proces. V roce 1971 vizionářsky předvídá, že Sovětský svaz nepřežije 80. léta. Jako příčinu sovětského zániku pak ve druhé polovině 80. let uvádí, že vládci SSSR si konečně budou chtít užít svůj majetek a nenápadně opět navodí kapitalismus. Co si nenechají, prodají mezinárodnímu kapitálu. (Bezejmenná, 1986, Neuspořádaná samomluva, 1984.) V ekonomické globalizaci vidí Bondy nebezpečí a svět je podle něj ovládán finanční oligarchií.

V textu Sklepní práce (1988) zase píše, co si myslí o některých opozičních souputnících: „Děsím se toho, že bych se měl dožít (a přeji si doufat, že se nedožiju) vlády morálních pomyjí a intelektuálních splašek, jako jsou soudruzi Pavel Kohout, Milan Kundera, Ivan Sviták, Karel Kosík, Zdeněk Mlynář, Věněk Šilhán apod. Což by nutně nastalo, nechcípnou-li.“

V 70. letech píše Bondy texty písní pro Plastic People of the Universe. Došlo k tomu poté, co se v roce 1972 potkal s Ivanem „Magorem“ Jirousem. Bondy se šel podívat na koncert Plastiků a kromě hudby na něj udělalo dojem i to, že po koncertě přijela policie. Podle Jirouse Bondy po koncertě volal: „To je nádherné, to je úžasné, jak se ti mladí lidé dokáží i v dnešní době bavit poslechem hudby a textu! Ale stejně jsem přesvědčen, že by ještě raději poslouchali texty Egona Bondyho.“ Jirous si tedy nějaké Bondyho básně vzal a se skladatelem skupiny Mejlou Hlavsou zjistili, že je to pro Plastiky to pravé.

Bondy říká: „Nebyl jsem rocker, takže pro mě byl objev Plastiků skutečně něčím zcela novým. Ale uvědomil jsem si, že rock v tehdejších podmínkách má úžasnou subverzívní sílu, podvratnou sílu, kterou dnes už zdaleka nemá – dokonce ani stopy po ní. Ale tehdy ji měl. Byl zakazován ve Spojených státech stejně tak jako v sovětském bloku.“

Ale nebyli to jen Plastici. Bondyho román Invalidní sourozenci, to je dle filozofa Marcela Strýka „katechismus československého undergroundu“. Ovlivnil mnoho tvůrců z mladší generace undergroundu, dnes jde vesměs o významné postavy české literární scény. Patří mezi ně Petr Placák, Jáchym Topol, básník J. H. Krchovský. Bondy také pořádá pro „máničky“ bytové semináře, na něž chodí třeba filozof Milan Machovec a teolog Milan Balabán.

On sám znovu a znovu krouží jako filozof kolem otázky, kam současná doba směřuje. Vidí únavu Západu a křesťanství a zároveň ví, že hinduismus tu nikoho nezajímá, judaismus jsme promeškali, islám asi nebude nic platný a buddhismus je jen pro pár lidí. Vždyť on sám, jak říká, se mu věnuje padesát let a pořád do jeho hloubky nepronikl.

Poslední roky

Pak přišel zlom – revoluce. Pro Bondyho neznamenala žádné zvláštní štěstí. Po roce 1989 se angažoval v postkomunistické straně Levý blok, psal do Haló novin (dost velká zákruta, asi jako když Kája Saudek kreslil plakáty pro KSČM), chrlil další politologické eseje. Kritizoval současnou společnost.

V roce 2000 říká Ladislavu Vereckému: „Během posledních dvou set let jsme svévolně porušili celoplanetární ekologickou rovnováhu. Neméně vážná věc: naše koloniální expanze způsobila, že nás ve všech jiných končinách světa mají rádi asi jako osinu v řiti. Obávám se, že v příštím století tato averze vůči Západu ještě zesílí a ponese trpké ovoce.“ A dále: „Marxův třídní boj už neexistuje. O tom, že proletariát v původním slova smyslu zanikl, hovoří západní filozofové už od padesátých let. A kapitalisti? Ti doslova před mýma očima přestali být vládnoucí třídou. Vlády nad celým světem se zmocnila finanční oligarchie. Mimochodem, i tohle Marx předvídal, ale měl za to, že by se tomu dalo zabránit.“

Konec Egona Bondyho je přímo literární. Zemřel 7. dubna 2007 v Bratislavě, kam se po rozpadu Československa přestěhoval. Obvykle se má za to, že to bylo na protest proti rozdělení federace a pro neshody s Václavem Havlem, respektive na protest proti panujícímu teroru „lovců agentů“. Jiným se ovšem zdá pravděpodobnější, že po provalení rozsahu jeho spolupráce se Státní bezpečností prostě opustil scénu. V Bratislavě sice ještě přednáší a píše, záhy tu však zemře jeho družka Julie a její smrt Bondyho zasáhne.

Sám Bondy umírá na následky popálenin, které utrpí, když mu od cigarety vzplane postel. Konec je to bolestný, stejně jako byly bolestné, alespoň pokud jde o duši, jeho poslední roky, kdy se díval na změny, jimž nerozuměl a čelil odhalením, jež se dají těžko vyvrátit. Sám si takový osud vybral.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější