Nelson Mandela byl za svého života právníkem, guerillovým bojovníkem, politickým vězněm a prezidentem. Mimo jiné také nositelem Nobelovy ceny za mír, což se někdy členovi guerilly může stát.
V roce 1955 se podílel na vypracování Charty svobody, což byl dokument vyzývající k nerasové a sociální demokracii v Jižní Africe. Jeho aktivismus proti apartheidu ho činil častým terčem úřadů. V březnu 1956 mu omezily svobodu pohybu, sdružování a projevu a v prosinci byl zatčen s více než sto dalšími lidmi. Obvinili je ze zrady.
Téhož roku Mandelu soudili. Nakonec ho v roce 1961 propustili. Během dlouhého soudního řízení se rozvedl s první ženou Evelyn a vzal si ženu jménem Nomzamo Winifred Madikizela, později známou jako Winnie Mandelová.
Po masakru neozbrojených černých Jihoafričanů policejními silami v Sharpevillu v roce 1960 a následném zákazu ANC Mandela opustil nenásilný postoj a začal obha jovat sabotáže proti jihoafrickému režimu.
Nelson Mandela byl jedním ze zakladatelů ozbrojeného křídla ANC, nazvaného Umkhonto we Sizwe (Kopí národa). V roce 1962 odešel do Alžírska vytrénovat se pro výcvik v partyzánské válce a sabotážích. Do Jižní Afriky se vrátil o rok později. Pátého srpna, krátce po svém návratu, ho zatkli a odsoudili k pěti letům vězení.
V říjnu 1963 Mandelu a několik dalších mužů soudili za sabotáž, velezradu a násilné spiknutí.
Ano, plánoval jsem sabotáže
Mandelova řeč z lavice obžalovaných představovala klasickou obranu svobody a vzdoru vůči tyranii: "Nepopírám, že jsem plánoval sabotáž. Neplánoval jsem ji v duchu bezohlednosti ani proto, že bych miloval násilí. Plánoval jsem ji v důsledku klidného a střízlivého hodnocení politické situace, která vznikla po mnoha letech tyranie, vykořisťování a útlaku mého lidu ze strany bílých.“
Poetika na rozdíl od sabotáží soudce nezaujala a 12. června 1964 Mandelu odsoudil k doživotnímu vězení, čímž těsně unikl trestu smrti. Od roku 1964 až do roku 1982 ho věznili na ostrůvku Robben Island u Kapského Města, kde kdysi žili jen lachtani a tučňáci, potom malomocní a nakonec tu ve vápencových dolech pracovali političtí vězni.
Do roku 1988 ho drželi ve vězení s maximální ostrahou Pollsmoor, kam se jinak posílaly jen ty nejtěžší případy. U Mandely propukla tuberkulóza a po léčení byl převeden do vězení Victor Verster nedaleko Paarlu. Tam už žil od roku 1988 v soukromém domku na vězeňském pozemku. Toto vězení bylo považováno za odrazový můstek na svobodu pro méně rizikové politické vězně.
Jihoafrická vláda mu pravidelně nabízela za různých podmínek svobodu. Nejznámější je ta z roku 1976, kdy po něm chtěli, aby uznal nezávislost bantustanu Transkei a žil tam. Nabídka z roku 1985 zase požadovala, aby se zřekl použití násilí. Mandela odmítl obě nabídky. Tu druhou se zdůvodněním, že pouze svobodní lidé se mohou zapojit do takových jednání a že on jako vězeň není svobodný člověk.
Skutečností je, že i za apartheidu se žilo černým v Jihoafrické republice lépe než v mnoha státech vedených všelijakými národně osvobozeneckými hnutími posedlými socialistickými experimenty v čele s vůdci, kteří často osobně popravovali své odpůrce.
Přesto se zdálo, že vláda založená na apartheidu už není dále udržitelná, a nakonec došlo k dohodám, jež umožnily počátkem 90. let přechod na nový systém.
Rasismus naruby?
V únoru 1990 jihoafrická vláda v čele s prezidentem de Klerkem propustila Mandelu z vězení. Krátce po propuštění byl Mandela zvolen místopředsedou ANC a předsedou strany se stal v červenci 1991. Vedl pak za ANC jednání s prezidentem de Klerkem o skončení apartheidu a pokojném přechodu k nerasistické demokracii v Jižní Africe.
Co po Mandelovi zbylo? JAR je dnes stále ještě ekonomicky vyspělá země, která se však potýká s vysokou nezaměstnaností. Míra gramotnosti dospělých představovala v roce 2007 88,7 procenta. Je to první africká země, jež legalizovala manželství osob stejného pohlaví.
Míra kriminality je ale vysoká. Odhaduje se, že v zemi je ročně znásilněno půl miliónu žen, a jeden ze čtyř mužů připouští, že někdy někoho znásilnil. Bílí obyvatelé se obávají přepadení a loupeží a mnozí opouštějí zemi. Idea „duhového národa“ se nenaplnila. Rasismus vlastně zůstal, jen role se otočily.
