Nic hloupějšími jsem ještě nečetl. Reflexí to tě není hodno!

Inu legace a účinky dřívějšího lemtání alkoholu se na Ovarovi projevují stále víc, i když dnes už asi nepije. Ještě by mohl okomentovat zánik "jeho" strany ČSSD, kterou sám pomáhal likvidovat.

Pod článkem se otevírá diskuse – ten zvláštní biotop, kde se čtení považuje za zbytečný luxus a porozumění za podezřelou intelektuální úchylku. Slaboduchý diskutér totiž ví své: proč číst text, když stačí titulek? A proč přemýšlet, když lze okamžitě reagovat na ostatní diskutéry rozhořčením.
Tito rytíři komentářů vyrážejí do boje s prázdným štítem logiky, ale s plnou zbrojí překlepů. Autor článku je pro ně polobůh – ne proto, že by psal dobře, ale proto, že píše pro ně. A to je zásadní. Jakákoli kritika textu je tedy útokem na jejich vlastní svět, kde se věta bez čárky rovná autenticitě a názor bez argumentu odvaze.
Diskutér tohoto druhu neargumentuje, on cítí. A když cítí, píše. Rychle, zběsile, bez háčků, bez čárek, bez myšlenky.

Vrchol grotesky nastává ve chvíli, kdy slaboduchý diskutér morálně povstane. Najednou je ochoten soudit, odsuzovat, dehumanizovat a v některých případech přát i smrt. Ne proto, že by chápal obsah sporu, ale protože se někdo dotkl jeho idolu – článku, který sám nečetl, ale cítil, že je správný. V té chvíli se z něj stává tribun lidu s rétorikou hospodského kata: žádná nuance, žádná empatie, jen klávesnicová zloba převlečená za spravedlnost.
A tak diskuse pod článkem nepřipomíná výměnu názorů, ale spíš kurník, kde každé zakokrhání je považováno za argument a kde ten, kdo umí psát celé věty, působí podezřele. Kritické myšlení je tam vetřelec. Gramatika nepřítel. A čtení? To už je vyloženě provokace.
Tito lidé nejsou hlasem lidu. Jsou ozvěnou prázdna. A jejich největší tragédie není v tom, co píší – ale v tom, že jsou přesvědčeni, že tím něco říkají.

Odporný a ostudný zjev, věčná hanba sebranky, co ho volila (dokonce 2x). A smutné, že zde ani není možnost ji pojmenovat..
Byla by to "urážka" těch, co nemají ani páteř ani čest a navíc duto...

Víte kdo je podle Zemana odborník? Ten kdo jedná a mluví podle jeho gusta!

Autor se opět chopil klávesnice s vervou kata, který má tupý meč, ale o to víc se rozmáchne. Text nepůsobí jako komentář, nýbrž jako osobní terapie – místo argumentů ironické škleby, místo myšlenek naučené grimasy. Satira tu neřeže, jen štípe jako komár s literárním komplexem.

Autor s obdivuhodnou vytrvalostí skládá mozaiku z klišé, která už byla i v hospodě třikrát ohmataná. Věta střídá větu, každá s ambicí být „tou trefnou“, ale dohromady připomínají pytel hřebíků vysypaný na podlahu redakce: hlučné, chaotické a bez konstrukce. Kdyby se nadsázka měřila na gramy, autor by psal na kuchyňské váze.

Zeman je v textu karikaturou, ale ne proto, že by byl dobře vystižen – nýbrž proto, že autor jiný nástroj nemá. Když chybí přesnost, nastupuje pohrdání. Když chybí pointa, pomůže přídavné jméno. A když už opravdu není co říct, přijde metafora tak přehnaná, že by se za ni styděl i kabaretní plakát z roku 1990.

Výsledkem je satira, která si hraje na odvahu, ale bezpečně kope jen do směru, kde se tleská. Opačný názor tu není protivník, ale rekvizita. A autor? Ten se stylizuje do role neúprosného pozorovatele, přestože ve skutečnosti jen stojí před zrcadlem a obdivuje vlastní grimasu.

Je to text, který chce být jedovatý, ale je jen kyselý. Chce být chytrý, ale je hlavně spokojený sám se sebou. A tak zatímco se vysmívá nízkým laťkám jiných, sám s přehledem podlézá tu autorskou – a ještě se u toho tváří, že jde o umění.

Zemana potěšil fakt, že ho předstihl alespoň jeden premiér na politickém hnojišti.