Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví

Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví Zdroj: Chris Maluszynski

Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví
Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví
Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví
Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví
4
Fotogalerie

Exkluzivní reportáž ze Švédska: Zázraky v IKEA, tykání premiérovi a neutralizace obou pohlaví

Švédové! Nejen že dokázali globalizovat bydlení s funkčním nábytkem a IKEU najdete, kam se podíváte. Vlastní cestou se vydali i v řadě dalších oborů. Tykají svému premiérovi, uvažují o neutralizaci pohlaví, kombinují důvěru ve stát a ideály rovnosti s individualismem. Jsou úspěšní, jsou uvolnění, vede se jim dobře. Jak jen to ti Švédové dělají?

Pod půlnočním sluncem barvy meruňky se vydávají na cestu. Kráčejí po stezce vinoucí se mezi břízkami, keři a tvrdou trávou, vystoupají ke dvěma jezerům, třpytícím se jako zlato. Mnozí si autem dojedou až na nejvzdálenější parkoviště a pak pěšky vystoupají už jen několik posledních metrů. A krátce před půlnocí se všichni sejdou na kopci s vyhlídkou. Dvě tři desítky lidí beze slova, až s úctou popatří na město i okolní hory. Připomíná to modlitbu.

Kiruna, nejseverněji položené město Švédska, 18 000 obyvatel, 140 kilometrů za polárním kruhem není právě místem inspirujícím k uctívání. Potpourri paneláků, bloků cihelných domů i v krajině roztroušených dřevostaveb, navíc spousta místa k parkování. Ulice jsou příliš řídké a křivolaké, než aby rozbily ledové vichry z hor, za nimiž leží Norsko. Ostatně onomu „zbytkovému chladu“ tu čelí institucí zvanou Systembolaget, státem kontrolovaným prodejem alkoholických nápojů. Dveře jejích obchodů bývají už při otevření v deset hodin dopoledne obleženy hloučky dychtícími po azylu.

Půlnoční slunce nyní visí velmi nízko nad severním horizontem. Město se noří do stínu, zato hora září. Jmenuje se Kiirunavaara, což ve finštině – vedle švédštiny a sámštiny třetím zde používaném jazyku – znamená něco jako Hora bělokurů. Osamoceně se vypíná nad osídlením a je dobře patrná i z dálky: její rozpraskané, terasami členěné svahy, měnící během dne barvu ze šedé na purpurovou, až fialovou – podobně jako Uluru, posvátná hora Aboriginů v australské poušti.

A ve shodě s Uluru platí také Kiirunavaara za posvátnou, nedotknutelnou. Vždyť jde o horu, jíž Kiruna vděčí kromě jména i za svůj život: počínaje založením na sklonku 19. století přes rozkvět trvající až do dnešních dnů a šestinu pracovních míst. Ročně vydá 30 miliónů tun železné rudy, 90 procent evropské produkce, od odstartování novodobé industrializace Asie odebírané také Čínou s Indií. Hora, stejně jako takřka celá Kiruna, patří těžařské společnosti LKAB. LKAB zase státu. Stejně jako duch v hoře přebývající, duch švédských úřadů.

Rádi chodíte na úřady?

Vstupní hale radnice dominuje její portrét, vyvedený roku 1905 ve stylu raného expresionismu: jde o horu vystupující z pozadí oranžově zbarvené oblohy. Ostatně zmíněná radnice brzy zmizí. Posvátná hora si žádá obětiny. Ložiska železné rudy se totiž táhnou diagonálně pod městem a sahají až do základů zástavby. Rozšíření těžby tak ohrožuje statiku objektů. A protože samotná hora není ochotna ustoupit a LKAB nehodlá nerostné suroviny odepsat, musí prostor vyklidit město – konkrétně čtyři kilometry východním směrem.

Úřady používají skoro přátelsky znějící termín „transformace města“. Třetina jeho rozlohy se v následujících letech přestěhuje, včetně celého centra a více než 2500 bytů, takřka 200 000 metrů čtverečních kanceláří, obchodů i veřejných zařízení. Hrozí více než stoprocentní růst nájmů. Jedenadvacet historických budov, včetně kostela postaveného roku 1912 ve stylu sámského stanu (lavvu), čeká rozebrání a opětovná kompletace zástavby v nové, vhodnější lokalitě.

Počítá se s přeložkou železniční trati stejně jako dálkové silnice číslo 10. Ambicioznímu projektu padnou za oběť i prastaré sámské stezky stejně jako památkově chráněné stavby, včetně radnice, „Stavby roku 1964“. Prométheovský podnik dosud nevídaných rozměrů, kvůli němuž by v takovém Německu nebo ve Francii vyšly do ulic davy protestujících. Ne tak ve Švédsku.

„Mám v nové místo důvěru,“ říká knihkupkyně z Menschplanu. „Věřím, že to půjde dobře.“ A co zvyšování nájmů? „Nic si z něj neděláme,“ vysvětluje vedoucí, „pro nás O.K.“ Budou-li všichni táhnout za jeden provaz, „pak se přestěhování podaří“, míní majitel obchodu s oblečením „Centrum“, stojícího naproti knihkupectví. Firma je v rodinném vlastnictví již skoro 90 let. Nestěžuje si, přestože za odškodnění nový dům nepostaví a počítá s nájmy ve výši nejméně 250 eur za metr čtvereční. Ale na stěně jeho kuchyňky, kde si vaří kávu, visí slogany „pozitivního myšlení“.

„Nikdo si tu nedělá starosti,“ shrnuje kostelník Martti Kivimäki náladu obyvatelstva. Pomalu se zhoupne ve vrzajícím křesle vzad. Jediným kritikem v městské radě je zástupce strany zelených a za svoji neodbytnost už zaplatil úbytkem poloviny hlasů voličů.

Důvěra ve stát

Občané totiž svému státu důvěřují. Spoléhají na jeho pečovatelskou roli, jeho moudrost. Nejde přitom o ná­ladu panující pouze v Kiruně, nýbrž vztahující se na celou zemi: Důvěra ve veřejné instituce výrazně převyšuje evropský průměr nejméně o třetinu, prozrazují statistiky Evropské unie. Stockholmský historik Lars Trägårdh uvádí následující důvod: „Stát se k nám vždy choval dobře,“ říká. „Neexistují tu historické příklady násilí a útlaku.“

Tolik nevinnosti je liberálně orientovaným jedincům hned podezřelé. Jestli to nakonec není ona slepá loajalita ke státu, projevující se u lidu „milujícího své otroctví“, jak ve svém pamfletu proti „novému totalitarismu“ v 70. letech minulého století hlásal stockholmský dopisovatel „Observeru“ Roland Huntford. Nebo snad jde o kolektivní kapitulaci před „silami dobra“, před nimiž v roce 1982 varoval spisovatel Hans Magnus Enzensberger: „Nezadržitelně expandují, pronikají do všech skulin každodenního života a regulují lidské emoce v míře, jaká je ve svobodné společnosti bezpříkladná.“

Právě naopak, soudí profesor Trägårdh. „Hlavní záměr švédského systému vždy spočíval v maximalizaci nezávislosti individuí,“ tvrdí. „A moderní Švéd je hyperindividualistou.“

Lars Trägårdh vypadá, jako by své teze chtěl co nejnázorněji ilustrovat. Sedí ve své malé, strakatým kobercem vyzdobené kanceláři ve stockholmském zámečku Ersta Sköndal Högskola, kolem jehož zdí krouží racci. Máme tu čest s temperamentním šedesátníkem rozmáchlých gest a pohotových reakcí, s ostře řezanými rysy tváře jachtaře pod šedou hřívou. Nosí doširoka rozepnutou károvanou košili, antracitové džíny s dírami na kolenou a je obutý v sandály. Jemné předivo vztahů mezi státem a jednotlivci studoval na obou stranách Atlantiku: Promoval v Berkeley, přednášel na Columbia University, načež se vrátil do lůna akademické obce své vlasti. V roce 2011 jej švédský premiér Fredrik Reinfeldt jmenoval členem svého čtrnáctičlenného poradního sboru „Komise pro budoucnost“.

Ve své knize s názvem „Je Švéd člověk?“ zformuloval již v roce 2006 spolu se svým kolegou Henrikem Berggrenem švédský paradox zvaný „státní individualismus“. Protože na rozdíl třeba od Američanů Švédové státní moc nepovažují za omezování vlastních svobod, nýbrž za jejich záruku. Švédský sociálně orientovaný stát blahobytu, jeho institucionalizované rovnostářství, bezpečnost a solidarita mají člověku dodat oporu tradičních pout – kořenící v závislosti na rodině, představených, církevní i světské hierarchii. Vytvářejí tak prostor pro to, co měl filozof Immanuel Kant zřejmě na mysli svou „nedružnou družností“.

Nedružní, asociální – tak na sebe s oblibou a směsicí studu s pýchou nahlížejí samotní Švédové. Jejich učenci připisovali vlastnímu národu „nezkrotný individualismus“ spolu s „nespoutanou láskou ke svobodě“, popisovali své spoluobčany jako houževnaté, avšak spravedlivé samotáře. Coby hrdé, navíc samotářské excentriky. „My Švédové,“ stojí v pojednání „O duši švédského národa“ z roku 1911, „milujeme a zajímáme se o přírodu, ne však o lidi.“

Odráží se v něm to, jak vidí sebe samé: rovnoprávné a zároveň tak izolované jako stromy ve všudypřítomných lesích, jako souostroví tisíců a tisíců ostrůvků před břehy Stockholmu. A nezávislých tak jako dívka Pippi Dlouhá punčocha z dětských knížek Astrid Lindgrenové. Podle Larse Trägårdha představuje ona svérázná dívka prototyp švédské tvrdohlavosti: „Pippi nemá rodinu. Matka jí zemřela, otce nikdy nepoznala. A zato má náhradu v podobě pytle zlata – symbolu švédského sociálního státu.“

Což zároveň souvisí s tím, co Trägårdh s oblibou nazývá „švédskou teorií lásky“: Skutečný vztah, tvrdí, existuje pouze mezi skutečně rovnoprávnými a samostatnými partnery.

„Pochopitelně jde o bláznivou myšlenku,“ uznává Trägårdh. „Celý svět pod láskou rozumí vzájemnou závislost – zato my trváme na své svobodě, autonomii. Platíme za ně přirozenou cenu osamělosti, svého odcizení, bezmocnosti – viz separace hrdinů ve filmech Ingmara Bergmana, touha Grety Garbo po samotě, samotářská povaha vyšetřovatelky Lisbeth Salanderové v detektivkách Stiega Larssona.“ V současnosti vede osamělý život 24 procent Švédů, více než v kterékoliv jiné zemi EU.

Touha po samotě

Touha po nezávislosti má ve Švédsku silnou tradici. Již před 500 lety vylétali mladí lidé z rodinného hnízda dříve než ve východní Evropě či ve Středomoří. Ženili se bez otcovského souhlasu a stejně odhodlaně přistupovali i k rozvodům.

Švédsko vždy bývalo zemí svobodných rolníků, připomíná Trägårdh, lidí pramálo se obávajících o svá práva a výsady – a tak rolnický stav vstoupil na rozdíl od zbytku Evropy i do prvních parlamentů. Proti spojenectví královské moci a rolnictva mnoho nezmohla šlechta, klérus ani početně slabé měšťanstvo. Reformace následně nadřadila stát církvi, povzbudila prostý lid, aby se naučil číst a psát – a zároveň v něm posílila silnou individualitu, zodpovědnou pouze a jen Bohu.

Již v roce 1766 Švédsko zaručilo svobodu tisku a s letopočtem 1840 je spojeno zbavení místní aristokracie privilegia na obsazování vládních úřadů. V oněch letech se etabloval i obrovský státní aparát, který Švédsko dodnes udržuje ve zvoleném kursu: 30 procent zaměstnaných osob najdete ve veřejném sektoru. Již tehdy šlo o moderní, profesionální a dobře placený aparát s jen výjimečnými případy korupce. Zkrátka přívětivá byrokracie, nenahlížená jako vládce, nýbrž poskytovatel služeb společnosti.

Ve Švédech tak sice pomalu, ale jistě vzrůstala bazální důvěra, dodnes promazávající vzájemné soužití. Jde o důvěru, jež – jak ve své roku 2009 vydané studii přesvědčivě demonstrovali britští epidemiologové Richard Wilkinson s Kate Pickettovou – přímo souvisí s dalším rysem švédské společnosti, totiž s rovností. Protože zatím co například v Portugalsku, zemi s celoevropsky nejvýraznější nerovností v distribuci příjmů, souhlasí s názorem „většině lidí lze věřit“ pouze deset procent respondentů, ve Švédsku se pro vyslovilo 66 procent – což je suverénní světový rekord.

Podle studie Bertelsmannovy nadace z roku 2011 zaujímá Švédsko v kategorii „rovnost“ první místo mezi zeměmi OECD. Radikálně progresívní zdanění příjmů zmenšilo rozdíly v příjmech na minimum a všichni až po úroveň ministerského předsedy si tu tykají. Symboly společenského postavení zde platí za faux pas, a když politik přesedne z kola do limuzíny, stane se terčem posměchu.

Stát demonstruje rovnost i zveřejňo­váním nejen veškerých administrativ­ních úkonů, nýbrž také daňových přiznání a mzdové i kapitálové příjmy všech občanů najdete v „Taxeringkalenderu“, prodávaném po 25 eurech za vydání týkající se dané provincie.

Rovnost přináší, jak na bezpočtu statistických dat doložili epidemiologové Pickettová s Wilkinsonem, výhody všem – nejen chudým, nýbrž také bohatým. Lidé ve společnostech s relativně rovnoměrným rozdělením příjmů vedou zdravější, delší a psychicky stabilnější život než v případě příkrých rozdílů – bez ohledu na výši průměrného příjmu či úroveň lékařské péče.

Rovnost nepřispívá jen k sociálnímu smíru. Zároveň šetří výdaje na nemocnice, vězení a ústavy pro duševně choré.

Nerovnost naproti tomu vytváří nedůvěru, zvyšuje nemocnost, vede ke strachu o udržení společenského postavení stejně jako k násilí. Navíc má vinu i na obezitě a drogových závislostech, nemluvě o těhotenství nezletilých. Komplikuje společenský vzestup – a zároveň podněcuje nerealistické touhy po slávě a bohatství, na nichž nutně musí většina lidí dříve či později ztroskotat.

Portugalci umírají v průměru o čtyři roky dříve než Švédové, přitom zaměstnávají dvaapůlkrát více policistů na hlavu. V žádné jiné evropské zemi dnes nežije tak málo osob ve vážné hmotné nouzi jako ve Švédsku – přibližně jedno procento, neporovnatelné s devítiprocentním průměrem EU. A nikde se nesetkáte se společenským vzestupem častěji než ve Skandinávii – a už vůbec ne v údajném ráji „milionářů z umývačů nádobí“ USA, figurujících po boku Velké Británie na nejnižších příčkách žebříčku průmyslově vyspělých států.

Není divu, že i v indexu štěstí podle OECD Švédsko najdete úplně nahoře. Dnes se tato země ve světovém srovnání řadí k Top Five, pokud jde o inovace, konkurenceschopnost, prosperitu a svobodu od korupce, během 15 let snížila státní zadlužení z 84 na 49 procent HDP – a zároveň stále patří k nejštědřejším sociálním státům celé planety.

Nikde nevynikne švédská rovnost tak výrazně jako ve vztahu mezi pohlavími. Na 60 procent absolventů univerzit a takřka polovina poslanců parlamentu jsou totiž ženy. Švédsko přitom disponuje jednou z nejštědřejších „rodičovských“ na světě, má komplexní státní péči o děti a oddělené zdanění manželů, což podporuje nezávislost žen na manželích. Zpráva Světového ekonomického fóra proto v roce 2012 zemi vyhlásila mistrem světa v rovnosti pohlaví.

Rovnost nad rovnost

Možná koření právě v rovnosti, že ve Švédsku oslnivé kariéry nezažívají excentrici, nýbrž normální občané. Lidé od vedle, žvýkající tabák a nosící konfekční oblečení jako zakladatel sítě IKEA Ingvar Kamprad, rodák z devítitisícového městečka Älmhultu v jihošvédské provincii jménem Småland, obklopené lesy, loukami a jezery, v krajině poseté střízlivými dřevostavbami.

Stojí tu Kampradův rodný dům, muzeum společnosti IKEA a doslova ruiny prvního obchodu téhož jména. Navíc tu vzniká katalog Ikey, jehož 211 miliónů výtisků ročně ve 30 jazycích nepřekoná ani bible – jde o manifest univerzální rovnosti, encykliku nejmenších rozdílů.

Tým grafiků, fotografů a textařů, art directorů, dekoratérů a stylistů zde pracuje na návrhu ideální normálnosti, rovnostářském modelu bytí. A aby jej dokázali doladit, navštěvují obydlí v Americe, Rusku či východní Asii, načež zkonstatují, že odchylky jsou v konečném důsledku zanedbatelné: „Vydal jsem se dokonce až do Číny, abych zjistil, co tamní lidé potřebují,“ vysvětluje projektový vedoucí katalogu Martin Eriksson. „Základní požadavky se všude jeví stejné.“

A aby rozptýlili jakékoliv případné podezření o určení nábytku pro snoby nebo interiérové chvastouny, nezalidňují tvůrci fotografovaná zátiší modely a modelkami, nýbrž si vystačí výhradně se zaměstnanci vlastního koncernu nebo jejich rodinami a přáteli: „Jsme obyčejní lidé,“ objasňuje Eriksson, „a děláme nábytek pro obyčejné lidi.“

Jde o marketing nejnižšího společného jmenovatele. Kromě nábytku prodává také zábavu. Existuje něco normálnějšího než skupina ABBA, skládající se ze dvou manželských párů, čtyř křestních jmen a melodií rafinované jednoduchosti s robustní měkkostí sedacích souprav? Švédsko o 9,6 miliónu duší se po USA a Velké Británii stalo třetím největším vývozcem anglicky zpívané populární hudby.

Švédové mají prsty i v třetině americké Top 100 a také šest z 26 finálových příspěvků nedávné Eurovision Song Contest vzniklo se švédským podílem – například „Waterfall“, balada gruzínského dua Nodi & Sophie, zkomponovaná a otextovaná Thomasem Gustafssonem z městečka Skövde, ležícího 130 kilometrů severovýchodně od Göteborgu.

Svět sám pro sebe

Gustafsson, plachý laskavý muž s prošedivělými svázanými vlasy v týle, zkracující své jméno na komerčně údernější „G:son“, strávil ve Skövde celých 45 let svého života. Jeho továrna na hity má velikost spižírny – nahrávací studio v přízemí domku na předměstí, vybavené klávesami, kytarou a počítačem. Oknem obývacího pokoje můžete pozorovat kouř stoupající z komínů továrny Volvo, zaměstnávající 5000 lidí včetně skladatelova bratra: „Proto celá rodina jezdí volvy.“

Na zahradní terase stojí gril, macešky se kývají ve větru na skleněné desce stolu a syn hrabe trávu. Gustafsson nikdy netoužil po velkém světě. Pracoval jako skladník, ve volném čase komponoval a hrál v hardrockové skupině na kytaru. V roce 1999 poprvé přihlásil svá dílka na „Melodienfestivalen“, předstupeň zmíněného ESC. Od té doby dodal švédským interpretům 37 titulů. Dalších 27 songů složil na objednávku, zamířily do Norska, Finska, Dánska, Lotyšska, Španělska, na Maltu, do Belgie, Polska a Rumunska. Jeho hymna „Euphoria“ zvítězila roku 2012 až v Baku: Trofej, malý skleněný mikrofon, se v obývacím pokoji krčí ve stínu mohutného ženského aktu, vyvedeného v porcelánu.

Obejde se bez receptů a konceptů, bez stylu a honosných vizí. Pracuje na objednávku, akceptuje přání zákazníků, kutí a piluje, dokud není zadavatel s výsledkem spokojen. Protože s úspěšným songem se to nemá jinak než s kuchyňskou linkou prodávanou do celého světa. Nakonec rozhodne, zda je vše na svém místě a naplní představy zadavatele.

Možná je to právě ryzí pragmatismus, co napomohlo zformovat švédský sociální stát. Zatím co zbytek evropského proletariátu ještě snil o jakési světové revoluci, švédští soudruzi důsledně trvali na realizaci „socialismu tváří v tvář realitě“: lepší silnice v Norrlandu se jim zřejmě jevily důležitější než nejkrásnější třídní boj.

A tak ve 30. letech, kdy po krátké buržoazní mezihře převzali moc, Švédové přestavěli svoji vlast na folkhem, „domov pro lid“ – domov pro všechny, který zanedlouho zabydlí továrna na rovnost jménem IKEA: robustní, nejraději na červeno natřenou svépomocnou stavbu, v níž podle sociálně demokratického premiéra Pera Albina Hanssona nebude „privilegovaných ani upozaděných, mazánků ani nevlastních dětí“.

Po druhé světové válce na oněch základech vyrostl takzvaný švédský model – třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem, vzor dalším severským státům a záhy také pokrokářům po celém světě. S utopiemi a sny o osvobození měl pramálo společného. Dokonce i v 60. letech minulého století, kdy mladí bouřliváci po celé Evropě fantazírovali o uchopení moci, Švédové raději diskutovali o spravedlivém zdanění, centrech péče o děti a podporách studentům.

Švédská historie proto není hrdinskou ságou a 6. červen, vyhlášený státním svátkem v roce 1983, se obejde bez přehlídek. Nevymysleli si jej politici, nýbrž v roce 1893 zakladatel stockholmského muzejního a zábavního parku jménem Skansen – jenž navíc dostal chytrý nápad nabídnout pro nezbytný státní akt své zázemí. V roce 2013 se mezi akvárii, parkem s veverkami a původními větrnými mlýny z ostrova Ölandu objevila i královská rodina. Vyhrávala vojenská kapela i popová skupina Mando Diao, načež král promluvil o létě a lásce, předal zástavy neslyšícím sportovcům a turistickým spolkům, a orchestr místo tradičních pochodů spustil „Dancing Queen“.

Poddaní, kteří si zaplatili obvyklé vstupné do parku ve výši 150 švédských korun, mávali papírovými vlaječkami nebo piknikovali na trávníku. Kdo by myslel na korunovaci Gustava Wasy v roce 1532 či ústavu ročníku 1809, na jejíž počest byl státní svátek údajně ustaven?

Vrozená důvěra

Důvěra se tu zdá být tak nějak samozřejmá, vrozená. A nakolik i stát věří svým občanům, dokládá absence kontroly držení zbraní, přestože monarcha kráčí po červeném chodníku jen na délku paže od svých poddaných – jakkoliv dosud z paměti nevymizely šokující atentáty na ministerského předsedu Olofa Palmeho v roce 1986 či ministryni zahraničí Annu Lindhovou (2003).

Vzájemná důvěra je natolik hluboká, že se země obejde i bez kontrolních mechanismů typu Ústavního soudu. „Dostaneš-li se do konfliktu s dobrým státem, máš špatné karty,“ říká historik Lars Trägårdh. „V USA si na svůj stát můžeš stěžovat před Nejvyšším soudem – což je zde považováno za protiklad demokracie: Proč, soudí Švédové, by mínění hrstky konzervativních soudců mělo vážit víc než zvolené vlády?“

Prakticky se proto neprotestovalo, když sociální stát začal v 90. letech 20. století škudlit a počaly se rozevírat nůžky společenské nerovnosti, a to dokonce rychleji než v ostatních bohatých zemích. Nebo když místní odbory s vládou dospěly k dohodě o přerušení výplaty mezd a desítky státních firem skončily v soukromých rukách. Pouze jistý dánský spisovatel si v tradičním stockholmském lokálu Pelikán po čtvrtém pivu stěžoval: „Všechno privatizují – železnice, školy, nemocnice. Zato nad prodejem alkoholu si stát pořád udržuje monopol.“

Pak přišel květen 2013, kdy v satelitních městech v okolí Stockholmu, kde přistěhovalci často mají až tříčtvrtinový podíl na obyvatelstvu, došlo k násilnostem. Šlo o krátké výbuchy, jen o málo delší než týden, během nichž shořelo 150 automobilů a hmotné škody dosáhly přibližně osmi miliónů eur – taková bilance by obyvatele francouzských předměstí, kde při nepokojích v roce 2005 plameny zachvátily 10 tisíc vozidel, snad ani nevzbudila ze spánku. Jenže zvláště zahraniční pozorovatelé ohlásili s jakýmsi zadostiučiněním, jako když primus třídy dostane trojku, konec „skandinávské idylky“, „šťastného štědrého státu“.

Husby, kde nepokoje vypukly, na první pohled připomíná spíše Bullerbü než francouzská předměstí, banlieues. Dokonale nablýskané bloky v bujné zeleni, natřené svěžími barvami odstínu zeleň tundry nebo faunská červená, s cihlovými fasádami a růžemi zaplněnými zimními zahradami. Žádná graffiti, zato volné parcely zahrádkářské kolonie. Galerie Storstugan láká k vernisáži uměleckého skla, keramiky a akvarelů.

„Tady není Irák,“ potvrzuje náš dojem sociální pracovník Claes Palm s šedými vlasy střední délky a v šedé bundě s květinou v klopě. Má v Husby dvaadvacetiletou praxi, působí v „občanské kanceláři“ nedaleko stanice metra. „Místní kladou důraz na výzdobu svých domovů, zakládají krásné zahrady.“ Soudí proto, že narušitelé přišli zvenčí.

Samozřejmě i v Husby existují důvody ke vzteku. Jen málo přes polovinu obyvatel má práci – v celém Stockholmu je to 77 procent. Ale možná jde i o kulturní šok, co rozdmýchalo vztek mladých horkých hlav – nepohodlí švédského rovnostářského modelu patriarchálně vychovaným mužům, „tanec na laně mezi veřejným kolektivismem a soukromým individualismem“, který původem chilský bývalý poslanec Mauricio Rojas označil za „mimořádně nesnadno pochopitelný a zvládnutelný“ pro cizince.

Lars Trägårdh si s tím však neláme hlavu. „Po každé krizi se tvrdí: Švédskému modelu odzvonilo,“ připomíná. „Švédský model přitom funguje lépe než kdy v minulosti.“ A jednoho dne, věří, bude možná celý svět toužit vydat se švédskou cestou – s takovou rovností a zároveň nezávislostí.

„Protože mladí celého světa chtějí být autonomní,“ dodává.

„A dělat, co, sakra, sami chtějí.“

Téma o Švédsku i další zajímavé texty si můžete přečíst v novém vydání časopisu GEO č.3/2015, které je právě v prodeji.

GEO 03/2015GEO 03/2015|Archív