Vypadalo to jako pošetilý nápad. Syn Reinharda Heydricha se s novináři vůbec nebaví. A přitom je o čem. Bylo mu sedm, když o velikonocích 1942 přijel do Čech se svými rodiči. O necelé dva měsíce došlo k atentátu na jeho otce, zastupujícího říšského protektora.
Jasně si vybavuje smrt o rok staršího bratra Klause v říjnu 1943. Byl přímo u nehody a jen se štěstím vyvázl bez zranění. V polovině září jsme si začali psát. Váhal, zda rozhovor poskytnout. Poté, jakou reakci vzbudila jeho návštěva Panenských Břežan, nechtěl přilévat olej do ohně. Nejmírnější názory v internetových diskusích zněly: „Za svého otce sice nemůže, ale stejně sem syn kata českého národa raději neměl jezdit.“ Nakonec ale Heider Heydrich odpověděl na všechny otázky.
Váš otec se stal zastupujícím říšským protektorem na konci září 1941, ale stejně se prý většinu času zdržoval v Berlíně. Vaše matka údajně prohlásila, že za něj byla provdána deset let a on z toho sedm roků nebyl doma. Měl vůbec čas se vám a vašim sourozencům věnovat?
Tento matčin výrok je často citovaný, ale poněkud přehnaný. Je pravda, že čas, který otec věnoval rodině, byl velmi omezený. Matka z toho pochopitelně žádnou radost neměla. Otcova zaneprázdněnost občas způsobovala mezi rodiči napětí. Dostupné filmy a fotografie však potvrzují moji vzpomínku, že nás měl otec velmi rád a vzácné okamžiky svého volna trávil s námi.
Na zámek v Panenských Břežanech jste přijeli na velikonoce 1942. Zdůvodnili vám rodiče, proč odjíždíte z Německa a kam jedete?
Bylo mi sedm, mému bratrovi necelých devět let a sestře tři roky. Probírat s dětmi takové záležitosti tehdy nebylo zvykem.
Měl jste v Břežanech nějaké kamarády? Směl jste si hrát s dětmi zámeckého personálu?
Já i můj bratr jsme hodně kamarádili se synem polesného. To bylo velké přátelství. Jejich dům stál šikmo od zámecké brány. Bažantnice, kterou měli u domu, nás přímo fascinovala. V zimě jsme s místními dětmi hráli na rybníku hokej. Komunikace ale vázla, jelikož jsme neuměli česky.
Chodili jste s bratrem do školy, nebo jste měli svého učitele?
Navštěvovat normální školu by bylo možné, jen kdybychom bydleli v Praze. Spolu s bratrem Klausem a dalšími německými dětmi z Panenských Břežan jsme měli svého učitele.
Výuka probíhala na zámku?
Ano.
Váš děda byl hudební skladatel. Váš otec, který sám hrál dobře na housle, byl v předvečer atentátu na koncertě uspořádaném na skladatelovu počest. Musel jste se také učit hrát na nějaký hudební nástroj?
Pokud bych se chtěl učit hrát na hudební nástroj, musel bych z Břežan dojíždět do Prahy. Vzhledem k tehdejšímu dopravnímu spojení by to bylo příliš komplikované.
Paní Helena Vovsová, jež pracovala v zámeckém zahradnictví, vzpomíná, že 27. května 1942 viděla, jak se váš otec loučí s vaší matkou a Silke. Pan Vladimír Mlch, který tehdy v Břežanech opravoval zámeckou zeď, mi naopak řekl, že se s Reinhardem Heydrichem v den atentátu před vchodem do zámku loučila celá rodina. Vašeho bratra Klause prý hledali snad deset minut, než ho v parku našli a přivedli, aby se s otcem před cestou rozloučil. Jak si ono ráno pamatujete vy?
Tuto konkrétní chvíli si nedokážu vybavit.
Kdy jste se dozvěděl o atentátu na vašeho otce? Pamětníci říkají, že ta zpráva dorazila na zámek v poledne.
Domnívám se, že nám to v průběhu dne řekla matka. Už si na to ale nevzpomínám.
Mohl jste otce navštívit v nemocnici na Bulovce?
Ne. Všichni se snažili, aby měl otec co nejvíc klidu. Nás s bratrem asi také nechtěli ještě více rozrušovat.
Kdo vám řekl o jeho smrti? Vysvětlil vám někdo, proč zemřel?
Nevím. Zřejmě nám o tom zase pověděla matka.
Bylo vám sedm let, když jste se spolu s bratrem 9. června 1942 zúčastnil pohřbu v Berlíně ...
Sedmiletý chlapec nedovede posoudit, co se vlastně kolem děje, jaké důsledky taková událost přinese. Spíš jsem si teprve uvědomoval, že už nemám otce.
Jako odplata za smrt vašeho otce byly hned následující den vyhlazeny Lidice. Mnoho lidí, kteří schvalovali atentát nebo pomáhali parašutistům, bylo popraveno. Donesly se tehdy tyto zprávy až k vám?
Nikdo o tom se mnou ani s mým bratrem nemluvil, o všem jsme se dozvěděli až mnohem později. Naše rodina byla zasažena otcovou smrtí, všechno se točilo okolo této ztráty. Moje matka byla navíc ve vysokém stupni těhotenství. Čekala čtvrté dítě. Na události po atentátu neměl jakýkoliv vliv ani otec, ani matka. Natož děti. Za skutky, k nimž tehdy došlo, byly zodpovědné jiné osoby. Matka, která s otcem před smrtí mluvila, mi až dlouho poté řekla, že otci záleželo na tom, aby se upustilo od aktů pomsty. Karl Hermann Frank, jenž údajně otcův názor rovněž znal, se prý kvůli tomu dokonce pohádal s Hitlerem.
Vaše matka na břežanský zámek ráda vzpomínala. Co znamenaly tři roky v Panenských Břežanech pro vás?
Můj bratr Klaus a já jsme se tam cítili nevýslovně šťastně. O to více mě ovšem zasáhla bratrova náhlá smrt v roce 1943. Jako kluci jsme se spolu často prali a zápasili. Když se nám ale chtěl postavit někdo třetí, byli jsme vždy zajedno.
Celý rozhovor s Heiderem Heydrichem, synem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, najdete v Reflexu č. 43/2011, který vyšel 27. listopadu 2011.
