Po měsíci nepřítomnosti dráždila zvědavost Zpětného zrcátka otázka, jak se změnila v českém veřejném prostoru atmosféra a nálada. Záhy po přistání se ukázalo, že platí pravidla „všechno špatně skončí“ a „z nejhoršího jsme uvnitř“. Debilizační hysterie stáda blbů vykrystalizovala v demonstrace ohavností kriminálních zjevů bývalého poslance a aktuálního idiota a rváče Lubomíra Volného, straky a expředsedkyně socanských žen Jany Volfové a Tomáše Vandase, kterému stále ještě nenarostl pod nosem signifikantní Dolfík.
Poničená auta zdravotníků, kterým lid před rokem chodil hrát pod balkony a vozil tuny sladkostí – ANO, to je výsledek neschopnosti vlády socanů a komoušů. Idioti s inteligencí prvoka, kteří se producírují po ulicích s replikami žlutých židovských hvězd s nápisem „Neočkovaný“, vyvedeném v paskvilu fontu hebrejského písma. Vládní nařízení, která odmítají vládní zaměstnanci, rozpad státu v živém přenosu s jediným cílem – rozvrátit zbytek státní ekonomiky. To na pozadí obskurního divadla zešílevšího alkoholika, kterého stále ještě – bůhví proč – místo do skleněné klece nedal nikdo do svěrací kazajky. Místo rázné akce pochyby v titulcích rozhovorů: „Nechce se mi věřit, že jsou naši lidé schopni takových činů…“
Jsou, pane kolego, a byli, přestaňme se podivovat a ptát, zda je to možné. Ptejme se, zda a v jaké míře si národ volící předešlou reprezentaci a adorující pohrobky režimu masových vrahů zaslouží příležitost svobodné volby, existence a vlády. Ptejme se nejen, zda si příležitost svobodně si vládnout zaslouží, ale zda je toho vůbec schopen.
Když je 28. října 1918 v Praze vyhlášena Československá republika, národ jásal. Jásal, pln entuziasmu a jistoty, že zvítězilo dobro, že zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Však to znáte! Jásající dav se valil Václavským náměstím pln štěstí z nabyté svobody, ale vše se změnilo ve chvíli, kdy z cizáckého jha osvobození Čechové zahlédli na okraji chodníku muže s typickým židovským ksichtem. Starého psa ani mladý národ novým kouskům nenaučíš! Národ holubičí nezapomněl památky české panny Anežky Hrůzové! Obratem se nadšení davu změnilo v nenávist vůči Židákovi a schylovalo se k lynči!
„Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“ volal bard českého lidu a autor písní Hoši od Zborova, Legionáři jdou, Naše zlatá republika, Sibiřská stráž i dalších ve snaze zachránit si život. Dav se opět změnil v národ, propukl v jásot a na ramenou odnesl milovaného Hašlera – ještě před chvílí Židáka – až ke Zlaté kapličce. A zanedlouho už se z balkonu nesl Ferdinandovou – promiňte – nyní už Národní třídou, zvučný umělcův hlas deklamující: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“
Mezi přihlížejícími nebylo oka, jež by zůstalo suché! Kdo by to do toho kluka židáckýho řekl, že? Ach, ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká!
Tragikomická historka s dobrým koncem nedokončeného lynče Karla Hašlera není jedinou skvrnou na tváři nové republiky. K těm nejodpornějším patří holešovský protižidovský pogrom z prosince 1918. Důvod? Závist, nenávist, primitivní hloupost, alkohol, nuda a potřeba po chlapsku si povyrazit. V Holešově je to taková tradice, už pogrom 1899 město proslavil, když místní křesťané pomstili vraždu nebohé Anežky Hrůzové. Židáci jim odjakživa lezou krkem, to jejich ghetto je město ve městě. Mají továrny a obchody, jsou bohatí, je jich moc a hlásí se k Němcům. Nikdo už nezjistí, jak a proč se tehdy 3. prosince ve městě zjevila četa českých vojáků. Chlapíci jsou to! Peněz mají málo, ale veselí kumpáni jsou, to jo! Za kalíšek jak umí vzít a těch historek z fronty, co znají… Jak Židé na frontu nemuseli, jen na zadku v kancelářích seděli, či jak šmelili a okrádali statečné Čechy. Odtud jsou ty fabriky a kšefty, berte si, co naše jest, nese se hlas lidu. Předem poražené telegrafní sloupy a přestříhané dráty zajistí během prováděné spravedlnosti klid. A pak už to šlo ráz na ráz. Vojsko i s veliteli, místní chlapi také vědí, co je správné, a hlavně: Jsi vlastenec? Tak jdeš také, ne!? Žádné otálení, hned po půlnoci, jak hospoda zavřela – a do rána bylo hotovo. Střelba do oken, Žida z domu – hůl do ruky, šperky, zlato na hromádky a zbývá jen škrtnout. Jak nádherně ta židácká veteš hoří!
Mrtví…? Když se kácí les, holt létají třísky! Židé Hugo Grätzner a Hermann Grünbaum přežili více než čtyři roky na frontě, ale nepřežili více než čtyři dny doma. Poznali totiž v útočnících kamarády z fronty. Že by chlapi měli něco proti Židům? Nesmysl! Komu vadilo, že je mladá Terezie Knappová Židovka, když si ji vzali chlapi trochu do prádla – ani jednomu z těch čtrnácti! Když vojáci nové československé armády splnili vlasteneckou povinnost, zapnuli poklopce a naplnili kapsy, zmizeli jako pára. A to ne! Táto, vstávej, bijou Žida, nese se krajem. Z města a okolních vesnic se do ghetta valí povozy i trakaře. Každý jak může! Vzápětí odjíždějí naloženy nádobím, šatstvem, peřinami, nábytkem. Každý jak může! Jeden se až diví, kolik i děti unesou!
Oddíl sto dvaceti vojáků je ráno loupícím a vraždícím davem zahnán na ústup, ale až teprve posila dalších sto třiceti vojáků z Brna tuhle bitvu vyhraje. Ach, kde je vám konec, hrdinové od Zborova?! Vypáleno a vydrancováno padesát jedna domů, třicet dva obchodů, čtyři hospody, synagoga, něco mrtvých, zmlácených a znásilněných. Škoda pět milionů, násobte tak dvaceti… Směšné tresty? Jsou mírnější, to ano, ale… Vždyť byli opilí, to je přece omluva!
S narůstající jistotou svobody vždy narůstá i fanatismus subjektu, který bývá proměnlivě – jak se komu a kdy hodí – označován jako lid, národ, dav, ulice či lůza. Jedno má vždy společné, není ovládán rozumem a logikou, ale jen psychózou masy, jíž stačí jiskra, aby zažehla plamen. Tou může být často jen touha vyšinutého jedince vstoupit do dějin, zakrýt předešlá selhání či jen si pošimrat vlastní ego. Příčina těchto činů mizí s vyprcháním endorfinů či zbytkového alkoholu v krvi, zatímco následky trvají desítky, ne-li stovky let. Často takové činy přijdou i politikům vhod, když za ně jiní prostřednictvím anonymního davu udělají špinavou práci. Platí to včera i dnes!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
