Lékařské vědy psychologické se občas potkávají s vášnivým vztahem jedinců k výškám. Určitý druh této vášně i posedlosti se v životě mnoha osob objevuje buď od samotného dětství, někdy se vynoří v pubertě, někdo jej má jako součást normální osobnosti, často je však na hranici osobního bezpečí. Opakem jsou samozřejmě závratě, které působí nepříjemnosti zhruba deseti procentům populace, bez rozdílu pohlaví. Před rokem jsem v tomto časopise pod titulkem Sláva, jsou nemocní podal vysvětlení k řadě chyb ve vedení řady českých měst a vlastně i státu. Zjistili jsme, posléze spolu se čtenáři, že mnoho trapností a ubohostí může být dáno opravdovými skrytými psychickými nemocemi, velmi často souvisejícími i se sexem. Podívali jsme se na všechny možné fobie, a že jich jsou desítky. Opakem jsou samozřejmě filie, vášnivé vztahy a posedlosti. Filii, která by popisovala onemocnění ve vztahu k využivání, obdivování a obcování s výškami, jsem bohužel nenašel, snad jen v chorobopisu Jiřího Hrzána (slavný český filmový a divadelní herec šedesátých a sedmdesátých let).
Proč tak ze široka ? Praha je ohrožována už řadu let občas se vynořivšími maniaky, kteří mají patologickou chuť její ustálené (a slavné) panoráma ozdobit nápadnými výškovými budovami, řekněme mrakodrapy. Prakticky všem takovýmto spádům se město donedávna úspěšně vyhýbalo – Gočár nepostavil na Staroměstském náměstí megalomanskou mrakodrapovou radnici, nikdo nerealizoval ony tři Havlíčkovy mrakodrapy na ploše dnešního horního Nového města pražského, přitroublou stavbu hotelu International se podařilo umírnit, zmenšit a odsunout z bývalého dominantního umístění na Vítězném náměstí a projekt extra mrakodrapu do centra Dejvic z roku 1990 byl úspěšně zapomenut. Před válkou se poměrně nenápadně vtiskla na Jungmannovo náměstí novostavba tehdejšího obchodního domu ARA a pod terénní zlom se vtiskl obří, dnes ceněný, Pensijní ústav (dnešní budovy odborových svazů).
Ale – v době, kdy máme opravdový a hmatatelný nadbytek kancelářských prostor, jejichž výstavba, krize nekrize, však stále probíhá, je Praha ohrožována, a to dost citelně, přes veškerý odpor nejen památkářů, ale také občanských (místních) iniciativ, celou skrumáží nepotřebných a nemotorných projektů, u kterých hrozí jejich realizace, využívající stále častějších skulin v platném stavebním zákonodárství. Posedlíci výškami na to jdou někdy trochu nenápadně – viz pan Pawlovski se svými šesti budovami u stanice metra Národní, z nichž některé přesáhnou horní podlaží vedlejšího obchodního domu Tesco a zcela arogantně scvrknou původní tvář romantické, takřka ve středověkém měřítku přežívající ulice. Podobně, a to zcela nově, se tváří nová budova ČVUT na okraji Vítězného náměstí v Dejvicích, která by chtěla povyskočit opravdu jen o kousek, postavit se prostě jen tak na špičky a nereagovat tak na nejkrásnější pražský urbanistický celek Engelových Dejvic a jejich optimální a dodnes dodržovanou výšku.V těchto dnech masová media s nadšením informují o tom, že se (konečně, ach jak museli posedlíci několik let trpět) zahajuje výstavba monstrózního mrakodrapu ve tvaru V na pankrácké pláni, aby navždy dokázala světu, jak se stavět nemá (ano, železná opona v myslích zúčastněných architektů, politiků, plánovačů a posedlíků nedovolila těmto chudáčkům vyjet se podívat, kde a jak se postavila pařížská mrakodrapová čtvrť La Defense, která městu Paříži v ničem nevadí, jsouc šikovně skryta díky jednoduchým geometrickým zákonům). No a to samozřejmě není všechno – posedlíci mají připraveny mrakodrapy do Holešovic, kde, jak doufají, budou skryty za rohem a nebudou nám vadit.
Zdá se, na první pohled, že se nic tak strašného neděje. Ale nebezpečí tu je a první realizace, kterými posedlíci ozdobí Prahu, jsou zásadním precedensem, ohrožujícícm nejen její tvář, ale také její srdce a jejího ducha. Dokazují, že hlas občanské společnosti není v žádném případě brán v úvahu a že odborné posudky nikoho nezajímají. Hlavně ne ty, kteří dnes město řídí. A posedlíky. Nebo to jsou všichni ?
