Fotograf David Těšínský pronikl do nejnižších kruhů pražských narkomanů. Jeho fotografie ukazují život na úplném dně společnosti. Dně, z něhož už je na první pohled téměř nemožné se odrazit.
Pokud jste viděli loni v létě před pražským nízkoprahovým centrem pro pomoc drogově závislým Drop In mladého kluka s foťákem, věřte, že tu nebyl proto, aby ho vyměnil za drogy. To jen David Těšínský začínal pracovat na svém nejintenzívnějším fotografickém projektu. A začal, jak je jeho stylem, naprosto nekomplikovaně. „Měl jsem v plánu fotit pražské narkomany, a tak mě napadlo, že to nejjednodušší, co můžu udělat, je jít před Drop In a kontaktovat je přímo tam,“ říká David, jenž na projektu strávil osm měsíců a stále na něm pracuje.
Těšínský měl klasicky štěstí lidí, kteří pro své záměry využívají ty nejméně složité postupy. Zakrátko se seznámil s člověkem, jenž ho uvedl do komunity pražských narkomanů. A kterého dodnes nechce jmenovat. „Tenhle týpek, mimochodem nesmírně charismatický, mi pomohl proniknout do squatů, hlavně v Libni a Nuslích, kam bych se za normálních okolností nikdy nedostal. Fotil jsem někdy pět, někdy dvanáct, někdy čtyřiadvacet hodin v kuse.“ Focení mělo samozřejmě svá omezení. Někdo nechtěl nechat fotit svůj obličej, někdo se nechtěl fotit vůbec. „Tohle se mi stalo třeba s Katkou, hlavní postavou dokumentu Heleny Třeštíkové. Ta se, hlavně asi kvůli pozornosti, které se jí dostalo v souvislosti s dokumentem, odmítala nechat fotit úplně. Bránila se tomu, asi jí dost vadilo, že se stala jakousi nechtěnou ,celebritou‘ téhle komunity,“ říká Těšínský.
Většina závislých, jež vidíte na obrázcích, nebere heroin, jak se obecně předpokládá, ale jeho syntetickou náhražku jménem subutex. Ta je původně určena k léčbě závislosti, ale dnes je běžně dostupná na černém trhu. Subutex účinkuje déle než heroin, a je tedy poměrně populární. Vzhledem k tomu, že lék se má užívat perorálně a závislí jej často aplikují nitrožilně, „esko“ nebo „subáč“, jak se mu mezi narkomany říká, je ničí ještě hůře než heroin. „Jeden z nich mi říkal, že rok na ,subáči‘ je jako tři roky na heroinu, přesto většina z lidí, které jsem fotil, stále trvala na nitrožilním užívání.“
Těšínský tvrdí, že se nikdy mezi narkomany vyloženě nebál, byť se dostal do několika opravdu těžkých situací. „Jednou jsem stál proti chlápkovi, co na mě vytáhl nůž, ale to bylo spíše demonstrativní,“ říká fotograf, jenž se závislými zažil prakticky všechny peripetie jejich životů. Byl u toho, když kradli železo a odváželi je do výkupu, když si aplikovali drogy, i když se jim aplikace nevedla, když byli zamilovaní i když byli v psychózách. „Potkal jsem třeba člověka, který se vyhýbal heroinu i subutexu, bral jenom pervitin. Tvrdil, že vůbec není závislý, říkal, že mu pervitin nic nedělá a závislí jsou jen ti ostatní.“ Což mě přivádí k zásadní otázce – jakou mají podle Těšínského objekty jeho fotografického zájmu šanci na normální život? „Těžko říct. Oni si věří a nevěří zároveň. Když jim droga působí, často sní o životě bez ní, ale když jsou bez ní, většinou nedělají nic, aby se závislosti zbavili. Mnoho z nich tvrdí, a to je možná pravda, že těžce a dlouho závislé nevezmou do odvykacích zařízení, kde preferují lehčí případy lidí, kteří často s drogou jen začali a mají větší šanci se ze závislosti dostat. Ale někdy je v jejich světě opravdu velmi těžké rozlišit, co je opravdové a co jenom jako. Já jsem nakonec usoudil, že pravé jsou jenom ty momenty, jež jsou na fotkách. A možná někdy i na nich předstírají,“ uzavírá Těšínský.
