Ve škole je napjatá atmosféra, plně na nás dolehla stresující realita maturitního ročníku. Už za sebou máme první část maturitní zkoušky - slohy. Napsat práci na dané téma, která je gramaticky zcela správně a má hlavu a patu, může být pro někoho procházka růžovým sadem. Někteří z nás už ale tuší, že v září přijdou znovu. Převážně ti, kterým se nepodařilo dosáhnout minimálního počtu 450 slov.
Já už jsem úspěšně absolvovala i obhajobu maturitní práce z výtvarné výchovy. Celé obhajoby působily velmi formálně, což pro mě osobně byl ten nejvíce stresující faktor. Asi už začínám chápat pojem „maturita formalita“.
Didaktické testy jsou sice za rohem, naše třída má teď ale úplně jiné starosti. Připravujeme se totiž na poslední zvonění. Naposledy uslyšíme ten příšerný zvuk, který nás často budí ze spaní - školní zvonek. Pro některé spolužáky tento ceremoniál představuje nostalgický pohled zpět na nezapomenutelné chvíle, pro jiné zase okamžik slavnostního osvobození. Hlavním cílem ale stále zůstává získat od nižších ročníků co nejvíce finančních prostředků na pomaturitní oslavy. Proto teď vymýšlíme nejrůznější nápady na prodej odpustků od našich profesorů.
Minulý rok si dokonce jeden z terciánů koupil poukaz na večeři s naším chemikářem. Kdo ví, s jakými nápady přijdeme letos. Ať už se na poslední zvonění díváme jakkoliv, jedno je jisté - je to konec dlouhé etapy našeho života. Zavírají se před námi dveře gymnázia a otevírá se nejistá budoucnost s jedním dlouhým crrrrr.
Autorka je studentkou posledního ročníku gymnázia
