Od 7. prosince hostí Národní galerie Praha velkorysou instalaci umělkyně Evy Koťátkové, která je největší přehlídkou mezinárodně etablované umělkyně v Česku. Instalace vytvořená původně pro Muzeum současného umění CAPC ve francouzském Bordeaux byla adaptována pro Velkou dvoranu Veletržního paláce, která každou sobotu odpoledne doslova ožije.
Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského, a nabízí tak anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí, a kterou v každodenním životě spoluutváříme svými těly, chováním i příběhy. V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti ztělesněné kostýmy. Motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu – ať již dobrovolného, či vynuceného – z jednoho místa či stavu do druhého, tak kodifikace a klasifikace, která je typickým znakem naší naléhavé potřeby zařadit vše do úhledných krabic a našeho strachu z mnohoznačnosti. Kostýmy jsou pak druhou kůží, která může ukazovat emoce, které jinak nedáváme najevo, protože se nám je nedaří tak snadno vyjádřit slovy, a také nástrojem jak se přiblížit situaci někoho, jehož pocity, postoje nebo činy jinak neumíme hlouběji pochopit.
Umění plné příběhů
Každá část instalace zprostředkovává jeden z příběhů, které se rozléhají celým výstavním prostorem. Příběhy lze číst nebo slyšet při putování instalací, tedy obřím tělem. Jejich základnou je hlava ryby v zadní části prostoru, pro pohodlí návštěvníků vystlaná peřinami. V průběhu výstavy budou pak každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři/rky, kteří/ré se s pomocí převleků s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, krevetě vařené zaživa, keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí a o jiných tělech, která odmítají být pojmenována, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku a která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní.
Instalace nabízí jak místa pro poslouchání nebo čtení, snění, odpočinek, sdílení příběhů, tak pro různé polohy těla a různou míru zapojení, včetně interaktivních zón. Moje tělo není ostrov se tak pokouší o vytvoření platformy empaticky otevřené těm, jejichž hlasy jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován a kteří jsou vystaveni nucenému nálepkování a stigmatizaci, stejně jako těm kteří jsou ochotni spojenecky naslouchat. Duch celé instalace spočívá v kolektivním volání po životě, v němž má větší místo vzájemná empatie a v němž naše, stejně jako i jiná lidská a více než lidská těla, čelí menšímu normativnímu tlaku a násilí.
Česká umělkyně sklízí úspěch i za hranicemi
Eva Koťátková (nar. 1982 v Praze) je současná umělkyně žijící v Praze. Její tvorba rezonuje nejenom v Česku, ale pravidelně se účastní prestižních mezinárodních přehlídek současného umění včetně documenta 15 v německém Kasselu (2022); 16. istanbulského bienále v Turecku (2019), 17. jakartského bienále v Indonésii (2017), New Museum trienále v New Yorku (2015) nebo 55. benátského bienále (2013). Eva je také spoluzakladatelkou platformy Institut úzkosti, která vytváří prostor pro spolupráci umělců, teoretiků a aktivistů pro výzkum úzkosti, která se šíří napříč společností a projevuje se nespavostí, odcizením, ztrátou empatie, nerovnostmi a násilím. Dlouhodobě se věnuje také koncepci témat a práci s vizuálním a smysly rozvíjejícím obsahem pro projekt Futuropolis: škola emancipace, která se snaží vnášet kritickou pedagogiku do českého vzdělávání. Kritická pedagogika i otázky hranic empatie a násilí páchaného na lidských, zvířecích nebo rostlinných tělech a duších v zájmu zisku nebo společenských norem jsou také výchozím bodem její instalace Moje tělo není ostrov adaptované pro Velkou dvoranu Veletržního paláce.
