Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského, a nabízí tak anatomickou procházku krajinou normativity a útlaku, jíž jsme všichni součástí, a kterou v každodenním životě spoluutváříme svými těly, chováním i příběhy. V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti ztělesněné kostýmy. Motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu – ať již dobrovolného, či vynuceného – z jednoho místa či stavu do druhého, tak kodifikace a klasifikace, která je typickým znakem naší naléhavé potřeby zařadit vše do úhledných krabic a našeho strachu z mnohoznačnosti. Kostýmy jsou pak druhou kůží, která může ukazovat emoce, které jinak nedáváme najevo, protože se nám je nedaří tak snadno vyjádřit slovy, a také nástrojem jak se přiblížit situaci někoho, jehož pocity, postoje nebo činy jinak neumíme hlouběji pochopit.
Umění plné příběhů
Každá část instalace zprostředkovává jeden z příběhů, které se rozléhají celým výstavním prostorem. Příběhy lze číst nebo slyšet při putování instalací, tedy obřím tělem. Jejich základnou je hlava ryby v zadní části prostoru, pro pohodlí návštěvníků vystlaná peřinami. V průběhu výstavy budou pak každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři/rky, kteří/ré se s pomocí převleků s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, krevetě vařené zaživa, keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí a o jiných tělech, která odmítají být pojmenována, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku a která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní.
Instalace nabízí jak místa pro poslouchání nebo čtení, snění, odpočinek, sdílení příběhů, tak pro různé polohy těla a různou míru zapojení, včetně interaktivních zón. Moje tělo není ostrov se tak pokouší o vytvoření platformy empaticky otevřené těm, jejichž hlasy jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován a kteří jsou vystaveni nucenému nálepkování a stigmatizaci, stejně jako těm kteří jsou ochotni spojenecky naslouchat. Duch celé instalace spočívá v kolektivním volání po životě, v němž má větší místo vzájemná empatie a v němž naše, stejně jako i jiná lidská a více než lidská těla, čelí menšímu normativnímu tlaku a násilí.
Česká umělkyně sklízí úspěch i za hranicemi
Eva Koťátková (nar. 1982 v Praze) je současná umělkyně žijící v Praze. Její tvorba rezonuje nejenom v Česku, ale pravidelně se účastní prestižních mezinárodních přehlídek současného umění včetně documenta 15 v německém Kasselu (2022); 16. istanbulského bienále v Turecku (2019), 17. jakartského bienále v Indonésii (2017), New Museum trienále v New Yorku (2015) nebo 55. benátského bienále (2013). Eva je také spoluzakladatelkou platformy Institut úzkosti, která vytváří prostor pro spolupráci umělců, teoretiků a aktivistů pro výzkum úzkosti, která se šíří napříč společností a projevuje se nespavostí, odcizením, ztrátou empatie, nerovnostmi a násilím. Dlouhodobě se věnuje také koncepci témat a práci s vizuálním a smysly rozvíjejícím obsahem pro projekt Futuropolis: škola emancipace, která se snaží vnášet kritickou pedagogiku do českého vzdělávání. Kritická pedagogika i otázky hranic empatie a násilí páchaného na lidských, zvířecích nebo rostlinných tělech a duších v zájmu zisku nebo společenských norem jsou také výchozím bodem její instalace Moje tělo není ostrov adaptované pro Velkou dvoranu Veletržního paláce.
