Také jste ve svém okolí zaznamenali škodolibou radost nad krachem sociálních demokratů a dalších levicových politiků ve skončených senátních a krajských volbách? „Co bude dělat Šabatová? Co Jirka Diensbier, který se už třicet let živí politikou? Přihlásí se na úřad práce?“
Jistě, mít radost z porážky mimořádně neoblíbených osobností může mít úlevné, někdy dokonce terapeutické účinky. Zvláště v dnešní „blbé“ koronadobě. Jenže se nedejme mýlit. Jestli něco levičáci celého světa umí nad jiné dokonale, pak se postarat o armády svých neúspěšných neumětelů, kteří se nedokážou uživit v privátním sektoru. A k tomu jim slouží velmi účinný nástroj – státní správa a veřejné, tedy naše, peníze.
Modla eráru
Hamáčkovská sociální demokracie sice vykazuje téměř nulovou volební podporu, ale stále má v držení strategická ministerstva, která ovládají velkou část státní správy, a od kterých vedou mohutné penězovody. Například ministerstvo vnitra (Hamáček) nebo sociálních věcí (Maláčová). A od dob, kdy se sociální demokraté dostali díky Milošovi Zemanovi k moci, dovedli schopnost „postarat se o své lidi“ k dokonalosti. Samozřejmě jim k tomu pomáhá několik vnějších okolností – narůstající byrokracie kolem provozu evropských strukturálních fondů (sáhnout si na dotace), posedlost státu vytvářet hustý systém byrokratických povinností a nástrojů, kterak kontrolovat svobodný pohyb občanů, zboží, zvířat a bůhví čeho všeho ještě. Stačí si najít seznamy všech centrálních registrů a úřadů, které nevytvářejí žádné hodnoty, jen spotřebovávají erár a buzerují daňové poplatníky.
Kde ještě najdeme tento typ potřebných? V institucích, zabývajících se „moderní“ politickou agendou typu gender, lidskými právy, inkluzivními programy, migrační politikou, zelenými programy. Všenáprava světa, převýchova a urážení svobody. Chcete příklad? Někdejší neúspěšný politik a předseda zelených Martin Bursík loni stanul v čele komise hlavního města Prahy pro udržitelnou energii a klima, která připravuje opatření pro boj s klimatickou změnou a snížení emisí CO2 tak, aby se Praha v roce 2050 stala bezuhlíkovým městem. „Pokud má teď Pražan automobil se spalovacím motorem, tak by měl být jeho poslední,“ vyhrožuje už teď lidem zelený ultralevičák, kterého nikdo nikam nevolil.
Dobro za vaše peníze, holoto!
Nechci proto malovat čerty na zeď, ale nijak bych se nedivil, kdyby se výše jmenovaní Anna Šabatová nebo Jiří Dienstbier zanedlouho vynořili v nějaké bohulibé instituci podobného typu. Třeba Komise pro implementaci Istanbulské úmluvy do českého prostředí. To hned potřebujete kanceláře, auta, telefony, zaměstnance, terénní pracovníky, placené dobrovolníky, peníze na konference, mediální kampaně, školení v zaostalých a hnusných kapitalistických firmách, přednášky po školách… To vám vydrží na několik let pohodlného, a jak veřejně prospěšného života!
Že by měl jít život v době, kdy nenažranému státu vysychají zdroje peněz, které tahá lidem z kapes, opačným směrem? Kde žijete… Jak ostatně říkal blahé paměti Vladimír Špidla. Zdroje jsou. I když nejsou.
