Pro toho, kdo čekal senzační nařčení, zlom postojů, rvačku kandidátů, byla debata tří es na Nově nudná. Ale bylo to její plus. Tratil na něm mistr útoků a nařčení, expremiér Babiš, který nepostřehl včas, že se intonace těchto soubojů začíná proměňovat. Čekalo by se, že agresivní Babiš nasadí vlídný tón státníka, ale neudržel se a staré postupy neopustil. Nebo mu to rádcové neporadili. Hned z kraje zaútočil na přítomné, na vládu, na kdekoho. Neměl to promyšlené, několikrát ho přistihli při lži jak Pavel, tak i Nerudová a krotit ho musel i moderátor. Do Čech jako by se vracela po špičkách jistá politická noblesa.
Babišova taktika byla jednoduchá: Já jsem nejlepší ve všech oborech, na které přijde řeč, všechno jsem vždy dělal já správně a budu to dělat ještě lépe, kdežto každý, kdo není se mnou, je můj nepřítel. Jeho politika je jednoduchá, jmenuje se JÁ. Když byl konečně donucen prozradit o svých plánech prezidenta něco bližšího, prohlásil s pompou, že bude pomáhat lidem, v jiné variantě, že dělal vše pro lidi a bude v tom pokračovat. V této komunistické mantře, která neříká vůbec nic o ničem, uvízl s přesvědčením, že v kombinaci s kritickou palbou všemi směry vytváří přesně to, co chtějí diváci slyšet.
Trapně působilo například vytahování, že on „proloboval“ do funkce v NATO generála Pavla a ten měl by mu být vděčný. Babiš tak tímto ryze českým pomlouváním cizího úspěchu asi nechtěně a neopatrně dal nakouknout do svého nitra, které by ukazovat neměl. Vytvořil před kamerou portrét nabubřelého chlubila, který všechny převyšuje, vzteklého, že mu to nechtějí uznat, ačkoliv je to tak jasné. Vzteklý chlubil je vždy nesympatická postava, i když má třeba i pravdu, což není Babišův případ.
Poučení z minulé debaty, v níž nebyla úspěšná, si vzala profesorka Nerudová. O svých úspěších mluvila opatrně, správně vycítila, že jeden vejtaha na ten večírek stačí. Soustředila se na to, co čeká každého příštího prezidenta. Nabídla celkem rozumný popis důležitých úkolů a načrtla, jak by je sama řešila. Její pojetí prezidentování bylo pochopitelné a každý by si ji v takové roli dokázal představit, zvláště pak ve srovnání s končícím prezidentem Zemanem.
Slabinou představ, které obratně nabízela, byla jejich všední správnost a přízemnost a nedostatek jakéhokoliv vzletu a jiskry, což jsou parametry, obtížně popsatelné, ale pro úspěch politika nezbytné. Většinu jejích návrhů by za své vzal každý podobně fundovaný a lidsky slušný prezident a přibližně podobně by je ošetřoval. Je to škoda, prezidentkou by byla dobrou.
Generála Pavla právě v tomto ohledu nepřekoná. Už prezidentská uměřenost, s níž Pavel vystupuje, dává naznačit, že potřebný vzlet a jiskru má. Navíc nabízí zkušenost velkého světa, v němž se tento český generál s nečeským renomé pohyboval. Například útoky ing. Babiše s nepatrným úsměvem přehlížel a ostré údery si odpouštěl s důvěrou, že divák jeho odtažitost a klidnou sebedůvěru ocení. Z těch tří nejvíc připomínal prezidenta, jakého bychom měli mít.
