Záhada jménem bumerang. Kde se v pravěku vzala aerodynamicky vyladěná zbraň? A díky čemu se vrací?
Vrhací zbraň, která se vrátí na místo, odkud byla hozena – ano, to je bumerang. Většina lidí si ho spojuje s australskými domorodci, ale nejspíš pochází z evropského pravěku. Je kolem něj ještě víc záhad, než se na první pohled zdá, protože primitivní zbrani z doby kamenné dodává její neuvěřitelné schopnosti profil křídla moderního letadla.
Bumerang byl zcela jednoduše kus tvrdého zahnutého dřeva dlouhého třicet až čtyřicet palců a jeho oba konce byly ostře zašpičatělé, popisuje setkání svých hrdinů se zbraní australských domorodců Jules Verne v románu Děti kapitána Granta. Je přitom překvapivě přesný: „Jeho vydutá část ustupovala o patnáct milimetrů a jeho vnější strana měla dvě velmi ostré hrany. Bylo to právě tak prosté jako nepochopitelné... Proč se však po určité době vodorovného letu vymršťuje do výše a vrací se k rukám vrhače? Učenci a cestovatelé dosud nevysvětlili tento zjev.“
Dnes, na rozdíl od Vernových hrdinů, nemusíte za bumerangy až do Austrálie. Ty původní, domorodé, můžete vidět třeba v pražském Náprstkově muzeu. A pokud s nimi chcete zkusit po vzoru Aboridžinců házet, není nic jednoduššího než si v nějakém internetovém hračkářství objednat jejich moderní repliky se stejnými schopnostmi. Je k dispozici i řada návodů, jak si bumerang jednoduše vyrobit. Dokonce se můžete zúčastnit soutěží, protože z hodu bumerangem se stal oblíbený sport. Soutěží se v řadě disciplín, například v délce dráhy letu, ve výdrži ve vzduchu, v přesnosti návratu a podobně.
Při troše štěstí se dá nacvičit způsob hodu, po němž se ta věc opravdu vrátí zpět do ruky vrhače – a pokud štěstí chybí, udělá mu na hlavě bouli. Vím, o čem mluvím, sám jsem párkrát nestačil včas uhnout.
Na rozdíl od Julesa Verna, který v 19. století ještě netušil, proč bumerang tak divně létá, dnešní vědci už to vědí. Mohlo by se tedy zdát, že záhady končí, ale opak je pravdou. Rozluštění tajemství dráhy jeho letu vyvolalo další otázky, na které nám dodnes chybí odpověď.
Hod s návratem
Existovala řada typů domorodých bumerangů, které si lišily účelem, velikostí, počtem ramen i jejich tvarem a zdaleka ne všechny se uměly vracet. Nevracející se bumerangy (spíš jakési vrhací kyje) Aboridžinci používali k lovu velkých zvířat a nejspíš i k zabíjení nepřátel, zatímco vracející se byly určené pro lov malých ptáků žijících v hejnech. Jedním hodem tak bylo možné zabít i několik jedinců. Navzdory obecným představám je ve skutečnosti tahle zbraň pro Austrálii mnohem méně typická než třeba klokan, protože vracející se bumerangy používaly jen některé kmeny.
U nás se pro rekreační nebo sportovní účely ustálila jednoduchá a dobře létající podoba bumerangu nejčastěji se dvěma rameny svírajícími úhel 80 až 120 stupňů. Existují i jiné tvary, ale nebudeme si to zatím zbytečně komplikovat.
Opravdu důležité je něco jiného: zatímco jedna strana ramen je plochá, druhá je mírně vydutá. Těm, kdo přišli do bližšího kontaktu s letectvím, už asi začíná svítat, protože podobně vypadá profil křídla letadla. V tom skutečně spočívá část tajemství podivné dráhy bumerangu – ale právě jen část. Leč nepředbíhejme.
Při pohledu na videa vypadá vrh bumerangem jednoduše, ale přesto chce cvik jako ostatně všechno. Dělá se to tak, že vezmeme tu věc za konec jednoho ramene mezi palec a ukazováček a mrštíme jí tak, aby se při letu dopředu současně co nejrychleji roztočila. Neházíme vodorovně ani svisle; nejčastěji se doporučuje úhel 10 až 45 stupňů vůči povrchu země. Když se hod povede, letí bumerang nejdřív dopředu, ale po nějaké době začne zpomalovat a současně stoupat. Na vrcholu dráhy se téměř zastaví, během následujícího klesání ale zase začne rotovat a vrací se zpět k místu startu. Pak už záleží jen na vrhajícím, jestli ho chytí, nebo raději uhne. Pro začátek doporučuji spíš to druhé.
Aerodynamika mezi divochy
Složitá dráha bumerangu má i složité vysvětlení. Pokud byste je chtěli mít opravdu hodně zjednodušené, pak jde o kombinaci aerodynamických sil a precese, což je síla, jež nutí například rotující setrvačník, aby jeho osa mířila stále stejným směrem.
Souhlasím, že to leckomu nemusí stačit, takže se pokusím o trochu podrobnější popis sil, které za letu na bumerang působí. Už jsme narazili na to, že jeho ramena mají profil leteckého křídla. Znamená to, že nad vydutou stranou musí vzduch urazit delší dráhu než dole, takže proudí rychleji, a tím pádem tu vzniká podtlak. Současně se ramena za letu otáčejí kolem těžiště, jež ovšem je ve volném prostoru, několik centimetrů před ohybem bumerangu. Ale nejen to, ramena také letí ve směru, kterým byl bumerang vržen. Rameno, jež se otáčí ve směru letu, je tedy obtékáno vzduchem rychleji než druhé, otáčející se proti směru letu. Kromě vztlaku tedy působí i další síla snažící se naklonit osu rotace. Ale ani to ještě není všechno. Teď vstupuje do hry již zmíněná precese. Nad aerodynamickými silami sice nevyhraje, ale aspoň ovlivní dráhu bumerangu tak, že opíše oblouk a vrátí se do výchozího bodu.
Už asi tušíte, proč tohle nevěděl Jules Verne: nejenže je působení sil na bumerang hodně složité, ale v 60. letech 19. století, kdy Děti kapitána Granta psal, byla letadla, aerodynamické tunely a další takové věci ještě vzdálenou budoucností. Ale jak na to přišli australští divoši, kteří měli ještě méně vědeckých znalostí než vzdělaný francouzský zakladatel žánru sci-fi?
Podle etnografů to šlo skoro samo: při lovu nebo kmenové válce házeli klacky a kyje nejrůznějších tvarů tak dlouho, až se jim jeden vrátil. Proto od té doby používali k zabíjení jen tenhle tvar. Nevypadá to moc pravděpodobně; zkuste od rána do večera házet vším možným a schválně, za kolik let se vám některá z těch věcí vrátí. Záležitost pak ještě víc zkomplikovali archeologové, kteří našli bumerangy i na jiných kontinentech. Ještě ke všemu byly některé z nich hodně, ale opravdu hodně staré. Ukázalo se, že pokročilou aerodynamikou se tu někdo zabýval už v době kamenné.
Objev v magickém kruhu
Bumerang vypadá jako hodně exotická záležitost, ale pátrání po jeho historii nás zavede skoro až domů, do jeskyně Obłazowa na polské straně Tater nedaleko města Nowy Targ. Jak už to u jeskyň bývá, za nápadným vchodem není moc dlouhá. Zato ale má ve stropě otvor, který se hodí pro odvádění kouře z ohniště. Takže pro pračlověka ideální bydlení. Nejdřív tu žili neandertálci, pak i moderní lidé našeho typu.
Roku 1985 začal v jeskyni provádět vykopávky profesor Paweł Valde-Nowak z Jagellonské univerzity v Krakově – a kromě jiného tu mezi pazourky, kostmi a dalšími předměty z doby kamenné našel i jeden bumerang. Radiokarbonová analýza určila, že zdejší nálezy jsou staré přibližně 30 tisíc let. Ale nejen to: polský bumerang je v některých ohledech dokonalejší než jeho australští potomci.
Bumerang z Obłazowé nemá dvě ramena a není ze dřeva. Je to plynule zahnutý srpovitý oblouk nesmírně čistých tvarů, jejž dávný umělec pečlivě vybrousil z mamutoviny. Váží asi 800 gramů, měří 71 centimetrů. Jeho jeden konec byl opatřen jakýmisi rýhami, patrně pro snadnější uchopení. Nejčastěji se udává, že se nedokázal vracet, protože se podobá australským typům používaným stejným způsobem. Ale jedna strana plochá a druhá mírně vypuklá tento názor poněkud zpochybňují. Nebo je možné, že právě z takové vrhací zbraně se vyvinul vracející se bumerang. Vzhledem k dekorativní a těžké mamutovině ani nelze vyloučit, že vedle verze určené ke kultovním obřadům byly i dřevěné uzpůsobené pro praktické použití. Ty se ale ve vlhkém prostředí časem rozpadly.
Archeolog Dietrich Evers zhotovil přesnou repliku polského bumerangu a vykonal s ní řadu letových testů. Zjistil při tom, že se nehází skloněný, ale ve vodorovné poloze a že jeho dolet je oproti australským bumerangům více než dvojnásobný. Evers pokusy zhodnotil slovy: „Na základě ohromujících výsledků našich experimentů si dovolujeme tvrdit, že bumerang z Obłazowé je výsledek dlouhé tradice ve výrobě a používání těchto zbraní.“
Ostatně můžete si to sami vyzkoušet, protože na internetu se prodávají dokonalé repliky bumerangu z Obłazowé.
Možná ještě podivnější byla nálezová situace v jeskyni. Bumerang ležel společně s kostmi prstních článků v kruhu z pečlivě uspořádaných žulových kamenů a křemenných oblázků. Nepochybně to mělo nějaký kultovní význam, ale o jeho smyslu se můžeme jen dohadovat. Šlo o nějaký druh mystiky? Byl to symbolický hrob lovce nebo bojovníka, který magickou zbraň vlastnil? Oběť? Uctívali tak dávní lidé samotný bumerang? Díky mamutovině, která kdysi byla zářivě bílá, vypadal jak srpek nového Měsíce krátce po novoluní, což také mohl být důvod k uctívání.
S určitou pravděpodobností se dá jen říci, že jeskyně měla jakýsi magický význam, protože i další nalezené předměty nejspíš nesloužily denní potřebě: kostěné korálky, kusy horského křišťálu, perforované ulity měkkýšů... Teorii podporují také stopy okrové barvy, protože ta se na kultovních místech nebo v hrobech lidí doby kamenné objevuje nápadně často. Archeologové soudí, že nálezy v jeskyni patří ke aurignaciénské nebo gravettiénské paleolitické kultuře, tedy těm, které zanechaly významné památky i na jižní Moravě (včetně slavné Věstonické venuše). Teoreticky tedy nic nebrání tomu, aby se nějaký ten bumerang našel i u nás.
Sbírka faraóna Tutanchamona
Jeskyně Obłazowa není jediným místem v Evropě, kde se našel bumerang daleko od Austrálie. Další sice pocházejí z mladších období, ale pořád ještě velmi vzdálených od naší současnosti. Například v Německu poblíž Magdeburku byl nalezen v náplavech Labe dobře zachovalý jasanový bumerang, jehož stáří určila radiokarbonová analýza asi na 2500 let. Pokusy s jeho replikou ukázaly, že byl určen pro leváka. Na počátku šedesátých let minulého století byl v Holandsku vykopán funkční dubový bumerang starý přibližně 2300 let. Bumerang také znali lidé v antickém Řecku a na řadě dalších míst.
Některá místa nálezů bumerangů jsou dost nečekaná. O fantastických objevech v hrobce egyptského faraóna Tutanchamona, již našel roku 1922 Howard Carter, slyšel každý. Ve výčtu množství neuvěřitelných pokladů obklopujících sarkofág panovníka, který vládl v letech 1333 až 1323 před naším letopočtem, zaniklo, že mezi nimi byla celá sbírka bumerangů. Čtyři z nich se dokáží vracet. Jsou zhotovené z tvrdého dřeva, jejich povrch je jemně opracovaný a zdobený. Ale nejen to: kromě skutečných zbraní tu Carter našel také luxusní malé modely bohatě zdobených bumerangů v pouzdrech zapečetěných zlatem. Nechyběl mezi nimi ani jeden ze slonoviny. V Egyptě se našla také řada vyobrazení lovu ptáků v bažinách pomocí bumerangů už z období Staré říše (2700 až 2150 př. n. l.). Archeologové se domnívají, že ho provozovali příslušníci nejvyšších tříd společnosti. Možná šlo o jakýsi druh sportu nebo o kultovní záležitost. Jedna z hypotéz tvrdí, že symbolizoval vítězství nad zlými silami sídlícími v bažinách. Skutečné bumerangy i jejich modely ve faraónově hrobce pak měly Tutanchamonovi umožnit provozování jeho oblíbené činnosti po smrti nebo jimi odrážet zlé síly v podsvětí.
S pravěkou zbraní do vesmíru
Zatímco bumerangy v roli kultovních předmětů byly z mamutoviny, slonoviny nebo jiných luxusních materiálů, ty určené k lovu se zhotovovaly ze dřeva, jež se mohlo dochovat jen v suchu nebo v bažinách a rašeliništích bez přístupu kyslíku. Pravděpodobnost nálezu v Evropě tedy není moc velká. Někteří badatelé se proto soustředili na pravěké rytiny, které by mohly o podivné zbrani také něco vypovědět.
Britský autor Terry Deary přišel roku 2004 s hypotézou, že bumerang znázorňují pravěké rytiny na pískovcových kamenech planiny Ilkley Moor nedaleko Leedsu. Stáří rytin odborníci odhadují na 3000 až 4000 let a o významu kreseb spekulují jen neradi, protože většinou jde o geometrické obrazce. Ale Terry Deary má jasno ohledně rytiny znázorňující jakýsi čtyřramenný útvar: „Je to jedno z nejstarších zobrazení bumerangu. První bumerangy byly čtyřramenné, protože bylo snazší je uzpůsobit tak, aby se vracely.“
Archeologové jsou však k Dearyho teorii skeptičtí – už proto, že není odborník, nýbrž autor strašidelných příběhů pro děti. Nelíbí se ani organizacím původních obyvatel Austrálie, již považují bumerang za kulturní dědictví předků. Přesto lze těžko popřít, že i některé další pravěké rytiny by mohly znázorňovat bumerang v letu.
Používání bumerangu jako zbraně nejspíš ustoupilo do pozadí po vynálezu luku, jenž byl jednodušší a lépe ovladatelný. Dnes se z bumerangu stalo sportovní náčiní a má na svém kontě i oficiálně zapsané rekordy. Nejdelší vzdálenost, kterou ulétl, činí 427,7 metru a nejdéle se ve vzduchu udržel 6,3 minuty. Letecký konstruktér Pavel Beneš ve své knize Svět křídel zmiňuje případ, kdy bumerang ve vzestupném termickém proudu ulétl dokonce 16 kilometrů.
Bumerangy se už také několikrát podívaly do vesmíru. Poprvé si jeho vlastnosti ve stavu beztíže vyzkoušel německý astronaut Ulf Merbold na palubě stanice Spacelab roku 1992, zatím naposledy japonský astronaut Takao Doi o šestnáct let později na ISS. Ukázalo se, že i ve vesmíru se bumerang umí vracet, jak dokazuje video, které dal Takao Doi na YouTube.
