nahoru

Fajn, že jste si všimli, ale tady je válka osm let, říkají ukrajinští filmaři podle dramaturgyně Lenky Tyrpákové

Vojtěch Rynda 3. března 2022 • 11:00
Fajn, že jste si všimli, ale tady je válka osm let, říkají ukrajinští filmaři podle dramaturgyně Lenky Tyrpákové
foto: red

Dramaturgyně Lenka Tyrpáková se na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary dlouhé roky starala o soutěžní sekci Na východ od západu, která vznikla v devadesátých letech s cílem pomoci filmům a tvůrcům z bývalého východního bloku vymanit se z politicky indoktrinované izolace. S filmaři mimo jiné z Ukrajiny a Ruska je proto v kontaktu, který v těchto dnech ještě zesílil. V Kyjevě byla poprvé před dvaceti lety v rámci studia na Ústavu východoevropských studií na FF UK a pravidelně se tam vracela v souvislosti s prací na festivalu. „Ukrajina je jasně prozápadně orientovaná země, jednoznačně vyjadřuje, kam chce patřit,“ říká.

S jakými reakcemi z Ukrajiny se setkáváte?

V den invaze byl slyšet samozřejmě strach a zděšení, jedna známá z Kyjeva mi psala, že po útoku na předměstí Kyjeva ve městě vypukla panika, že se stojí fronty na benzínkách a do lékáren... A pak člověk prostě sledoval zprávy typu, jak se řeší, kde je bezpečnější spát, jestli si lehnout do vany, nebo jít do metra. Řešilo se, jak dostat blízké do bezpečí. A hlavně se volalo po tom, abychom jim nějakým způsobem pomohli, podpořili ukrajinskou armádu a tlačili na svoje politiky, aby se Ukrajiny v téhle bezprecedentní situaci zastali. Po prvotním šoku se Ukrajinci neuvěřitelným způsobem zmobilizovali a jsou odhodlaní bránit svoji zemi všemi prostředky. Někteří filmaři, včetně známého režiséra Olega Sencova, který strávil několik let v ruském vězení, se sami chopili zbraní, producentky vyrábí molotovovy koktejly, jiní filmaři dokumentují situaci v zemi.

Z pouhého „vyjadřování podpory“ asi tedy moc nadšení nejsou.

Už několik dní před invazí, kdy se k tomu útoku schylovalo a lidé začali víc vyjadřovat solidaritu, jsem u části lidí z Ukrajiny kromě velké vděčnosti zaznamenala i známky jistého rozhořčení. Byly to reakce typu – to je fajn, že jste si všimli, že nám hrozí válka, ale my vám chceme říct, že tady válka probíhá už osm let. Putin zabral Krym, od té doby se na východě Ukrajiny bojuje a svět s tím doteď nic moc nedělal. Moji známí se taky shodovali v názoru, že teď hlavně věří silné ukrajinské armádě, která je po těch osmi letech bojů zkušená.

Jak se těch osm let bojů promítlo do ukrajinské filmové tvorby?

Výrazně! Vznikla řada filmů, které situaci reflektují. Část z nich jsme uvedli i v Karlových Varech, za všechny můžu jmenovat třeba snímek Donbas Sergeje Loznici. Zrovna v lednu měl na festivalu Sundance světovou premiéru ukrajinský film Klondike scenáristky a režisérky Maryny Er Gorbač, který pak běžel i na Berlinale v sekci Panorama. Je to drama, které přesně zachycuje, jak dnes vypadá život na východní Ukrajině, a je to dost tísnivá podívaná. A tohle téma samozřejmě zpracovává i spousta dokumentaristů, na Jednom světě byl například uveden dokument Iryny Cilik Země je modrá jako pomeranč.

Jste v kontaktu i s ruskými filmaři? Jak na situaci reagují?

S nimi jsem moc přímo nemluvila, ale dost intenzivně sleduju, co píšou na sociálních sítích. Je to pochopitelně určitá bublina, řekněme intelektuální elita, ale jednoznačně válku odsuzují, píšou otevřené dopisy a často říkají, že se stydí za to, že jsou Rusové, a za to, co jejich vláda provádí. Mnoho z nich vyšlo do ulic protestovat, což je pro ně dost nebezpečné. Jsou otřesení i proto, že řada z nich má na Ukrajině kamarády nebo rodinu. Třeba jeden z nejvýznamnějších ruských producentů Alexandr Rodňanskij, který produkuje třeba filmy Andreje Zvjaginceva, napsal na sociálních sítích, jak je pro něj jako pro Ukrajince, který žije dvacet let v Rusku, hrozný ten rozpor, že jedna země, která je mu blízká, napadá druhou.

Vy jste na Facebook dávala až idylickou fotku z roku 2002, kdy jste v Kyjevě byla poprvé. Od té doby jste se tam vracela v rámci práce pro sekci Na východ od západu. Jak se za těmi lety ohlížíte?

Nejezdila jsem tam tak často jako například řada mých známých ukrajinistů, ale od začátku práce pro karlovarský festival jsem ukrajinskou kinematografii intenzivně sledovala. Nejdřív byla víceméně v plenkách a trvalo, než začala být vnímána v mezinárodním kontextu. Ale s nástupem nové generace filmařů se situace výrazně změnila a v posledních letech jsou ukrajinské filmy k vidění na největších mezinárodních festivalech včetně Cannes či Benátek. A i v souvislosti s Majdanem se tamní mentalita posunula výrazně na Západ: silně jsem vnímala tu touhu co nejvíc se odpojit od Ruska a patřit do západního demokratického světa. Když jsem v Kyjevě v tom roce 2002 studovala ukrajinistiku, na univerzitě ani ve městě nikdo moc ukrajinsky nemluvil: jakmile třeba skončila přednáška, studenti přepnuli do ruštiny. A to se obrovsky změnilo. Ukrajina je země, která je jasně prozápadně orientovaná, jasně vyjadřuje, kam chce patřit, a my jí musíme pomoct všemi dostupnými prostředky.

Vojtěch Rynda




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.