Středa 3. ledna 1923 – v malém domku pod hradem v Lipnici nad Sázavou odpovídala depresívní atmosféra mrazivému počasí i obrazu zavalitého muže, který ležel mrtvý na holém stole. U něj seděl s lahví koňaku zdrcený malíř Jaroslav Panuška a pokoušel se do skicáku nakreslit posmrtný portrét svého přítele – spisovatele JAROSLAVA HAŠKA…
Nebožtík ještě nedávno optimisticky plánoval, že odjede na nějaký čas za sluníčkem do katalánské Barcelony. Nyní se měl stát jen předmětem úsudků (i předsudků) literárních vědců, politických demagogů, osobních nepřátel a také – vzhledem k bouřlivému životu – šiřitelů nesčetných a těžko ověřitelných historek všeho druhu. Budou je dávat k dobru jeho přátelé, ale i náhodní kamarádi z mokré čtvrti.
Zpráva o smrti muže, který se narodil v Praze 30. dubna 1883, dorazí do jeho rodného města ve dnech, kdy českou společnost více než smrt jednoho bohéma bude zajímat atentát na ministra financí Aloise Rašína, který spáchal pomatený levičák, infikovaný komunistickou demagogií, Josef Šoupal.
Jaroslav Hašek byl sice v Praze před válkou celkem známou osobností jako bouřlivák, novinář a autor obrovského množství humoristických povídek, jež dokázal doslova chrlit a často je psal po hospodách uprostřed bujaré společnosti. Už v minulosti se však objevily zprávy o Haškově skonu, a tak se jeho skutečná smrt zatím obejde bez velkého ohlasu. Pár jeho kritiků bylo ochotno se shodnout na tom, že měl talent, který zbytečně utopil v alkoholu, a pár jeho přátel se sentimentálně pokoušelo zviditelnit historkami anekdotického charakteru, který byl (nebo se jen stal) pro Haška charakteristickým. Doba, kdy se mrtvý muž stane mezinárodním pojmem i obsahem školních osnov pro výuku české literatury, byla na začátku roku 1923 ještě daleko…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
