nahoru

Jsou Češi rovnostáři, kteří nemají rádi bohaté? Výsledky rozsáhlého výzkumu vás možná překvapí

Jana Bendová14. února 2018 • 18:31
Jsou Češi rovnostáři, kteří nemají rádi bohaté? Výsledky rozsáhlého výzkumu vás možná překvapí
foto: Pavel Horák

Jsme země s nejmenšími rozdíly v příjmech, nejmenší chudobou, lidé nerovnost odmítají a bohaté nemají rádi. Tak tohle se u nás a o nás tvrdošíjně traduje. Jenže ze studie sociologů Jiřího Večerníka a Martiny Mysíkové z Akademie věd vyplynulo, že Češi k největším rovnostářům nepatří.

Prosím, vysvětlete to: Češi v průzkumech názorů na sociální nerovnost souhlasí, že u nás jsou příjmové rozdíly příliš velké. Vám ve studii vychází, že to tak není?

Musíme vycházet ze srovnání. Většina Čechů sice s tímto názorem souhlasí, jenže v jiných evropských zemích je ten souhlas ještě silnější – a takových zemí je většina. Jako největší rovnostáři v průzkumech vycházejí Skandinávci. Podle posledních mezinárodních dat je požadavek na snížení rozdílů v příjmech u nás dokonce nejslabší ze sledovaných 16 evropských zemí.

Ale příjmy lidí jsou u nás ve skutečnosti velmi vyrovnané, nebo ne?

Jistě, příjmy jsou u nás velmi vyrovnané. Ale pozor, nikoli nejvyrovnanější ze všech zemí, jak se často tvrdí.

Podle vašich zjištění jsou příjmy vyrovnanější už jen v Norsku, na Islandu, na Slovensku a ve Slovinsku. Čím si tu skandinávsko-československou specialitu vysvětlujete?

To je hezké, jak jste to nazvala. Odkázal bych asi na obdobnou socialistickou tradici, tedy nikoli komunistickou, ale sociálně-demokratickou. Ta byla u nás silná už za monarchie. Ve skandinávských zemích se sociální zabezpečovací systémy prosazovaly už na konci 19. století.

Giniho koeficient udává míru rozdílnosti. Nula představuje absolutní rovnost. Čím vyšší číslo, tím vyšší nerovnost. Česko je zhruba uprostředGiniho koeficient udává míru rozdílnosti. Nula představuje absolutní rovnost. Čím vyšší číslo, tím vyšší nerovnost. Česko je zhruba uprostřed

Platy v Česku rostou, ale unijní mzdy jsou pro nás stále jen fantazií. Kdy se to změní?

Čili jestli tomu dobře rozumím, tak tam, kde jsou příjmové rozdíly malé, lidé nemají takové požadavky na jejich zmenšování a naopak? Že vlastně rovnostáři v postojích se objevují spíše tam, kde je velká nerovnost?

To bychom správně měli očekávat, že? Ve skutečnosti to ale tak není, záleží totiž na pojetí role státu a jednotlivce. Když z Evropské unie vyhlédneme do světa, tak na jednom pólu se objeví Rusko s Ukrajinou, kde jsou příjmové rozdíly obrovské a požadavky na jejich zmenšení devadesátiprocentní, a na druhém pólu Spojené státy, kde ty rozdíly nejsou o mnoho menší, ale dvě třetiny populace s nimi nemají problém.

Takže těch důvodů je více.

Samozřejmě. Především nemůžeme pominout průměrný životní standard, v němž je mezi zmíněnými zeměmi propast. Ale potom hlavně podobu sociálního státu a nastavené vzorce chování ohledně osobního snažení. Liberální režim USA je na hony vzdálený postkomunistickému etatismu východní Evropy. Lidé si vytvářejí postoje podle tradic společnosti a tlaku okolí. A ty společnosti opravdu fungují hodně odlišně.

Po pádu komunistického režimu se však příjmové nůžky rozevřely i u nás, byť ne tolik jako třeba v Polsku, Maďarsku či v Litvě, jak uvádíte. Změnila se i naše tolerance k příjmovým rozdílům za těch téměř třicet let?

Takovým bouřlivým obdobím změn byla devadesátá léta, kdy nejprve naskočilo liberální ovzduší a většina lidí žádala konec komunistické nivelizace a růst příjmových rozdílů. Na konci toho desetiletí to už ale byla menšina. Šlo o výkyv, po kterém jsme se zařadili do „evropského prostoru“, kde ovšem převažují názory, že příjmové rozdíly mají být malé. Češi však v tomto ohledu nejsou nijak extrémní, podle posledních dat naopak považovalo 60 % dotázaných současné rozdíly za přijatelné.

Na rozdíl od prvního grafu ukazují tyto Giniho koeficienty rozdílnost čistých příjmů domácností - tady se ukazuje, že rozdíly v příjmech českých domácností snižují jiné příjmy než výdělkyNa rozdíl od prvního grafu ukazují tyto Giniho koeficienty rozdílnost čistých příjmů domácností - tady se ukazuje, že rozdíly v příjmech českých domácností snižují jiné příjmy než výdělky

Miroslav Zikmund, muž, který se nenechal Moskvou vyhladovět, slaví 99 let

Příjmové rozdíly mírní stát pomocí daní a dávek. Bohatým bere a chudým dává, v důsledku se všichni máme podobně. Jak byste naše přerozdělování charakterizoval, je nadprůměrné?

Všichni podobně se zdaleka nemáme ani po přerozdělování. To je u nás sice mírně nadprůměrné, ale podobu výchozí nerovnosti nemění. Podle údajů OECD nás přerozdělování posunuje ze šestého místa příjmově nejrovnějších zemí na místo čtvrté. K většímu přerozdělování dochází třeba v Rakousku a Francii, k daleko většímu v Belgii či Dánsku, z postkomunistických zemí pak ve Slovinsku.

U nás je údajně díky velkému přerozdělování nejnižší chudoba v EU. Souhlasíte?

Nesouhlasím ze dvou důvodů. Především ta naše pořád omílaná nejnižší chudoba je postavena na výpočtu, který bere v úvahu pouze příjmy, kdy výdaje a všechny okolnosti hospodaření domácností zůstávají stranou. Přece už jen náklady na bydlení se mezi domácnostmi velmi liší. A potom ty příjmy jsou vztažené k národnímu průměru, který má ale v různých zemích velmi rozdílnou kupní sílu. Hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu je v Lucembursku vůči Česku dvojnásobná a zase v Bulharsku vůči Česku poloviční. To je prosím počítáno s ohledem na kupní sílu měny. Tím jsme se zabývali již v předchozí studii, kde jsme ukázali, že podle jiných přístupů je Česko v rámci EU z hlediska chudoby zhruba na desátém místě. To znamená podle materiální situace nebo toho, jak domácnosti vycházejí se svými příjmy.

Ve studii píšete, že příjmová změna po listopadu 89 byla velmi nerovnoměrná. Pro koho byla výhodnější čili kdo je vítězem a kdo poraženým?

Hlavně se zvedl příjmový podíl nejvyšších kategorií – z 18 % v roce 1988 na 24 % v roce 2002, pak se ustálil. Směrem dolů byl pokles jen malý, tam to ani moc nejde, že? Na to ovšem doplatily střední příjmové vrstvy, což se děje i v západních zemích. Hovoří se tam o ohrožené střední třídě, o „vyprazdňování středu“. U nás se tedy nekonal žádný návrat k předúnorovým poměrům, pokud jde o postavení typických středostavovských oborů. V roce 1948 byly platy ve zdravotnictví na 121 % průměru a ve školství na 125 %, ale za pár let komunistické vlády došlo v obou případech k propadu na 90 %.

"Zajímavou informací je poměr platů v peněžnictví a školství – vypadá to tak, že čím je země vyspělejší, tím si jsou ty dva sektory platově bližší a naopak. Nám náleží nehezké šesté místo ze států nejvíce upřednostňujících peněžnictví před školstvím, a to po pobaltských zemích a Rumunsku. Naopak nejblíže si jsou platy v těchto sektorech ve Finsku, Švýcarsku a Irsku.""Zajímavou informací je poměr platů v peněžnictví a školství – vypadá to tak, že čím je země vyspělejší, tím si jsou ty dva sektory platově bližší a naopak. Nám náleží nehezké šesté místo ze států nejvíce upřednostňujících peněžnictví před školstvím, a to po pobaltských zemích a Rumunsku. Naopak nejblíže si jsou platy v těchto sektorech ve Finsku, Švýcarsku a Irsku."

Zažíváme prý časy hojnosti, přesto si každý osmý dospělý Čech musí půjčit na dárky. Jak…

A dnes je to tedy jak?

Oba sektory se doplazily k průměru, v roce 2016 školství na 97 %, zdravotnictví na 102 %. V rámci EU jsme ve školství šestí odzadu, ve zdravotnictví ale blízko průměru. Zajímavou informací je poměr platů v peněžnictví a školství – vypadá to tak, že čím je země vyspělejší, tím si jsou ty dva sektory platově bližší a naopak. Nám náleží nehezké šesté místo ze států nejvíce upřednostňujících peněžnictví před školstvím, a to po pobaltských zemích a Rumunsku. Naopak nejblíže si jsou platy v těchto sektorech ve Finsku, Švýcarsku a Irsku.

Od státu podle vašich propočtů nedostává nic třetina domácností (34 procent populace). Kdo to je? 

Žádné peníze na ruku v podobě rodinných dávek nedostávají mladí bezdětní nebo lidé v „opuštěných hnízdech“ před odchodem do důchodu. Ale téměř polovina obyvatel žije v domácnostech, které platí daně a současně pobírají dávky – myslím rodinné, nikoli starobní. Jednou rukou stát bere, druhou dává. To je ovšem běžná situace v evropských zemích. Proto ty různé snahy o zjednodušení těch peněžních toků v podobě základního příjmu pro všechny nebo takzvané záporné příjmové daně. 

Hlavním názvem vaší studie je otázka „jací jsme rovnostáři“? Tedy jací?

Především jsme chtěli ukázat, že nejsme kdovíjak výjimeční. Ale jednoduše odpovědět nejde. Když porovnáváme evropské žebříčky podle různých údajů, situace Česka se liší. Rozdíly v příjmech domácností patří u nás k nejmenším, rozdíly ve výdělcích jsou blíže k evropskému středu. Ohledně přerozdělování se nacházíme někde uprostřed mezi zeměmi „liberálními“ a „socialistickými“. Ani z hlediska názorů na nerovnost se česká populace neukazuje jako nějak výjimečná. Z postkomunistických zemí jsme však nejblíže západní Evropě, jsme napůl cesty mezi socialisty a liberály.

TABULKA: Příjmová nerovnost v evropských zemích OECD podle 12 ukazatelů výdělků, zaměstnanosti, přerozdělování a výsledných příjmů domácností


1. Nejmenší nerovnost

Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Švýcarsko

2.

Belgie, Česko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Slovensko, Slovinsko

3. Průměrná nerovnost

Rakousko, Německo, Řecko, Maďarsko, Polsko, Španělsko, Lucembursko

4.

Velká Británie, Irsko, Nizozemsko (dále také Kanada, Austrálie, Nový Zéland)

5. Největší nerovnost

Portugalsko (dále také USA, Mexiko, Turecko, Izrael)

Pošleme dopis do zahraničí, ať si u nás zjednají pořádek. Dopis aktivistů papeži je bizár
Doktor “Smrt” představuje Sacro. Sebevražedná budka vás zabije do pěti minut


Klíčová slova: příjmy, mzdy, výzkum, OECD



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,560
21,750
28,510
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější