Šest měsíců, pět různých pracovních úvazků, provoz na směny v náročných podmínkách a minimální odměna. Novinářka Saša Uhlová žila od ledna v několika městech České republiky a pracovala v těch nejhůře placených provozech: v továrně za pásem, v drůbežárně, v třídírně odpadů, v prádelně a v supermarketu za pokladnou. Pobírala nízkou mzdu a zjišťovala, jak se žije lidem, pro které je to každodenní realita.
Nyní o tom píše unikátní cyklus reportáží, které začínají vycházet na webu A2larm.cz, a o své práci připravuje s dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou film Hranice práce, jehož premiéru zhlédnou diváci festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě na podzim. A na příští rok plánuje vydat knihu. „Je pro mě absolutně nepochopitelný, proč lidé, kteří dělají pro společnost užitečnou práci, mimochodem: pokud by do ní zítra nepřišli, tak bychom to sakra pocítili, nemohou vydělávat tolik, aby z toho mohli normálně žít,“ říká Uhlová v exkluzivním rozhovoru pro Info.cz.
Ve svém deníku, který jste si po celou dobu projektu vedla, v jednom momentu pochybujete, zda to zvládnete, tážete se sama sebe, jak vás to změní a uvažujete o tom, zda vás neovládne zlost. Jak to dopadlo?
Ze všeho nejvíc to změnilo můj názor na to, s jakou intenzitou bychom se měli věnovat tématu pracující chudoby. Mířím tím do řad novinářů, i do řad intelektuální levice. Svět práce, a lidí, kteří vydělávají ne nutně jen minimální mzdu, ale třeba i o pár tisíc korun měsíčně víc, kterých je už nejen relativně hodně, méně než dvě třetiny příjmového mediánu vydělává asi dvacet procent zaměstnanců, což je asi 14 tisíc hrubého. Navíc polovina zaměstnanců vydělává méně než je medián, což pořád není částka, ze které lze důstojně žít. Proto by to mělo být téma číslo jedna.
Ten projekt trval půl roku, byla jste v několika firmách na několika pozicích, potkala jste tudíž mnoho lidí. Jak se podle vašich zkušeností těmto lidem s těmito příjmy žije? Jaké životní strategie volí k tomu, aby to zvládli?
Předně musím říct, že jsem dělala za různé peníze. Třeba v továrnách na severu Čech jsem dělala za poměrně dost peněz. Byly tam mzdy o dost vyšší, než třeba v jižních Čechách nebo v Praze, pokud jde o nekvalifikovanou práci. Ale pracovala jsem i s lidmi, kteří pobírají skutečně minimální mzdu a nedostávají – jak je běžnou praxí – nic bokem. Prvním postřehem je, že v těchto pozicích vzrůstá procento lidí, kteří jsou v exekuci. Platí to o většině mých kolegů. V praxi to znamená, že berou ještě o něco méně, než minimální mzdu. Což mimo jiné znamená, že jim aktuální zvýšení minimální mzdy až tolik nepomůže.
Kvůli čemu většinou čelí exekuci?
Z nejrůznějších důvodů: někteří kvůli nezaplacené jízdence, měla jsem třeba kolegyni, která si v minulosti nějakou chvíli neplatila zdravotní pojištění, nešla na pracák a živil ji manžel. A protože netušila, že jí někde nabíhá dluh, narostlo jí to do obří částky. Součást problému je i to, že velmi často nebydlí v místě svého trvalého bydliště. „Já a exekuce?,“ reagují přitom často šokovaně. Nikdy si totiž nepůjčovali, nebrali si spotřebitelské úvěry a měli prostě pocit, že se jich něco podobného netýká. Spousta z nich dneska žije na ubytovnách, spousta z nich nežije s vlastními dětmi, které vychovávají třeba jejich rodiče. Potkala jsem taky lidi, kteří měli děti v dětském domově, protože neměli bydlení. Pokud jde o bydlení, záleží na mnoha okolnostech, třeba na počtu lidí, kteří berou v domácnosti příjem, spousta lidí žije taky ve vlastním bytě nebo domě, který zdědili. S tím souvisí výše mzdy, kterou potřebuješ k přežití: případ od případu je různá. A taky existuje něco jako příspěvek na bydlení, kterým stát dotuje mnoho firem tím, že jejich zaměstnancům doplácí určitou částku na to, aby mohli vůbec bydlet.
Takže stát de facto dotuje tyto firmy?
Ano. Je to tak. Chci taky říct, že zvyšováním minimální mzdy, pokud by se vyřešily exekuce, ke kterým tito lidé mnohdy přišli v době ekonomické krize, by stát ve finále mohl ušetřit. Mnoho těchto lidí by totiž rázem přišla o nárok na příspěvek na bydlení, anebo by měli nárok na nižší částku…
Míra nezaměstnanosti je dneska jedna z nejnižších za poslední desetiletí. Zkouší si tito lidé hledat třeba lépe placenou práci?
U většiny z nich je to spíše tak, že žijí v obavě, že práci mít zase nebudou. Mentálně žijou pořád v čase ekonomické krize, kdy práce nebyla a spíše to mají nastavené tak, že jsou rádi aspoň za to, co berou teď. Často jsem slýchala věty typu, že má být člověk rád, že má kde pracovat... Další věcí třeba je, že nemají mnohdy internet, což jim hledání jiného místa problematizuje. Nemají taky třeba kredit v telefonu. Nemají čas obcházet pracovní pohovory, protože chodí do práce. Nejdou ani na nemocenskou, natož aby si vzali dovolenou a obcházeli jiné nabídky. Z hlediska člověka, který je zvyklý pracovat na počítači a má relativně hodně volného času, je shánět práci úplně jiné, než z hlediska člověka, který někde fyzicky maká, domů chodí úplně zničenej, a nemá třeba ani internet.
A jak to je s jídlem? Mají na něj?
I s jídlem je to složitý. Většina těch lidí, pokud žijí třeba v Praze, nemá tramvajenku, je to pro ně velký výdaj, pokud žijí třeba z osmi tisíc. Tři až pět tisíc korun dají za bydlení, měsíční jízdenka na tramvaj je 500 korun. Takže třeba lidi, se kterými jsem pracovala v prádelně, měli problém si zajet nakoupit. Typy problému, který by normálně člověka nenapadly, že mohou ostatní mít, třeba že nemají na jízdenku, což jim komplikuje si koupit jídlo, je řada. Jeden můj kolega si třeba pochvaloval, že bylo blízko k práci zavedeno metro, a tudíž stihne za jízdenku za 24 korun dojet do obchodu a nazpátek.
