Ze všech českých modelek to Eva Herzigová (41), často označovaná za nejkrásnější ženu planety, dotáhla nejdál. Je s podivem, že podle jejího životního příběhu ještě nikdo nenatočil film. Mohla by v něm hrát sama sebe - zvládla by to. Její kariéra je přitom stejně dlouhá, jako naše svoboda, trvá 25 let. Co si o tom Herzigová myslí? Na to odpovídá v rozhovoru pro Reflex.
Před několika dny si navíc na svůj twitterový účet přidala fotku z tiskovky k filmu Pohádkář režiséra Vladimíra Michálka, protože ten přichází právě dnes, 6. Listopadu, co českých kin. Ona a Aňa Geislerová v něm hrají osudové ženy Jiřího Macháčka. Je to, po několika zkušenostech s americkým a francouzským filmem, její první skutečně velká role.
Jak to vlastně tehdy, v roce 1989, bylo? Vy jste odešla z Československa do Paříže těsně před sametovou revolucí, takže jste ji už tady nestihla zažít?
Do Paříže jsem odešla v září 1989, ale hned v listopadu jsem byla zpátky. V Paříži jsme byli za neuvěřitelné exoty, chodili se na nás dívat, jak vypadáme, co jíme a tak. Bylo kolem nás haló typu „Ááááá, přijely holky zpoza Železné opony!“, takže se o nás tehdy začala zajímat francouzská televizní stanice Canal+. Chňapli mě a Terezu Maxovou a Pavlínu Němcovou a přijeli nás točit v našich domácích prostředích. Já byla z ryze nekomunistické rodiny, tatínek byl dělník, dělal v uhelných dolech, to se jim líbilo.
Francouzští dokumentaristé museli mít z Litvínova a jeho chemických a textilních továren velkou radost…
Francouzská televize byla nadšená. Byli u mě ve škole, u táty v továrně, ptali se ho, co si o tom všem myslí, jak to asi dopadne, bylo skutečně pár dní po 17. listopadu. A táta, pesimista, který se nikdy s ničím moc nepáral, to tam do nich nahustil: „Tady v Československu se nic nezmění, leccos už jsme tady viděli v roce 1968!“
Byl to táta, díky kterému jste do Paříže vůbec vycestovala?
Určitě, máma tehdy říkala: „Žádné takové. Sama Eva, kam by jezdila?
Předtím jste byla nejdál v Praze?
To zas ne, já jsem byla hodně soběstačné dítě. O prázdninách jsem celé dva měsíce procestovala, od prvního do posledního dne – zažila jsem sjíždění řeky, byla na nejrůznějších táborech, furt někde. Naši mi věřili, táta to bral, že to bude dobrá životní zkušenost, říkal té nabídce z Francie „bílý kůň“. Věřil, že mě vychovali dobře, a že pokud špatně, tak že už je stejně pozdě. Nakonec přemluvil mamku větou: „Pustíme ji, vždyť je za tři měsíce zpátky!“
Tři měsíce se nějak protáhly, právě jste oslavila pětadvacet let v módní branži. Vaše kariéra je stejně dlouhá jako česká demokracie – je to hodně, nebo málo?
Když jsem začínala, potkala jsem nějakou modelku, která mi říkala, že pracuje osm let, a mně se zdálo, že to je nekonečně dlouhá doba! Že přece nikdo nemůže dělat stejné věci osm let! Ale já nedělám stejně věci.
Co mají svět modelingu a filmu společného?
V obou případech jste někdo jiný, i když v modelingu nemusíte stavět charakter postavy do bůhvíjaké hloubky, je to spíš povrchní. Ale fotila jsem looky, které vypadaly jako vystřižené z 20. nebo 30. let minulého století, to je taky stylizace. A modelka jsem profesionální, zatímco herectví je pro mě koníček. Nemám ani nechci mít hereckého agenta. Dělám herectví z lásky.
Pro herečku stejně jako pro modelku je snadné nechat se zavřít do škatulky. I vy jste bývala to, čemu se v Americe říká „pin-up girl,“ holka z plakátu. Dostat se z image sexy symbolu se vám ale podařilo. Jak?
Ono je hodně holek zaškatulkovaných. A ty, co nejsou, to nemají snadné… Nevím, no. Lidi jsou rádi zavření v jedné krabici, protože ví, co hrají, co předvádějí, kam patří. Je to tak bezpečnější, publikum se s nimi víc a snáz ztotožňuje. Podívejte se, třeba takový Robert de Niro. To byla pořád samá mafie a teď, najednou, konečně, z toho dělá komedii! Skvělý herec. Ale taky hodně dlouho dostával podobné role. Ale jsou i výjimky. Třeba Philip Seymor Hoffman nebo Heath Ledger.
Ti už jsou ale oba mrtví…
Ani mi nemluvte.
Vy jste Philipa Seymoura Hoffmana měla ráda, když letos v únoru spáchal sebevraždu, psala jste, jak moc je vám to líto...
Byl to pro mě s přehledem nejkrásnější muž na světě.
Vy jste se znali?
Ne, vůbec ne. Nikdy jsem ho neviděla živého. Jen jsem pořád snila, že mi dává lekce herectví.
Že jste mu nenapsala, asi by neodmítl.
Bohužel, už jsem to nestihla. Ale hrozně moc jsem ho obdivovala.
