Na Slovensku je strach všude

V jedné malostranské kavárně naproti mně sedí jemná blondýnka. Je v devátém měsíci těhotenství a promlouvá slaboučkým hlasem. Mluví tak potichu, že se občas nakláním přes stůl, abych jí nemusel odečítat ze rtů. Je skoro nepochopitelné, jak tahle něžná žena může znejišťovat zkorumpovanou slovenskou byrokracii. Filmařinu přitom začala studovat ve dvaceti devíti letech. Až poté, co měla za sebou sedmileté působení ve známém bratislavském alternativním Divadle Stoka, kde působila společně se sestrou – dvojčetem Lucií, zpěvačkou skupiny Živé kvety.

V devadesátých letech projely se Stokou kus světa. „Ve Stoce jsem dělala kostýmy a scény. Když jsem pak byla na mateřské dovolené s druhým potomkem, uvědomila jsem si, že tohle vlastně nechci dělat celý život. Nechci pořád oblékat herečky. Nechci pořád někomu zakrývat jeho nedostatky. A najednou mě to přestalo bavit,“ dodává režisérka, jež dnes žije v Praze s českým dokumentaristou Vítem Janečkem.

Ve svých dokumentech se většinou věnujete tématům, která pranýřují slovenskou posttotalitní společnost. Jste matkou dvou dětí a čekáte třetí, nemáte někdy strach?

Nemám.

Nebála jste se, ani když kolem vás při natáčení dokumentu Od Fica do Fica létaly láhve a dlažební kostky?

To ano, při natáčení Gorilích protestů před třemi lety jsem strach měla. Víte, jakýkoli dav je šílený, takže se přirozeně bojíte, ale nic mne netrefilo a já si oddechla.

„Slovensko je taková zakletá země, protože nám tu jsou schopni jmenovat do funkce předsedy Nejvyššího soudu člověka, který prokazatelně velmi přátelsky telefonuje s osobou známou jako boss afghánské drogové mafie,“ řekla jednou ředitelka Aliance Fair-Play Zuzana Wienková o Štefanu Harabínovi. Jak se vám ve filmu Nemoci třetí moci podařilo rozpovídat muže, který v roce 2009 plynule přešel z funkce ministra spravedlnosti první Ficovy vlády na současný post předsedy Nejvyššího soudu SR?

Když jsem začala natáčet, svolal pan Harabín soudní radu až na úplném konci světa, na východním Slovensku, kam je velmi špatné dopravní spojení, se zcela jasným záměrem, aby tam přijelo co nejméně lidí z médií. Hodně prazvláštní mafiánské místo. Ale vlastní setkání s panem předsedou Nejvyššího soudu bylo velice jednoduché: Když jsem ráno vyšla před hotel, vidím, jak pan Harabín vyráží do lesa na procházku. Oslovila jsem ho, zda mi dá rozhovor, a on bez zaváhání souhlasil. Tihle lidé o sobě vůbec nepochybují. Jsou přesvědčeni o svém názoru. Vždycky mě zaráželo, že lidé, kteří dnes na Slovensku řídí soudnictví, nevidí tu hrůzu kolem sebe. Což se koneckonců týká i politiků. Obklopí se přitakávači a zcela ztrácejí vztah s realitou.

Ve vašem filmu se mimo jiné poukazuje na čistky, jež pan Harabín provedl nejdříve na ministerstvu spravedlnosti a později ve slovenském soudnictví.

To, co provedl, má katastrofální následky. Justice se zabetonovala v mečiarismu. Politiky volíte každé čtyři roky, ale justici ne. Zakonzervovali se tam staří komunisté, jejich děti a děti jejich známých. Když jsem poprvé přišla na soudní radu, byla jsem totálně zděšená. Jak se vyjadřovali, jak uvažovali, připadala jsem si tam jako na sousedském trhu.

Stejně se našlo sto pět slovenských soudců, kteří se podepsali pod petici Pět vět, jež kritizovala atmosféru strachu a absenci svobodné diskuse ve slovenské justici.

Když si vezmete, že u nás máme na dva tisíce soudců, jde jen o kapku v moři. Jen o pět procent lidí, kteří našli odvahu vyjádřit nesouhlas s běžnou praxí.

Divíte se, dva z nich jsou po smrti.

Právě že se nedivím, jen mi je to nepříjemné. Soudce Juraj Majchrák, jenž zakládal Sdružení soudců a podílel se na vybudování justice nezávislé na státě, se v roce 2011, v průběhu natáčení mého dokumentu, oběsil. Když jsem se bavila s Ernestem Valkem (předseda Ústavního soudu ČSFR v době rozpadu Československa, jenž byl za dosud nevyjasněných okolností zastřelen před třemi lety ve své vile kousek od Pezinku – pozn. red.), který se s ním spolupodílel na vzniku moderního soudního systému na Slovensku, říkal, že jej v životě nenapadlo, jak mohou být tyto zákony následně takto zneužité panem Harabínem. Přitom nás před sedmi lety dávala Evropská unie za vzor transformace soudnictví.

Ve filmu však především popisuji druhý příběh, příběh doktorky Laukové. Najednou se jí na stole objevil lísteček s nařízením, jak má v jedné kauze rozhodnout. Stěžovala si a její kolegyně jí slíbila, že všechno dosvědčí. Místo toho přišla na řadu perzekuce a Laukovou najednou přeřadili na jiné místo, odebrali jí zapisovatelku a přítelkyně – soudkyně – vše popřela. Soudkyně Kožíková, pravá ruka doktora Harabína, stopla Laukové nemocenské dávky z důvodů simulování. Doktorka Lauková měla slabé srdce a na základě nátlaku se její zdravotní stav zhoršil tak, že psychickým vyčerpáním nakonec upadla do kómatu a následně zemřela. Ve svém filmu jsem pak doktorku Kožíkovou konfrontovala s fakty a s dcerou mrtvé soudkyně, ona na mne podala trestní oznámení s tím, že nevěděla, že ji natáčím, což nebyla pravda.

Soudní stíhání proti vám bylo zastaveno, především díky tlaku českých intelektuálů. Zastali se vás kolegové Fero Fenič, Helena Třeštíková nebo Olga Sommerová, ale i tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Díky tomu se celá věc medializovala. Až pak se přidali Slováci. Ondrej Dostál (bývalý novinář, později poslanec Slovenské národní rady a dnes předseda Slovenské konzervativní strany – pozn. red.) napsal petici: „Když zavřete Piussi, tak i mě“, kterou podepsalo hodně lidí. Ale stále se soudí paní soudkyně Kožíková se Slovenskou televizí, za to, že můj film odvysílala. Může se stát, že se to Slovenská televize pokusí hodit na mě, už takové pokusy byly ...

Říkala jste, že se nebojíte, ale váš štáb, s nímž jste Nemoci třetí moci natáčela, raději zůstal v anonymitě.

Ukázalo se, že strach je na Slovensku všude, až se člověk diví.

Souvisí vámi popsaná společenské atmosféra strachu na Slovensku s motem vašeho dalšího dokumentu Od Fica do Fica, kdy na začátku říkáte, že film vznikl ze zoufalství?

To zoufalství bylo z politické situace. Tehdy vládl Robert Fico (od července roku 2006 do prosince 2010, pozn. red.), jenž od poloviny minulého roku vládne i dnes. Najednou pozorujete zemi, kde žijete, a nevidíte žádné východisko. Z toho cítím zoufalství. Jediné, co pak jako filmař mohu dělat, je, že vezmu do ruky kameru a začnu točit dění kolem sebe.

Povedlo se vám zdokumentovat nejen naštvanost lidí, ale i následný zmar občanské společnosti na Slovensku po propuknutí aféry Gorila, která nakonec odplula do vzduchoprázdna. Stejně jako jiné aféry.

Víte, půvabné je, že když vezmu kameru do ruky a začnu natáčet, nikdy dopředu nevím, jak to dopadne. Zpravidla zachycuji realitu. Bylo a stále to je silné téma. Když se ve společnosti něco děje a když to nezachytíte kamerou, tak jako by to nebylo. Já se pak musím zbavit svých uměleckých představ a plánů a točit s přirozenou pokorou. Protože to téma mě bytostně zajímá. I já si myslím, že by měla přijít nějaká změna. Zkoumám jaká, hodně o tom čtu, přemýšlím, ale stále nemám jednoznačnou odpověď. Možná proto dělám filmy, abych o těch procesech přemýšlela.

Když jsem ve zmíněném dokumentu uviděl zpívat Helenu Vondráčkovou píseň Sladké mámení na předvolební kampani strany Smer, připomněl jsem si zbytnělé kulturní vazby z dob „budování komunismu“.

Robert Fico oslovuje skupinu méně vzdělaných a starších lidí, kteří hledají jistoty v bývalém režimu. Předložil jim heslo: Stálé a klidné Slovensko. Tím vlastně vyhrál nad rozhádanou pravicí. Přitom Fico není žádná levice, ani napoprvé, ani napodruhé nevytvořil sociální vládu. Vše, co dělá, dělá proti občanovi. Volby v roce 2012 vyhrál, protože pravice byla rozhádaná. Předchozí premiér Mikuláš Dzurinda nedokázal získat odvahu, aby přiznal pravdu o Gorile, i když šla napříč politickým spektrem. To se voličů slovenské pravice doopravdy dotklo. Do té doby si stále mysleli, že to nemůže být až tak špatné. Kdežto Smer volí lidé, jimž zpravidla stačí volební hesla a pocit, že jejich premiér je nadsamec!

Dá se v tom najít jistá paralela s dnešním vývojem v Česku?

Vůbec nerozumím většině novodobých politiků, nemají vlastní vizi, nemají ideály. Často představují zájmy finančních skupin. Jaký je pak rozdíl mezi lidmi, kterým je dnes pětatřicet pětačtyřicet, a starými komunisty? Sama nevím. Především si myslím, že u vás se také úžasně krade, ale čeští politici to možná dělají rafinovaněji. Cynici to však jsou stejní. Avšak o Slovácích se říká, že mají silné jednotlivce. Jako v případě Gorily. Najednou se objevil jeden Siskár (člen Slovenské informační služby, ekvivalentu české BIS – pozn. red.) a náhoda tomu chtěla, že bydlel v bytě, jenž sousedil s bytem, v němž se v roce 2005 začali scházet členové finančních skupin s politiky. Zařídil si schválení od svých nadřízených důstojníků a začal schůzky nahrávat. Nepustil se toho ani poté, co mu to zatrhli a v zaměstnání mu udělali peklo. On prostě neuměl žít s představou, že by se měl podvolit spoustě zkorumpovaných lidí. Tedy to, že stále existují případy jako Gorila, je věcí jednotlivců a jejich přesvědčení a osobní odvahy.

Se sestrou jste obě ročník 1971, tedy z generace, pro kterou se vžil výraz Husákovy děti. Jak jste vnímala rozpad Československa?

Bylo mi dvacet. Často jsme jezdili s rodiči do Prahy, měli tu spousty kamarádů. Nikdy jsem necítila velký rozdíl mezi Čechy a Slováky. Bylo to vytvořeno uměle. Politici si vše rozdělili „o nás bez nás“. Aby si mohli lépe hlídat svá teritoria a následně je zneužívat. Tak nakonec dopadla celá privatizace. Slovensko dostali mečiarovci a Česko klausovci. Jinak jsme neměli žádný jiný důvod k rozpuštění společné republiky, nikdy jsem nic takového necítila ani ve svém okolí. 

Mečiarovo HZDS společně se Slovenskou národní stranou tehdy ale dostalo opravdu Slováky do ulic – aby manifestovali za samostatnost. Při památné návštěvě prezidenta Václava Havla v Bratislavě ho na náměstí vypískalo padesát až sto tisíc lidí. To je ostatně vidět i ve vašem novém dokumentu Křehká identita.

Ale to nebyl vzorek Slovenska. Dodnes si myslím, že o rozpojení Československa mělo proběhnout referendum.

O zmíněném dokumentu Křehká identita jsem četl názor, že se jedná o rebelský film o slovenském nacionalismu, jenž je spíše tendenčním než vyváženým dílem. Co vy na to?

Mezi národovci jsem strávila dva roky, chtěla jsem se na ně podívat dopodrobna, aby člověk, který je běžně nezná, poznal, o jakou společenskou skupinu jde. Nechtěla jsem mudrovat a moralizovat, podsouvat, co si má divák myslet. Já jako filmař ukazuji svět a na divákově zkušenosti a inteligenci zůstává, aby si udělal vlastní názor. Nechci lidmi manipulovat, lepší je vyprovokovat divákovo myšlení. Mohla jsem si vzít například historika, který by vyvracel, jak to bylo se Slovenským státem. Zdá sa mi to hloupé, pak už by nešlo o můj autorský film. Nacionalismus je strašně široké téma, ať je tedy zpracovává Slovenská televize publicisticky, ale takhle jsem já dělat nechtěla.

V dokumentu je také zaznamenáno vztyčení sochy velkomoravského panovníka Svatopluka na Bratislavském hradě, kde se mimo jiné uvádí, že jde o slovenského krále. To vše se odehrálo na podzim 2010 za přítomnosti předsedy vlády SR Roberta Fica. Co si o tom myslíte?

Kamarád, jazykovědec, jenž učí na bratislavské univerzitě, mi vyprávěl, jak je pozvali z Matice slovenské a přemlouvali, aby začali zaměňovat vše slovanské za slovenské. Víte, já jsem především člověk, který natáčí filmy, jenž chce kriticky přemýšlet a zprostředkovávat svět lidem, kteří možná mají zájem jako já svobodně myslet. Mám ráda takové knihy i umění a neumím si představit, že bych měla najednou prosazovat ten či onen názor na národovectví. Prostě jsem chtěla ukázat lidi, kteří něčím žijí a hledají naše kořeny. To je v každé zemi, každý národ si upravuje svou historii – dělá ji co nejhezčí – a my jsme národ mladý, a tak to děláme též. Vezměte si, že tihle lidé, kteří mají podobné názory, nám ještě vládnou! O to je to šílenější!

Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi se narodila v roce 1971 v Bratislavě. V devadesátých letech byla členkou alternativního Divadla Stoka. V roce 2004 vystudovala režii na FTF VŠMU v Bratislavě. Ještě ve škole debutovala filmem Výmet (2003), od té doby má na svém kontě více než desítku autorských dokumentů, mj. Koliba (2009), o lumpenprivatizaci filmového studia Koliba, nebo v rozhovoru zmíněné Nemoci třetí moci (2011), Od Fica do Fica (2012) a Křehká identita (2012).