Z každé země vidíte svůj národ jinak. Lidé v Česku jsou podráždění a odmítají si přiznat, že se mají dobře

Marceli, hned po škole jste se stal produkčním ve Febiu a spoluurčoval podobu České sody. Dramaturgem byl tehdy Milan Tesař, jenž v Reflexu po tři dekády vedl kulturní oddělení, a režisérem Václav Křístek…

Přišel jsem na konkurs do Febia. Byla tam zrovna narozeninová oslava, dostal jsem dva dorty a věděl, že tam chci pracovat. Neměl jsem tehdy moc zkušeností, ale Česká soda byl formát, se kterým neměl zkušenost nikdo, takže to zase tak moc nevadilo. Jenže Česká soda relativně brzy skončila, tři díly a pak se vše zastavilo. Později se znovu oživila, ale to už jsem byl pryč. Nebyli tu tehdy autoři, jež by tenhle formát lákal, a tak Milan Tesař pořád sháněl někoho, kdo by psal scénáře. Časem to padlo na kluky ze Sorry(humoristický měsíčník Sorry; poznámka redakce). Zároveň se dostal do obýváků Petr Čtvrtníček nebo David Vávra a Milan Šteindler s Alles Gute. Taky jsem ale v šest ráno zvonil na sousedy, ať jdou na plac a hrají si na herce. Točilo se to často u nás doma nebo před domem v Hodkovičkách. Výtvarná expertka Kacha Kastner z Hunt Kastner Gallery třeba hrála v posteli se svým partnerem, produkčním Reném Kořenářem, a do toho vtrhne jiný náš kamarád s tím, že se přišel podívat, jak probíhá Operace Klín… Když Česká soda skončila, pochopil jsem, že už nechci dělat produkci.

Rok jste jezdil tlumočit do Škodovky, kterou převzal Volkswagen, a pak si přečetl inzerát, že hledají někoho na ministerstvu zahraničních věcí. Uměl jste dva jazyky, takže vás ve třech kolech ze čtyř set uchazečů vybrali. Jaké to tehdy na MZV bylo?

Zamini bylo jediné ministerstvo, kde vyměnili opravdu většinu lidí, takže pak dělali obří výběrová řízení. Ve stejnou dobu jsem dostal nabídku od karlovarského filmového festivalu, abych dělal festivalového tajemníka. Sešel jsem se s Jiřím Bartoškou a Evou Zaoralovou a tehdy nastal zásadní moment rozhodnutí – zůstat v Čechách, nebo mířit za hranice? Nás odjakživa přitahovala cizina. Kdykoli jsme cestovali, říkali jsme si, jaké by bylo tam zůstat. Cizina zvítězila. Tak jsem zamířil na zamini. Šel jsem na kulturní odbor, a tím vlastně navázal na to, co mně zajímalo. Koordinoval jsem putovní filmové přehlídky, vymýšlel výstavy.

Po dvou letech, roku 1996, jste odjeli do Ameriky, do Washingtonu.

Působil jsem tam jako kulturní atašé a mohl jsem představovat americkému publiku umění, které jsem měl rád. Na české věci pravidelně vycházely recenze v deníku Washington Post, měli jsme plno, vědělo se o nás. Udělali jsme třeba s washingtonským divadlem Scena představení, jež napsal Lumír Tuček (dramatik a principál Recitační skupiny Vpřed; poznámka redakce) na motivy Ladislava Klímy. Zorganizoval jsem divadelní festival, který začínal místním nastudováním Opery La Serra Michala Vícha a Jaroslava Duška a končil Thomasem a Rullerem, tedy Alešem Najbrtem a Janem Slovákem. Měli jsme narvaný sál americkým publikem, byla to euforická doba.

Martina: Tehdy byl velvyslancem Saša Vondra, jenž byl ke kultuře vstřícný a věděl, jaký má umění dosah. Byli jsme v USA tak dlouho, že jsme zažili tři velvyslance, před Vondrou byl Michael Žantovský a po něm Martin Palouš. Šest let. Pak se nám narodil nejstarší syn Damián a táhlo nás to zpět do Prahy.

Marcel: Ve Washingtonu jsme to měli rádi, po letech jsme tam byli jako doma. Člověk vyšel na ulici a potkával známé… Jenže lidi tam mají tu americkou fasádu, za kterou se těžko dostaneš. Když jsme pak jeli na prázdniny do Prahy, říkali jsme si: Tady jsou všichni tak nepříjemný, to je tak opravdový, to je tak hezký! Dobrá byla i Vídeň, kde je skvělá komunita chartistů odsunutých komunisty v rámci akce Asanace. Hodně jsme spolupracovali a bylo to tak dobré, že kvůli mně komunisti třikrát interpelovali vládu. A to byl rok 2005.

Martina: Řešíme celý život, že když je člověk v cizině, ať už je to Japonsko, Itálie, nebo Amerika, srovnává a hledá odůvodnění, proč se najednou Češi zdají takoví a makoví. Z každé země vidí člověk svůj národ, svoji domovinu jinak. Pobyt v cizině člověka obohatí o novou perspektivu, vidí vlastní zemi z odstupu.