Marie Grofová pro MFF KV poprvé pracovala roku 1968: Karlovarský festival je prostě návykový
V letošní speciální příloze Reflexu k Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary vám slovem i obrazem představujeme deset žen, které spolu každoročně pečou festival. MFF KV se bez nich už léta, ba dekády prostě neobejde. Co přesně obnáší jejich práce, jak se k festivalu nachomýtly a co dělají mimo něj? A který ročník či host byl pro ně ten nej a na co se letos nejvíc těší? Služebně nejstarší je mezi nimi MARIE GROFOVÁ, která je od roku 1996 editorkou festivalového Katalogu a Programové brožury. Byla též v organizačním týmu prvního svobodného festivalu v roce 1990, dva roky vedla festivalové středisko a poprvé pro MFF KV pracovala už v roce 1968. Přinášíme vám s ní obsáhlý rozhovor.
Jak a kdy jste se k festivalu dostala?
S karlovarským festivalem novodobé éry jsem spojena od roku 1996, kdy mě ke spolupráci přizvala Eva Zaoralová společně s Jiřím Bartoškou na základě mých dlouhodobých zkušeností a předchozí práce pro festival. Od té doby – můj Bože, už třicet let! – jsem editorkou festivalového Katalogu a Programové brožury. Společně se svým, a musím zdůraznit, že skvělým a stálým redakčním týmem, a v úzké spolupráci s programovým oddělením festivalových dramaturgů se snažím přinášet nejen přehledné informace o promítaných filmech, ale i hlubší vhled do jednotlivých oblastí světové kinematografie a tvorby významných tvůrců.
Poprvé jste však na festivalu pracovala už v roce 1968...
Byla to vlastně shoda náhod. Po maturitě jsem chtěla studovat žurnalistiku, ale tehdy mi doporučili, ať přijdu, až si odbudu nějakou praxi. V lednu 1968 se uvolnilo místo v tiskovém oddělení Československého filmexportu, kam jsem nastoupila jako redakční elévka. A protože Filmexport byl organizátorem festivalu ve Varech, ocitla jsem se rovnýma nohama v neuvěřitelném koloběhu příprav festivalového tiskového oddělení a Festivalového deníku. A to všechno v době nadějeplného pražského jara, kdy se děly do té doby věci nevídané, všechno se měnilo, byla například zrušena cenzura.
Přípravy a pak samotná práce ve Festivalovém deníku pro mě byla skvělá škola. Měla jsem štěstí na lidi, na zkušené redaktory, grafiky, tiskaře, od nichž jsem se hodně naučila. Technické podmínky, za kterých jsme tehdy pracovali, jsou dnes nepředstavitelné: měli jsme k dispozici jednu pevnou telefonní linku, psací stroje značky Consul, na kterých písařky přepisovaly rukopisy, a také starou dodávku, ve které jsme vozili materiály do karlovarské tiskárny Stráž. Grafik pracoval jen s typografickým pravítkem a tužkou a denní práce dvojice festivalových fotografů vyvolávala jejich asistentka v koupelně našeho hotelového pokoje, mimochodem jediné na patře, kde prováděla hygienu celá redakce… Dodnes nechápu, že každé ráno vyšlo nové číslo Festivalového deníku!
Karlovarskému festivalu jsem, přes všechny jeho peripetie, zůstala věrná. V dobách nesnadných, šedých a „tesilových“ jsem vystudovala, věnovala jsem se svým koníčkům – tanci, pantomimě a divadlu – a narodil se mi vytoužený syn. Pro Festivalový deník, kde jsem redigovala cizojazyčné verze (angličtinu, francouzštinu a ruštinu), jsem pracovala až do roku 1990. V tom zásadním přelomovém roce, kdy se festival stal skutečně „osvobozeným“, jsem měla tu čest a radost redigovat katalog nazvaný Spřízněni volbou. Ten alespoň částečně splácel dluh všem těm trezorovým a zakázaným filmům a jejich tvůrcům, kteří buď nemohli za normalizace pracovat, anebo se ocitli v emigraci.
Který ročník byl pro vás nějak výjimečný, ať už v jakémkoli smyslu?
Pro mě osobně byl zcela zásadním ročníkem ten můj úplně první, 1968, kdy se moje generace svobodně nadechla a měla pocit, že se nám otevírá celý svět, že budeme moci cestovat, studovat. Ale po jedenadvacátém srpnu 1968 spadla klec a náš život se překlopil do normalizační šedi. A pak první svobodný festival 1990, kdy jsem byla v organizačním týmu; připravovali jsme jej v hektické době těsně po revoluci. Tehdy jsme po dlouhých dvaceti letech mohli vidět trezorové a zakázané filmy jako třeba Ucho nebo Skřivánci na niti a setkávali jsme se s tvůrci a přáteli, které jsme léta neviděli. Bylo to tehdy hodně emotivní. A do třetice – výjimečný byl pro mě ročník 1996, kdy začala moje spolupráce s mladým a inspirativním týmem, vedeným tandemem Bartoška a Zaoralová.
Jak se náplň vaší práce proměňovala v čase?
Naše práce na tvorbě tiskových materiálů byla v průběhu let vždy závislá na technických podmínkách a momentálních možnostech. Zažila jsem psací stroje, rozmnožovací blány, psaní na kovolisty, v tiskárně „horkou sazbu“, výrobu litografií. Dobu, kdy jsme při výrobě katalogů v devadesátých letech vozili do tiskárny ruksaky plné zahraničních katalogů, z nichž se na jediném dosažitelném skeneru vyráběly kopie potřebných fotografií. Dobu, kdy překladatelé posílali narychlo překlady pomocí faxu, s výsledkem ne vždy čitelným. První obrovité počítače v tiskárně, kam slečna, sice zručná písařka, ale naprosto neznalá anglického jazyka, přepisovala anglické rukopisy systémem pokus-omyl. Když se mi v půl třetí ráno rozbrečela, že chce k mamince, musela jsem ji taxíkem odvézt domů…
Později v redakci jeden superdrahý vypůjčený grafický počítač Mac a nekonečné korektury na papíře, každý překlep byl fatální. S redaktory a grafiky jsme trávili společně spoustu času – a tmelilo to kolektiv. Často jsme z redakce v Panské odcházeli nad ránem, pobledlí, pohublí a unavení, a stavovali se v prvním otevřeném bufetu na polévku. A v první ranní tramvaji nás pracující častovali poznámkami typu: „No, z flámu, což? To se tak někdo má…“ Ale dnes je doba digitální, všechno je on-line, texty, obrázky, vše nadosah, snadné. Bohužel lidi – milí kolegové, s nimiž jsme vedli smysluplné debaty o filmech, o češtině a o překladech, ale taky o životě – jsou rovněž on-line. Při práci se nevídáme, snad jen po jejím skončení, abychom si řekli: „Tak zase za rok…“
Jaké zážitky vám MFF KV zprostředkoval? Na co si ráda ještě po letech vzpomenete?
Koncem devadesátých let jsem po dva roky vedla tiskové středisko festivalu – to bylo ještě v době nedigitální, bez mobilů, s analogovými fotografiemi, bez dnešního technického zázemí a komfortu. Ale měla jsem v týmu šikovné a pracovité studenty, kteří si dovedli se vším poradit. Ráda na ně vzpomínám – dnes jsou z nich oceňovaní režiséři a scenáristé, novináři a úspěšní publicisté – a jsem na ně pyšná. Jeden z těch studentů tehdy sebevědomě prohlásil: „Jednou se do Varů vrátím po červeném koberci!" A stalo se.
Kolik měsíců ročně pracujete pro MFF KV?
Moje práce pro festival, a následně práce celé redakce, začíná zpravidla počátkem února, po návratu dramaturgů z Berlinale, kdy se začíná rýsovat náplň jednotlivých programových sekcí, a končí těsně před prvním dnem festivalu. Kromě pravidelné redakční práce na katalogu jsem také spolupracovala s Evou Zaoralovou, s níž mě pojilo dlouholeté a vzácné přátelství, coby editorka na její knize Příběh festivalu, vydané festivalem v roce 2015. V roce 2019 jsem pak pro festival připravila fotografickou výstavu Intimní portréty na památku našeho váženého kolegy Miloše Fikejze, jenž více než třicet let portrétoval slavné osobnosti, které navštívily festival.
Co děláte mimo festival?
Mám stále PR a tiskovou agenturu, kterou jsem založila v polovině devadesátých let, ale práci už si vybírám jen takovou, která mě opravdu baví, pro radost. Chci mít čas na rodinu a na své dvě úžasné vnučky.
Je pro vás tento ročník, šedesátý, něčím specifický? Těšíte se na něco konkrétně?
Letošní jubilejní ročník je pro mě výjimečný hned ve dvou ohledech. Bilancuji třicet let spolupráce s karlovarským festivalem novodobé éry, který vybudovali a dovedli k vysoké mezinárodní prestiži Eva Zaoralová s Jiřím Bartoškou. V jejich odkazu pokračuje zdatný tým, který si vychovali, vedený Kryštofem Muchou, Karlem Ochem a Petrem Lintimerem.
Kromě redakční práce na katalogu jsem letos dostala od vedení festivalu krásný, ale nesnadný úkol – zmapovat pro veřejnost šedesát ročníků a osmdesátiletou historii karlovarského festivalu. Na koncepci výstavy se podílel můj redakční kolega, historik Jan Adamec. Doufám, že na šedesáti velkých panelech výstavy KVIFF 60/80, umístěných na kolonádě od Grandhotelu Pupp k srdci festivalu – Thermalu, diváci pro sebe objeví něco nového a zajímavého.
Co pro vás Vary každoročně představují?
Karlovy Vary… ano, moje srdeční záležitost. A to jak město, hned od prvního okamžiku, kdy jsem do něj vstoupila, tak festival. Festival má magické kouzlo, vtáhne vás, pohltí a už nepustí. Karlovarský festival je prostě návykový.
Obsáhlý článek Ženy Varů, představující mj. prostřednictvím fotografií Nguyen Phuong Thao deset dam, které už po dekády hýbou festivalem, si přečtěte ve zvláštní příloze k MFF KV v Reflexu č. 27/2026.
