Eva Zoubková: Můj otec Olbram byl politicky nekompromisní. Zasloužil se o demokratizaci naší společnosti
Můj tati O. Tak zní název výstavy, kterou na počest svého otce a věhlasného sochaře Olbrama Zoubka otevřela v Litomyšli jeho dcera Eva Zoubková 21. dubna, tedy přesně na den stoletého výročí od jeho narození. Výstava představuje umělcovu intimní korespondenci s členy rodiny a fotografie z bohatého rodinného archivu. V rozhovoru pro Reflex autorka výstavy a umělcova dcera Eva Zoubková popisuje, jak výstava vznikla, jak jí byli nápomocni další členové rodiny při její realizaci a jaké přinesla první ohlasy.
Kdy tě poprvé napadla myšlenka, že bys mohla uspořádat na počest výročí narození svého otce akci, jako je tato?
Vize se postupně vyvíjela. Měla jsem příležitost využít byt, kde jsem vyrostla a který byl tatínkovým druhým domovem v Litomyšli. Zároveň se blížilo mílovými kroky sté výročí. V hlavě se mi tyto dvě skutečnosti protnuly cestou v autě z Prahy do Litomyšle. Skoro jsem se to před mým mužem bála vyslovit nahlas, jak bláznivé mi to samotné připadalo. Ale samozřejmě to byla jen obrysová představa, která postupně nabývala nějaké konkrétní podoby a mnohokrát se mi v hlavě měnila. S myšlenkou na výstavu jsem uléhala a vstávala téměř rok.
Co všechno mohou návštěvníci výstavy vidět?
Jde o hodně netradiční formát. Kombinuje otcovo komorní dílo, které je převážně zaměřené na rodinu, fotografie z našeho rodinného archivu, ale nejdůležitější vůbec jsou otcovy dopisy, které psal mé mamince z Prahy do Litomyšle po dobu 37 let. V součtu jde o více než čtyři tisíce psaní. S dopisy jsem začala pracovat jako s prvními, napověděly mi strukturu a témata. Na výstavě jsou jejich úryvky. Vše výše jmenované je v prostředí bytu, kde jsme žili. Poslední vrstvou je mluvené slovo, protože výstavou provázím.
Podle čeho ses rozhodovala, co na výstavu umístit a co už nikoliv? Jak moc těžké bylo od sebe oddělit Olbrama Zoubka jako tvého otce a Olbrama Zoubka jako významnou, veřejně známou osobnost?
Výstava se jmenuje Můj tati O. a už název vám napoví, že oddělit to nelze. Je to pohled dcery na svého otce, ne kunsthistorický nezaujatý pohled. Pro koncept této výstavy je to ale více výhodou než nevýhodou. Představuji Olbrama Zoubka jako manžela a otce, který se ve svém díle často inspiroval rodinou a byl rozkročen mezi dvěma městy – Prahou a Litomyšlí. Nad celým pojetím jsem dlouho přemýšlela, texty bych mohla naplnit několikapatrový dům a nejen byt. Samozřejmě jsem zvažovala, kam až návštěvníka pustím a kam ne, podle vlastního citu a uvážení.
Zapojila jsi do realizace i další členy své rodiny, nebo sis to vzala na triko úplně sama?
Výstavu jako takovou jsem vymýšlela hodně sama, ale samozřejmě jsem se také radila, a to hlavně s mojí sestrou Polanou Bregantovou a kamarádem sochařem Jakubem Grecem. Rodina mi významně pomohla hlavně s tou poslední fází výstavy. Můj muž Tomáš se stěhováním, malováním a instalací. Bratr Martin s rezervačním systémem a vůbec s technickými záležitostmi. S maminkou Marií jsem vše sdílela a díky ní jsem směla dopisy pročítat, protože jsem samozřejmě vstupovala do soukromí svých rodičů.
Jak moc psychicky a emočně náročné bylo takovou výstavu sestavit a vytvořit?
Přece jen, jsou v ní veřejnosti představeny i soukromé záležitosti, které dokumentují nejužší vztah s člověkem, který už nežije.
Byla to taková archeologie vlastního dětství, vracení se do vzpomínek, které si už nepamatuji nebo si je ani nemohu pamatovat, protože jsem ještě nebyla na světě. Otce jsem přes ně poznala jako mladší verzi jeho samotného. Měl více energie. Byl politicky nekompromisní. Není nadnesené říct, že se zasloužil o demokratizaci naší společnosti. Z dopisů to vyplývá zcela jasně. Pročítání dopisů bylo jistě emoční záležitostí, ale více citové a citlivé mi to připadá teď po realizaci, kdy se sama udivuji, že jsem asi stvořila něco opravdu nezvyklého, čím se daleko více dotýkám lidských emocí, než jak bych kdy zamýšlela.
Výstava byla zahájena 21. dubna, tedy přesně na den výročí 100 let od narození tvého otce. Jaké byly první reakce od lidí, kteří přišli?
Pro mě to byl naprosto zásadní den v životě. Zvládla jsem zahajovací řeč tak, že na mně nebyla vidět velká nervozita, tím jsem snad překonala svůj ostych mluvit na veřejnosti. Reakce byly naprosto nádherné. Teprve v tu chvíli jsem si opravdu oddechla, že se vše podařilo. Pozitivní reakce jsou nejen od běžných návštěvníků, ale i od odborníků, což je pro mě velkou poctou a vážím si toho. Jsem sice galeristka, ale takovouto výstavu jsem nikdy nedělala.
Co by tvůj otec řekl, kdyby viděl, jakou výstavu jsi na jeho počest vytvořila?
Nevím, co by řekl na výstavu. Pravděpodobně by se mu líbila, ale tvrdit to nemohu. Co vím ale jistě, tak by byl nesmírně šťasten, že jsme se na vernisáži sešli celá rodina, jak pražská, tak litomyšlská, devět let po jeho smrti stále soudržná a možná i více vztahově propojená než za jeho života. Mluvila jsem o tom i na vernisáži, že to není samozřejmost, že odchodem významného člena rodiny se dobré vztahy udrží, a nebyla to samozřejmost ani za jeho života. Jsme totiž hodně složitou rodinou, s dětmi z prvních manželství a mnou z druhého manželství, a všichni spolu dobře vycházíme. Jak píše otec v dopise v prosinci roku 1981: „Tady u nás, uvnitř rodiny, funguje celkem maximální pohoda. Konečně stejně jako mezi námi. Pokud se objeví šmouhy na modrém rodinném nebi, nebývají na dlouho ani moc tmavé. Díky. Váš Olbram.“ A my mu toto přání plníme i po jeho smrti. To by pro něj bylo důležité, ne výstava.
Do kdy je výstava otevřena a co mají udělat zájemci, kteří se na ni chtějí přijet podívat?
Výstava je otevřena do 12. srpna, pravděpodobně ji pak ještě nechám otevřenou během podzimu. Je potřeba se zapsat do rezervačního systému na stránkách olbramzoubek.cz pod záložkou s názvem výstavy Můj tati O. Termíny budu postupně přidávat, ale nemohu se na tom zcela „utavit“, abych neztratila chuť a radost. Navíc vše dělám ve volném čase a potřebuji se také věnovat své galerii a přizpůsobovat to svému a rodinnému kalendáři. Kdykoli přidám nějaký termín, hned se mi naplní, asi nebudu schopna ten zájem kapacitně pojmout, ale ještě zvažuji, jak to vše udělat. Jedna z možností, která se už rýsuje, je zapojit další členy rodiny, kteří by mohli výstavou provázet, a mohli bychom tak nabídnout více termínů. Rodina byla u vzniku výstavy a hodně mi pomohla, tedy mohu zde být zastupitelná.
