Všechny scény, kde jsme si ubližovali, byly hrozné, říkají hvězdy dramatu Obvinění Edebiri a Garfield

Obvinění se zabývá mocenskou dynamikou v mezilidských vztazích. Jak fungovala mocenská dynamika na place s hvězdou, jakou je Julia Roberts?

Ayo Edebiri: Mám pocit, že to bylo dost vyrovnané. Ještě před začátkem filmu nás Julia pozvala k sobě domů. Dělali jsme tam i kamerové zkoušky. Luca Guadagnino často před natáčením zkouší, my absolvovali docela koncentrovanou zkouškovou fázi, která trvala asi týden. Ta pro nás všechny vytvořila dobrý základ. Cítili jsme se bezpečně, a mohli jsme tak zkoumat své role, dovolit si být komplikovaní a jeden k druhému i nepříjemní.

Jaké bylo pracovat s Julií?

Ayo Edebiri: Pro mě to bylo hlavně o tom všechno nasávat a zůstat duchem přítomná. Julia je úžasná. Je nesmírně velkorysá – se svou energií, příběhy i zkušenostmi. Ke všem se chovala velmi vstřícně. A odvedla krásnou práci, což vás samo o sobě nutí víc makat.

Bettie Page: Královna pin-upu a idol ženské krásy 50. let minulého století

Fotogalerie

Obvinění řeší i generační konflikt mezi vaší postavou, studentkou Maggie, a mentorkou a profesorkou, kterou hraje právě Julia Roberts. Jak je podle vás možné tento konflikt překonat? Existuje i v Hollywoodu?

Ayo Edebiri: Myslím, že existuje všude, i v rámci rodin. Vždyť už antičtí básníci a filozofové si stěžovali na mládež. A možná jsem naivní, ale řekla bych, že jediná cesta, jak ho prorazit, je doopravdy spolu mluvit a doopravdy se poslouchat. Nepadat do pastí rozhovorů, které už sami v hlavě vedeme, a důkazů, které už si v sobě nosíme. Žijeme v dost napjaté a bolestné době – a zároveň velmi vyspělé, pokud jde o gramotnost, zdraví a podobně. Ale je tu spousta bolesti a spousta neporozumění. I můj táta mě někdy dohání k šílenství. Pak si říkám: nechci tvé názory slyšet. Jenže to je ten problém. Potřebuju slyšet, co se děje v jeho hlavě. Potřebuju znát jeho minulost, strachy, nedorozumění – pochopit, proč něco, co viděl ve zprávách, považuje to za fakt, i když to faktem není.

Vyrůstala jsem v silně věřící a celkem sociálně konzervativní rodině a když jsem se osamostatnila, pořád jsem se hodně bála jejích soudů. Teď, když jsme si znovu blíž, vidím, že velká část mého strachu není oprávněná. Ne, že by z jejich strany neprobíhaly soudy, ale když k nim přijdu a řeknu: pořád jsem to já a jsem normální, naše propasti se začnou zacelovat. Možná zním moc sentimentálně. Ale myslím, že pustit se i do těch ošklivých a frustrujících konverzací má smysl.

V Obvinění je každá postava v očích někoho jiného padouchem. Jak těžké je hrát roli, u níž není jasná morálka, v příběhu bez jasného hrdiny?

Andrew Garfield: V jedné psychologické praxi existuje takový trojúhelník: padouch-zachránce-oběť. A pokud sebe nebo druhého člověka, ke kterému se vztahujete, obsazujete do kterékoliv z těch tří rolí, máte problém. Pokud jedete v takhle dvourozměrné, mělké dynamice, ocitli jste se mimo realitu a nevnímáte všechny ostatní dynamiky ani veškerou skutečnou intimitu, které jsme jako lidé schopni. Je to čistá projekce. Tenhle rámec se mi líbí. A myslím, že platí, že v řadě klíčových momentů filmu se naše postavy navzájem – i samy sebe – do toho trojúhelníku obsazují. Což je i část problému, o němž Obvinění pojednává.

Ayo Edebiri: Souhlasím. Ještě bych upozornila na to, jak Luca obsazuje. Já sama často hraju postavy, které jsou morálně „správné“, nebo tak aspoň působí. Na Andrewových výkonech miluju, jak dokáže zaujmout takovou krásnou vnitřní víru, s níž zápasí. A Julia je prostě Julia – strhující. Jako diváci těmto hercům důvěřujete a chcete je následovat. A Luca schválně obsadil všechny tyhle lidi. Kdo je tu tedy vlastně důvěryhodný? Kdo říká pravdu? Čemu věří a proč? Najednou to je zneklidňující. Což je pro mě jako herečku zároveň vzrušující. Obvinění se dotýká i toho, jaké máte předsudky, ačkoliv si je často ani neuvědomujete, a jaká máte očekávání. Lidem a jejich identitám dáváme nálepky a i od konkrétních herců nebo režisérů čekáme určitý typ filmu nebo zážitku. Luca si s těmito očekáváními rád hraje.

Vy jste vůči Lucovi Guadagninovi také měli nějaká očekávání? Andrew s ním prý chtěl pracovat už dlouho.

Andrew Garfield: Ano, měl jsem očekávání, nedokážu si pomoct, jakkoliv bych byl rád, kdybych dokázal žít jen v přítomném okamžiku jako mnich. Mívám vždy velké naděje i velké obavy. Naštěstí se s Lucou všechno rázem rozplynulo. Patří k těm vzácným umělcům, kteří jsou naprosto sami sebou. Drží se svého vnitřního kompasu. Je sladěný se svými estetickými láskami, chutěmi, spiritualitou, touhami a srdcem. A když jste s někým takovým, umožní vám to projevit i vlastní výstřednosti. Lucův život je taková menažerie podivností a lidí, kteří jsou zcela sami sebou. Proto přitahuje ostatní. Své excentricity si nedovolíte ukázat všem. Ale on chce, aby každý na plac přinesl svou zvláštnost, vtip, ironii i hloubku – jako lidi i jako spolupracovníci.

Guadagnino často říká, že točí o tom neviditelném. Dodává to vašemu hraní víc vrstev a výzev?

Andrew Garfield: Vybízí vás to k odhalení sebe sama. Jeho práce vás nutí být velmi zranitelný – a on vám to zároveň umožní.

Jaká scéna Obvinění pro vás byla po emocionální stránce nejtěžší?

Ayo Edebiri: Pro mě asi panický záchvat na náměstí. Jedna z Lucových charakteristik mé postavy Maggie zněla: „vykořenění“. Je nesmírně vykořeněná. V partě jejích přátel nikdo nevypadá jako ona. Snaží se prosadit ve světě, který o ni nestojí. Jenže její motivace jsou dost komplikované a její upřímnost taky. Její touhy jsou riskantní. A v den natáčení té scény bylo toho vykořenění nějak moc. Sama se v mnohém s Maggie neshoduju, ale tehdy mi došlo, že je to opravdu hluboce raněný člověk – a její reakce zraňují další lidi. Bylo to náročné.

Andrew Garfield: Mně přišla nejtěžší moje poslední scéna s Julií. Bylo to napjaté. Naštěstí Julia je skvělá herečka a výborně se stará o sebe i o ostatní. Takže jsem se s ní cítil v bezpečí a snad i ona se mnou. Nejtěžší moment té scény jsme natočili na první jetí a Luca řekl: stačí, nikdy víc. Byli jsme mu vděční, protože jsme do toho dali všechno. Všichni jsme si na tomhle filmu byli hodně blízcí. A všechny scény, v nichž jsme si ubližovali, byly hrozné.

Mluvili jsme o trojúhelníku hrdina–zachránce–oběť. Jak to funguje, když vstupujete do své postavy? Musíte si ji představit jako hrdinu v každé scéně, nebo je to složitější?

Ayo Edebiri: Myslím, že záleží na postavě. A na tom, jak sama sebe vidí a jak vidí svět. V Obvinění jsou určitě momenty, kdy naše postavy vnímají sebe sama jako oběti – a někdy to ani není tak, že by se tak viděly, ale spíš chtějí, aby je tak vnímal někdo jiný. A pak nastává otázka: je ten člověk upřímný sám k sobě, i když je upřímný k někomu jinému? Jaké příběhy vlastně vypravíme sami sobě?

Aniž bychom zacházeli do detailů – musela jste si sama pro sebe udělat jasno, kam Maggie vedete, co je za jejím chováním?

Ayo Edebiri: Ano, musela. Ale zároveň si myslím, že se její motivace proměňují. To, co se rozhodne, že zrovna potřebuje, se pořád posouvá – a proč se to posouvá, je u ní záludné.

Andrew Garfield: Když svou roli žijete jako herec, tak vás – doufejme – překvapuje. S Lucou k tomu dostanete prostor. Překvapí vás i to, jak někdo jiný vůči vám ve scéně zareaguje. Nejzajímavější pro mě jako pro herce je otevřenost vůči tomu, co dělá a dává můj kolega – nebo co nedává, kdy se stahuje. Jako byste pluli v řece, která se neustále hýbe a mění. A vy se buď snažíte držet břehu a nehýbat se, nebo vás proud strhává, nebo jste ten typ, co se chce nechat strhnout. Myslím, že moje postava Hank je někdo, kdo si libuje v představě, že žije dole, v té prapůvodní, primitivní protoplazmě, kde by podle něj měli žít i ostatní. Ale je to póza? Je to kec? Nevím. Spousta věcí zůstává skrytých i jemu samotnému – možná ke konci je letmo zahlédne.

Obvinění se odehrává v době #MeToo, kdy se skryté předsudky dost řešily. Byli jste při natáčení filmu konfrontováni s podobnými otázkami – proč si tohle vlastně myslím, proč reaguji zrovna takhle?

Ayo Edebiri: Rozhodně. Byly chvíle, kdy mě Maggie frustrovala a říkala jsem si: proboha, holka… Ale musela jsem si připomenout, že ona neví, že se to pokazí, že se jí to vrátí. Myslím, že v době #MeToo byla ve vzduchu cítit určitá energie – příslib změny, možnost setřást pouta. Takže když to znamenalo rozjet se na Twitteru nebo vyrazit ven a něco udělat, lidi do toho šli. Nemohla jsem ji hodnotit očima svého současného já, což mě donutilo být víc vnímavá a otevřená i její bolesti.

Vzhledem k nejednoznačným postavám i ději film vyvolává různorodé ohlasy. Překvapila vás nějaká divácká reakce na Obvinění?

Andrew Garfield: Na takovém typu filmu je skvělé, že vůbec netušíte – a dodnes to nevíme, jak bude každý jednotlivý divák reagovat. Je to zrcadlo pro každého, kdo se na něj dívá.

Ayo Edebiri: Cítím to podobně. Někdy si čtete scénář a řeknete si: aha, tuhle asi budu hrát já, tohle se stane v ději, dobře, uvidíme, jestli to zvládnu nebo jestli to ve mně něco zažehne. Ale když jsem dočetla Obvinění, musela jsem jít na procházku. Cítila jsem se rozechvěle, podrážděně, zmateně; nevěděla jsem, kdo ta dívka je a proč. A co teprve, abych se vyznala v tom ostatním! Když jsem pak mluvila s Lucou, i jeho vize byla úplně jiná, než jsem čekala. Chtěla jsem s tím materiálem trávit čas, vracet se k němu, klást otázky, v některých věcech se s Lucou přít a nechat se zpochybnit. Bylo to pro mě nesmírně plodné a pořád je. Ten film je prostě krásný a plný vrstevnatých, bohatých výkonů.

Andrew Garfield: Když jsem Obvinění viděl poprvé, byl jsem úplně rozložený. Byl jsem hrozně smutný a zároveň nastartovaný. Ptal jsem se: proč mě to tak fyzicky zasahuje? Pořád se tomu snažím porozumět. Když opravdu pozorně přijímáme nějaké umělecké dílo, můžeme si projít jistým zúčtováním sami se sebou. Proto chodím do kina, do divadla, do galerií. Jsem vděčný, že jsem měl dost odstupu, abych Obvinění v Benátkách vnímal jako divák a neřešil jen, jestli mám na plátně dobrý účes. Ten film je o nás. O nás všech.

V Benátkách, kde mělo Obvinění premiéru mimo soutěž, se začíná poprvé nahlas mluvit o Oscarech a dalších cenách. Jak tyto hlasy vnímáte?

Andrew Garfield: Snažíme se nemyslet na nic mimo to, co můžeme ovlivnit a na co se můžeme spolehnout. Naštěstí u tohohle filmu je takových věcí spousta. Ansámbl herců, které se vzájemně jako umělci i lidi respektují a mají rádi. Režisér, kterému všichni důvěřujeme, zbožňujeme ho a jsme vděční, že nás vede. A film, na který jsme všichni hrdí. Jakmile dílo předáte dál, začne mít několik životů, které už s námi nemají moc společného.