Sperminátor: Pokud bereme darování spermií jako závislost, tak je aspoň na rozdíl od jiných užitečná
Umělé oplodnění v Česku vesměs probíhá na klinikách, kde anonymní dárci darují své sperma a nevědí, kdo je obdrží. Čtyřdílná dokumentární série Sperminátoři z produkce TV Nova se ale zaměřuje na jinou formu dárcovství. Při něm se zájemkyně s muži seznamují na internetu a setkávají se přímo. Dárci mají různé techniky předávání, od kelímků po klasický sex. Jejich motivace se příliš nemění, vesměs jde o předání genů a vědomí, že po nich na světě něco zůstalo. Své zkušenosti s přímým darováním a jaké to je, mít padesát dětí, Reflexu přiblížil muž, který v dokumentu vystupuje pod jménem Miloš.
Co vás vedlo k účasti v dokumentu a proč chcete zůstat anonymní?
Režisérka napsala na stránky Lesbický koutek, kde je rodičovská seznamka zaměřená na darování spermatu, a hledala lidi, kteří s tím mají zkušenosti. Chtěl jsem pomoci, ale nechtěl jsem se v dokumentu vyloženě ukazovat. U některých dětí figuruji jako otec a nechtěl jsem je stigmatizovat tím, že by mě jejich okolí nebo učitelé poznali a dávali jim to pak nějak najevo. Nemám zapotřebí dělat si reklamu či se proslavit. Některé matky nechtějí, aby se vědělo, odkud děti pocházejí nebo kolik mají sourozenců. Je to velmi individuální. Chtěl jsem ale předat dál své zkušenosti a udělat osvětu, přišlo mi to prospěšné.
Jak jste se k darování dostal?
Začínal jsem v roce 2012 na klinice jako dárce. Šel jsem tam ze zvědavosti, abych zjistil, jak jsem na tom s plodností a zdravím, dělají i genetické testy. Nečekal jsem, že by mě klinika vybrala jako vhodného dárce, protože tenkrát se říkalo, že projde zhruba deset procent lidí. Teď už mají nároky menší. Když jsem prošel a už se mnou chtěli plánovat termíny, řekl jsem si, že když jsem řekl Á, musím říct i Bé, a odchodil jsem tam svůj cyklus. Což je, různě dle klinik, obvykle deset odběrů od jednoho dárce. Pak jsem náhodou narazil na stránky Lesbického koutku. Přímé darování mi přišlo jako dobrý nápad.
Proč?
O dětech počatých z kliniky nevíte vůbec nic, zatímco u přímého darování vím, že má pomoc k něčemu byla a že některé z nich mohu v budoucnu vídat. Což je pěkné, protože doma „vlastní“ děti nemám. Partnerku si mohu najít i později, ale třeba už můžu být ve věku, kdy bych na děti neměl sílu a tolik bych si je neužil. Jako voják jsem také přemýšlel nad tím, že kdybych se třeba nevrátil z mise, tak aby tu po mně nějaké děti zůstaly a měl se o ně kdo postarat. Ovlivnilo mě určitě i pár odstrašujících příkladů z okolí, třeba kolega po rozvodu, jehož žena se odstěhovala daleko a pod různými záminkami mu nechtěla dávat děti, což ho dost ničilo. I proto jsem těch dětí chtěl víc a už od začátku počítal, že většinu z nich vídat nebudu. Začal jsem oslovovat ženy na Lesbickém koutku. Ze začátku jsem pomáhal intenzívně, aktivně jsem inzeroval i odpovídal na inzeráty. Chtěl jsem pomoci. Nebojím se ani výzev, jako jsou starší ženy, u kterých není jisté, že těhotenství skutečně vyjde. Lesbické páry nebo single ženy nemohou jít samy na kliniku, navíc se tam o potenciálním otci svého dítěte moc nedozvědí. Ženy často chtějí znát dárce a vědět, kdo je, jaký je, jestli jim vyhovuje stylem života a podobně. Děti mohou trpět tím, že nevědí, kdo je jejich otec, a u přímého dárcovství je možnost zůstat v kontaktu.
Měl jste nějaký cílový počet dětí?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
