Nebaví mě dělat předvídatelné filmy, říká Zuzana Kirchnerová, autorka filmu Karavan

Zuzana Kirchnerová před lety v explikaci tvůrčího záměru Karavanu napsala: „Když se mi narodilo dítě s postižením, byla tato zkušenost pro mě natolik zásadní a určující, že jsem postupně dospěla k rozhodnutí, že jako svůj celovečerní debut nemohu natočit film s jiným námětem.“ Její syn David se narodil s Downovým syndromem a před čtvrtým rokem se u něj projevila i porucha autistického spektra. „Ta je tím, co je primárně náročné a vytváří hlavní pnutí a složitost péče o něj,“ říká filmařka. Její scénář ale není autobiografií: „Inspirací pro něj se stal i deník jedné matky samoživitelky. Přes rok dřela kolem svého dítěte s postižením a v létě s ním jezdila do Itálie přivydělávat si úklidem, ale také užívat si náhodné sexuální známosti. Říkala mi, že tehdy aspoň na chvíli žila. Nenechala se zaškatulkovat, vyboxovala si i přes okolnosti to, co sama chtěla.“

Právě to v Kirchnerové silně rezonovalo. „Jsem svou podstatou docela rebel a mívala jsem velice nezávislý život, hodně jsem cestovala, dělala si věci po svém... Rozčilovalo mě, jak mi po narození syna všichni říkali, co a jak mám dělat. Říkala jsem jim, že jsem přece pořád normální žena, člověk, že chci dál žít, dělat zajímavé věci, točit filmy... Z toho vzniklo, že Ester, hlavní hrdinka Karavanu, nemůže být nějaká usoužená máma, nad kterou diváci zapláčou. A taky si myslím, že filmy by se měly dělat na hraně. Měly by být kontroverzní. Když už člověk dostane od různých fondů a institucí na natáčení peníze a stráví tím projektem tolik let, měl by ho dělat co nejpoctivěji a nejupřímněji.“ Takhle autorka přistupovala i ke svému studentskému filmu Bába o dívce, jež se stará o svou umírající babičku: „Chtěla jsem tam mít i negativní emoce, nebo dokonce primárně je! Já jako člověk, který to každodenně žiju, mám potřebu jít opravdu na dřeň, když už chci vyprávět o něčem takhle niterném. A zároveň mě obecně zajímají hrdinové, kteří jdou proti proudu, a nebaví mě dělat předvídatelné filmy,“ říká Kirchnerová.

Karavan původně vyvíjela společnost nutprodukce, od níž projekt v roce 2020 převzala producentka Dagmar Sedláčková. „Od Zuzany to bylo odvážné rozhodnutí, protože já jsem se v té době primárně věnovala dokumentům a krátkým filmům,“ říká. „Měla jsem ale zkušenost s mezinárodními koprodukcemi, chtěla jsem dělat projekty s mezinárodním dosahem. Koprodukovala jsem třeba ukrajinský projekt Pohled motýla, který běžel v Cannes v sekci Un certain regard v roce 2023. Karavan měl pověst prokletého projektu, jemuž se nedaří ‚prokopnout dveře‘ na Státním fondu. Můžete mít sebelíp připravený a zajímavý projekt, ale pokud na něj nedostanete podporu od národního fondu, nemůžete v rámci mezinárodních evropských koprodukcí postoupit dál.“