Nikola Ivanov: Civilizace funguje 24/7, možná spějeme k věčnému dni. Noc jsme kolonizovali

Noc a spánek jsou fenomény, jež považujeme za natolik samozřejmé, že se o nich takřka nedebatuje. Přestože jsou kromě jiných určujícími vlivy naší civilizace i osobních životů, jsme schopni je někdy zcela bez výhrad vystavit cizorodým vlivům. Ať už v zájmu pohodlí a bezpečnosti, nebo pod tlakem moci a dohledu, ukrajujeme si z noci to, co bývalo její podstatou. Strach člověka ze tmy, ale zároveň její bytostná potřeba spolu viditelně kolidují ve chvílích, kdy dochází ke společenskému konfliktu, střetu mezi občanem a autoritou, bezpečím a temnotou, přírodou a kontrolovaným prostředím, přirozeným stavem a technologickou vyspělostí lidstva. Pouliční osvětlení, noční práce nebo třeba věčný den vykouzlený zrcadly z vesmíru jsou více či méně sofistikované způsoby k dosažení téhož – pokoření noci.

Jaký svět si stavíme, když se rozhodneme nikdy nezhasnout? Co nám bere neustálé světlo – a co říká o civilizaci, která si už nemůže dovolit spát? V rozhovoru s autorem dvou knih věnujících se vztahu mezi nocí, spánkem a modernitou sledujeme, jak se světlo stalo nástrojem moci i produktivity a jak z temnoty mizí prostor pro oddech, ticho a neviditelnost.

Noc a den jsou protiklady, ale zároveň aby něco mohlo být protikladem, musí si to být nějakým způsobem rovnocenné. Platí to i u noci a dne?

Dnes už jsou noc a den do určité míry rovnocenné. V historii to ale tak úplně neplatilo. Když zapadlo slunce, končil prostor pro akti­vitu – nebyly možnosti pracovat, tvořit, scházet se. To se změnilo až s industrializací a nástupem kapitalismu. Právě tyto změny, spolu s technickým pokrokem, především rozšířením umělého osvětlení, umožnily, že se noc postupně „zrovnoprávnila“ s dnem. Aktivity, jež byly dříve možné jen za denního světla, se mohly přesunout i do noci. V průmyslu bylo dokonce nutné, aby pracovní doba přesahovala rámec dne. Přesto rozdíl mezi dnem a nocí zůstává. Ale za posledních 300 let se udělalo opravdu hodně pro to, aby si den a noc byly podobně „rovné“. V dějinách bylo pojetí noci postavené na celé řadě mýtů a pověr. Noc nebyla jen fyzickou tmou, ale měla silný symbolický náboj. V křesťanství i jiných náboženských a filozofických směrech byla se světlem spojována pozitivní stránka života – dobro, poznání, řád. Tma a noc naopak symbolizovaly nebezpečí, zlo, chaos, temné síly. Noční čas byl vnímán jako prostor, kde operují zlovolné síly. A právě tahle binarita – světlo jako dobro, tma jako zlo – silně formovala západní myšlení a naše kulturní dějiny.

Dnes se fenomén noci smrskl už jen na tu praktickou podstatu?

To úzce souvisí s pojmem „odkouzlení světa“, který popsal sociolog Max Weber. V určitém momentu modernita začala svět vysvětlovat racionálně, to, co dřív bylo tajemné, nevysvětlitelné nebo mystické, se začalo logicky chápat. Noc tím ztratila svou záhadnost. Myslím si, že modernita se nesnaží noc reinterpretovat, ale spíš ji vytlačit anebo, když to řeknu až metaforicky, možná i zničit, zneviditelnit, odstranit ji jako něco rušivého, neefektivního.

Dá se to konkrétně doložit?

Noční osvětlení je určitě jedním z těch důkazů, ale není to jen o světlu. Je to celý komplex činností, struktur a očekávání, jež společnost 24/7 generuje. Máme informační toky, infrastrukturu, služby, výrobu, všechno dnes běží nonstop. To je zásadní rozdíl oproti preindustriální době, kde čas ještě řídily přírodní cykly, střídání dne a noci, ročních období, světla a tmy. Tam existovala období činnosti a nečinnosti. Modernita to nahradila konstantní aktivitou. A zároveň se to všechno začalo řídit jedním univerzálním rytmem – pracovním dnem a také pracovním nočním časem. Osvětlení je jen jednou, i když velmi viditelnou součástí celého procesu.

To znamená, že už jsme noc zničili, byť jen trochu neokázale. Zbyla tma, jinak můžeme žít v noci téměř jako ve dne.