Když máte přístup k médiím, mučí vás ve vězení jinak, říká oscarový kandidát Rasoulof, který loni uprchl z Íránu

Kde nyní žijete? A kde máte rodinu?

V Hamburku a Berlíně. Moje žena a děti jsou v Německu už od roku 2012. Moje matka zemřela před několika lety, otec žije v Šírázu. V Íránu stále bydlí i můj bratr a dvě sestry. Moje filmy na jejich životy mají vliv, jen je těžké dopředu odhadnout jaký přesně. Jsou celkem v bezpečí, ale jedné z mých sester byl zabaven dům, poté, co jsem Írán opustil. Použili jsme ho jako zástavu na kauci při mém propuštění.

Jak se zrodil nápad na Semínko posvátného fíkovníku?

Když jsem byl ve vězení, zaujali mě lidé, kteří tam pracovali. Jak se mohli podílet na spolupráci s takovým systémem? Proč tam dělali? Jsou to samozřejmě otázky, na které jsem se ptal i dřív, ale pobyt ve vězení vyvolal můj opravdový zájem. A pak jsem se náhodou setkal s jedním vězeňským úředníkem, který mi vyprávěl, jak hluboký rozkol nastal v jeho rodině, jak se za svou práci stydí, jak dokonce uvažuje o tom, že si vezme život, jak moc ho kritizují jeho děti. A v tu chvíli mě napadlo, že by z toho mohl být fascinující příběh. Navíc příběh, který by mi umožnil pokračovat v mých úvahách o podřízení se moci.

Jak se k vám ve vězení chovali? Mučili vás?

Ne tak, aby to bylo vidět. Když máte přístup k médiím, obvykle vás nepodrobují fyzickému násilí, mučí vás jinak. Mě třeba na dva týdny zavřeli do cely velké asi jako tenhle stolek, u kterého teď děláme rozhovor. Což bylo těžké vydržet. Pak jsem strávil tři týdny v místnosti jen o malinko větší. Až potom mě přesunuli do všeobecné části a vyvíjeli na mě nátlak, aby ze mě dostali nějaké přiznání. Což se jim nepodařilo. Nicméně ve vězení jsem viděl lidi, kterým uřezali prsty nebo zlámali končetiny.

Co bylo nejsledovanější na Netflixu v druhé polovině loňského roku?

Filmy a seriály

Semínko posvátného fíkovníku se odehrává v době protestů za práva žen a hnutí Žena, život, svoboda. Víte, jak vypadá situace v Íránu v poslední době?

Vnitřní problémy země jsou nyní trochu ve stínu, víc se řešila válka v Gaze a jaderný problém. Základ íránských problémů spočívá v tom, že islámská republika se na okolní svět dívá spatra, jako by jim byla nějak nadřazená. A aby si tento nadřazený postoj udržela, zasahuje do dění v jiných zemích. Islámská republika zároveň neudržuje mezinárodní vztahy, což situaci komplikuje. To vše má dopad na lidi žijící v Íránu. Ti ovšem musejí pokračovat ve svých životech a ve svém vlastním boji za svobodu, občanská práva a každodenní existenci. Mezi Íránem a islámskou republikou je obrovský rozdíl, Írán je mnohem větší než ona.

Jaké je dnes postavení íránských žen?

Islámská republika se svá opatření proti ženám snaží prezentovat jako součást íránské kultury, což samozřejmě není pravda. Tak je zahrnuje pod obecný pojem zákonů šaría. Většina lidí se tak ale nechce chovat. Na jedné straně musí, chovají se tak na veřejnosti, aby neztratili práci, aby nebyli potrestáni. V soukromí se ale chovají jinak. Většina lidí stále cítí, že musí takový kompromis podstoupit, zejména ženy, které jsou vystaveny velkému tlaku i diskriminaci. Proto mají ve veřejných záležitostech tendenci ustupovat. Myslím si, že se to časem vytratí. Že se pomalu dostaneme tam, kam chceme.

Vidíte tedy v zemi pokrok?

Myslím, že situace je nyní mnohem lepší než před deseti lety. Před deseti lety byla lepší než před dvaceti lety. Íránský lid, zejména mladá generace, se chce vydat touto cestou. A jsem si jistý, že to bude mít následky. V prosinci byl přijat nový zákon namířený proti ženám, který je neuvěřitelně represivní a může je stát i život. A říkají mu zákon na ochranu rodiny. (Nový zákon zakazuje „propagaci nahoty, neslušnosti, odhalování nebo špatného oblékání“ a tresty za jeho porušení sahají od pokut a bičování až k popravě. „Špatné oblékání“ pro ženy a dívky je v něm definováno jako odhalování jakýchkoli částí těla pod krkem, kromě rukou a nohou, nebo nošení oblečení, které „přispívá ke spáchání hříchu nebo podněcuje ostatní ke spáchání hříchu“. – pozn. aut.).

To zní jako velký krok vzad.

Pokrok podle mě není lineární – v tom smyslu, že se nikdy nedočkáme dne, kdy bude všechno hotovo, věci budou vyřešené a objeví se nové problémy. Samozřejmě doufám, že směřujeme k lepším zítřkům, ale spíš si myslím, že se všechno neustále mění.

Fíkovník uspěl v Cannes, teď je nominovaný na Oscara… Můžou vám filmové ceny v něčem pomoct?

Čím víc se o tomhle filmu mluví, čím víc diváků ho vidí v zahraničí, tím šířeji představuje obraz jiného Íránu než je ten oficiální. A to by mohlo mít účinek. Politická rovnováha v regionu je velmi složitá a rychle se mění.

Bridget Jonesová: Klasická britská hrdinka má být Láskou šílená, přitom se loučí s milovaným Darcym

Kultura

Chcete se do své rodné země vrátit?

Přemýšlím o tom každý den. Myslím, že to tak má každý, kdo opustí Írán, ať už jde o lidi jako já, kteří k tomu byli donuceni, nebo o ty, kteří odejít chtěli a odcházeli s radostí.

Viděl Fíkovník Džafar Panahí, další známý režisér, který nakonec z Íránu po letech represí a věznění utekl?

Ano, poslal mi fotku svého lístku z kina ve Francii. Já se také chodím dívat na jeho filmy, kdykoliv mám příležitost.

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste radši přestal točit, abyste měl klid? Nebo všechny potíže, kterým jste kvůli své tvorbě čelil, naopak posilovaly vaše odhodlání pokračovat?

Asi jako každý zažívám vzestupy i pády, někdy jsem šťastný, jindy smutný. Někdy mě zaráží celá ta absurdita. Pak přemýšlím o vesmíru, o tom, jak je velký a podivuhodný, a o tom, že já jsem tady a točím filmy. A dívám se na videa s robotem, který pochoduje po Marsu a posílá nám odtamtud záběry. Dokážu se na ně dívat hodiny. Říkám si, jak je to úžasné, a nakonec dojdu k tomu, že v sobě mám potřebu svobody, která mě tlačí k tomu, abych dál točil filmy a budoval naději. Obecně jí totiž v sobě moc nemám. Občas samozřejmě přemýšlím o tom, že bych dělal něco úplně jiného – zejména, když se musím procházet po červeném koberci. To si vždycky říkám, že další film už točit nebudu.