
Klavírista Kačo: Touhu zdokonalovat se by naši asi nepochopili. Chci hudbou bojovat proti rasismu
Klavírista a hudební skladatel TOMÁŠ KAČO (38) měl na začátku „jen“ ohromný talent a nevěděl, jak ho uchopit a rozvíjet. Dnes má magisterský titul z HAMU, absolutorium na Berklee College of Music v Bostonu a za sebou mimo jiné vyprodaný koncert v Carnegie Hall. Přestože žije se svou korejsko- -americkou rodinou v Los Angeles, do Česka se vrací. Rád si totiž pohrává se skladbami, jež všichni známe z dětských zpěvníčků, a svým posluchačům ukazuje, jaké variace z nich lze vytvořit. Dokonce je použil na svém druhém albu My Songbook.
Je pravda, že jste od pěti do devíti let hrál na piano jen třemi prsty?
Byl jsem samouk. Stejně jako tatínek, který začal moji výuku tím, že mi nakreslil maminčinou rtěnkou na klávese A tečku, abych se lépe orientoval, a pak už to víceméně nechal na mně.
Proč zrovna na A, a ne na C?
V romské komunitě se používají hlavně mollové tóniny, a základní je pro nás tudíž stupnice a moll. Táta měl v hudbě minimální teoretické základy. Uměl jen tři akordy, které mě pochopitelně naučil.
Jaký jste měl repertoár?
Romské popové písně, jež se u nás doma poslouchaly. Jen jsem nevěděl, jak se je mám naučit, tak jsem je poslouchal pořád dokola, až se mi je nakonec povedlo na naše staré rozladěné piano těmi třemi prsty vyťukat. Moje milovaná babička mi tehdy řekla památnou větu: „Dokud se nenaučíš zahrát pořádně moji oblíbenou písničku, nebudeš pro mě dobrý muzikant.“ Když jsem jí za nějaký čas tu skladbu konečně zahrál, byla na mě pyšná. Když umřela, hrál jsem ji i na pohřbu. I proto jsem ji zařadil na svou první desku My Home.
Kolik desek už vám vyšlo?
V roce 2010 jsem Idě Kellarové zaranžoval desku Romská balada, na níž jsem hrál i na piano. Osm let nato jsem se dočkal svého debutového alba My Home, později několika EP a singlů a nedávno jsem dokončil My Songbook, kde jsou písničky ze sešitků Já, písnička, které se mi staly jako dítěti předlohou a inspirací. Byl to takový zelený zpěvník a já si z něj vybral tituly Tulácký ráno, Na hradě Okoři, Babička Mary, Stánky, Černé oči, jděte spát, Maličká su, husy pasu, Dej mi víc své lásky a další. V projektu My Songbook, s nímž jsem loni koncertoval po Česku, překvapuji posluchače tím, že každá z těch z písniček, jež dobře znají, se dá zahrát úplně jinak, než byli doteď zvyklí. Což ale neznamená, že si se mnou na závěr nemůžou jednu zazpívat – konkrétně Valčíček.
Koncertujete jen v Česku?
Občas i v Americe, ale více tady. Mám rozdělené hraní a komponování půl na půl. Teď dělám hudbu k videohře. Je to pro mě úplně nový žánr a baví mě. Chtěl bych komponovat i filmovou hudbu.
Kolik vám bylo let, když jste poprvé hrál na jevišti?
Asi deset. Vystupovali jsme se sestrami Andreou a Veronikou na městských slavnostech v Novém Jičíně. Ve dvanácti letech mě pak táta přihlásil do hudebky, kde mě přivedli ke stupnicím, teorii a etudám, které mě ale vůbec nebavily.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!