Známkám alkoholismu, chudoby nebo zanedbávání dětí se v Grónsku prostě nevyhnete, říká reportérka
Polská reportérka a fotografka ILONA WIŚNIEWSKA (*1981), autorka „ledové tetralogie“ ze Špicberků, severního Norska a Grónska, se vypravila do odlehlých osad Siorapaluk a Qaanaaq, kam se lze v zimě dostat jen letadlem a během léta dvakrát přijede loď se zásobami. V mimořádné edici Prokletí reportéři slovenského nakladatelství Absynt vyšlo v češtině šestatřicet titulů. Tím dosud posledním je její skvělá novinka Mihotání, kniha s podtitulem Na konci Grónska; podívejte se na snímky do naší fotogalerie.
Loví se tu medvědi, tuleni, velryby a ryby a mluví se o životě – o obrovské míře sebevražd mezi mladými lidmi, o alkoholismu jejich rodičů, o vykořenění a závislosti na dánských „kolonialistech“. Největší ostrov světa, který známe nejvýše z Citu slečny Smilly pro sníh Petera Høega, vidíme o tři dekády později, očima reportérky. Rozhovor s Ilonou Wiśniewskou si přečtěte v aktuálním Reflexu č. 48/2024, zde máte pár bonusových otázek a odpovědí.
Mihotání je vaší čtvrtou knihou z nejsevernějších částí Evropy. Co vás na krajích ledu, mrazu a bílé samoty bere?
Ta láska přišla nečekaně. Před patnácti lety jsem odletěla na daleký sever, na souostroví Špicberky. Neplánovala jsem tam být tak dlouho, ale ukázalo se, že je tam tolik zajímavých příběhů a nikdy nebyly napsány v polštině… Takové velké, dobré téma jsem dlouho hledala – o Arktidě, ledovcích, tundře z polských reportérů nikdo další nepíše. Mé knížky na sebe navazují: před deseti lety jsem vydala knihu Bílé. Ledová výspa Špicberků, následoval Hen. Na severu Norska, který do češtiny ani slovenštiny dosud není přeložen, a pak Led. Z grónského ostrova, kde jsem popsala svůj pobyt a práci v sirotčinci na ostrůvku u západního pobřeží Grónska. Pak přišlo Mihotání, které nebylo v plánu, ale hlavní hrdina mé předchozí knihy pocházel právě ze severního Grónska a navnadil mě.
Celé Grónsko má 2,2 milionů km² a jen 57 tisíc obyvatel. Je známé vůbec nejvyšší mírou sebevražd na světě, alkoholismem, vykořeněním lidí. Jak jste tam tyhle jevy vnímala?
Byla jsem v Grónsku na pěti různých místech a známkám alkoholismu, chudoby nebo zanedbávání dětí se prostě nevyhnete. Ale snažím se na těchhle negativních jevech neulpívat a hledat lidi, kteří mají schopnosti, vůli a energii společenské problémy měnit. Ale samozřejmě jsem narážela taky třeba na nekvalitní, arogantní, vyhořelé učitele, kteří přišli na dálný sever z Dánska, kde o jejich služby nikdo nestál, a teď místo pomoci zdejším dětem mladé demotivují a deptají.
Je dálněseverská kultura odsouzena k zániku?
Časem ano. Je totiž tradičně postavena kolem lovu; muži loví zvířata, ženy šijí oblečení z jejich kůží a starají se o domácnost. Ovšem lovců je čím dál míň, lidé se stěhují na jih nebo pryč z Grónska, staří umírají a mladí bohužel též… Navíc úřaduje klimatická změna, jejíž důsledky vidíte na každém kroku. Moře bývalo od listopadu do května zmrzlé, ovšem teď je období, kdy mohou Inughuité se svými psy lovit na pevném ledu, podstatně kratší. Mimochodem, nebylo pro mě jako pro Středoevropanku snadné přihlížet lovu tuleňů nebo zacházení místních se psy, často hladovými a zmrzlými. Ale snažím se nikoho nesoudit.
Živila jste se jako fotoeditorka a fotografka, fotíte si vlastní knihy. Tohle zdvojení profesí se po autorech tištěných reportáží čím dál víc chce. Dá se to při každodenní práci dobře skloubit?
Dá, když má člověk jasné priority. Pro mě je spíš než fotografie důležitější text, který je založený na intimním rozhovoru. Mezi mnou a mým hrdinou nestojí žádná bariéra, žádné sklo objektivu. Fotím své protagonisty, až když se důkladně poznáme, až po povídání, pokud tedy souhlasí. Některé totiž foťák rozčiluje, je pro ně příliš invazivní. Fotím jen proto, že to shodou okolností umím, ale moje reportáže by mohly fungovat i bez snímků, slovo je pro mě víc. Ačkoli žádná z mých knih nebyla přeložena do grónštiny a teprve teď Mihotání vyjde v angličtině a někdo ze severu si je bude moci přečíst, nosím ty knížky s sebou. Ukazuju je tamním lidem, třeba pamětníkům, důchodcům žijícím v Domě klidného stáří: Podívejte se, to, co si spolu řekneme, skončí v knize, nespadne to pod stůl. A protože jsou severské komunity malé a sevřené, moji respondenti často znají někoho z lidí, s kterými jsem mluvila během práce na předchozích knížkách, a dají na doporučení.
Jak technicky vypadaly vaše výpravy do Grónska? Kolik času jste tam strávila, kde jste tam bydlela?
Na severu stojí v celé oblasti jediný hotel s pěti pokoji, není tam žádný cestovní ruch. Na cestu kvůli Mihotání jsem se vydala s kamarádem, který tam jezdí už mnoho let; jakmile v Polsku a v Norsku vydělá nějaké peníze, odjede na sever učit se jejich jazyku i způsobu života. A tohohle kamaráda jeho známý upozornil na jeden prázdný dům, že prý tam můžeme bydlet.
V Mihotání mě velice zasáhla smrt dvou dětí, Gerta a Athiny. Pochopila jsem, že přes tvrdost krajiny a každodenní přítomnost nebezpečí úmrtí to mají Inughuité se smrtí a následným žalem pozůstalých stejně jako my. Nebo nikoli?
Truchlí se, ale jinak. Na severu Grónska se věří v reinkarnaci – když člověk umře, za čas se znovu narodí do někoho jiného. Je pro ně myslím o něco snazší snášet smrt, navíc o svých citech mluví mnohem méně než my.
Rozhovor s Ilonou Wiśniewskou si přečtěte v aktuálním Reflexu č. 48/2024 >>>
