Lukáš Klimčák

Lukáš Klimčák Zdroj: Nguyen Phuong Thao

„Zní to až banálně, prostě mi zavolali z londýnské pobočky Warner Bros., že se jim naše sklo líbí a že by ho chtěli do Barbie. Potřebovali doplnit bar do jedné scény u hlavní hrdinky doma.“
U Barbie doma, momentka z filmu, použité sklo Klimchi: Hobnail džbán Rosaline a Vysoký Hobnail džbán Rosaline
„Když v Česku studenti vyjdou ze školy, často nemají žádné zkušenosti. Já odcházel z bakaláře ve třiadvaceti a už jsem měl životopis plný nejrůznějších prezentací, projektů, ale především zkušeností ze stáží u firem.“
„V Londýně se člověk potkává s extrémně bohatými lidmi. Někdo ve vás vidí potenciál, někdo s vámi chce spolupracovat. Říkáte si: Proč bych jednou nemohl být jako oni.“
4
Fotogalerie

Brexit a covid nám pomohl, říká Lukáš Klimčák. Jeho sklárna vybavila obývák filmové panenky Barbie

Značku Klimchi založil pražský rodák Lukáš Klimčák (30) před pěti lety. Od osmnácti do pětadvaceti studoval v Rakousku, chvilku ve Finsku a nakonec na University College v Londýně. Dnes se stolní, především nápojové sklo Klimchi, které vzniká v rodinné sklárně v Kamenickém Šenově, skvěle prodává ve Velké Británii. Tam si ho všimli setdekoratéři ze studia Warner Bros. a dovybavili jím obývák panenky Barbie v jednom z největších filmových trháků roku 2023. A tak celý Klimčákův tým s napětím sledoval slavnostní ceremonii. Protože o nejslavnější filmovou sošku se Barbie ucházela i v kategorii nejlepší výprava a dekorace.

Studoval jste v zahraničí byznys. Proč jste se nakonec rozhodl pro sklo?

Protože sklo je tradiční český materiál, kterým jsme po celém světě vyhlášení, a jako řemeslo je žel v posledních letech v Česku na ústupu. Proto mi přišlo důležité opět začít dělat dobré jméno českému umu především v zahraničí, kam jsem měl díky studiím a životu určitý přesah. A především věřím, že když už práce člověku vyplňuje většinu života, je správné pracovat na něčem smysluplném.

Jak velkou roli ve vašem rozhodnutí hrálo, že manžel vaší matky má firmu na výrobu svítidel v Kamenickém Šenově?

Samozřejmě že to člověka nasměruje, i když my jsme se seznámili až v mých třiadvaceti letech. Říkal ale, že se mu líbí moje přemýšlení, můj zápal. A mně přišlo fajn dělat v menší rodinné firmě, proto jsem začal na magisterském stupni v Londýně studovat světelný design, pomalu jsem se seznamoval se světem sklářství a sklu postupně víc a víc propadal. Pohltil mě nejen materiál, ale celý ten proces, včetně toho, že se za měsíc můžete dostat od myšlenky k finálnímu produktu. Současně jsem věděl, že chci své snažení směřovat západním směrem. A právě v Londýně jsem si začal uvědomovat ­určitou mezeru na trhu s barevným sklem, a tak jsem se rozhodl založit vlastní firmu. Přitom jsem do té doby vždycky chtěl být digitálním nomádem.

Co si já, boomer, mám představit pod pojmem digitální ­nomádství?

Plánoval jsem, že budu poskytovat nějaké služby na internetu, že budu jezdit po světě a bude mi jedno, jestli na počítači pracuju z Thajska, nebo z Čech.

Znáte takových digitálních ­nomádů hodně?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!