Film Hranice o syrské rodině, která se pokouší dostat do Evropy přes bělorusko-polskou hranici, natočila Agnieszka Hollandová (74), polská režisérka třikrát nominovaná na Oscara, v rekordním čase. „Na všechno, co je ve filmu ukázané, mám konkrétní důkazy,“ říká dnes, kdy je v Polsku považována za vlastizrádkyni a kdy si při pobytu tam kvůli výhrůžkám platí ochranku. Jenže jak má Evropa dál řešit příliv ilegálních imigrantů, s nimiž na bělorusko-polské hranici zacházela tak nelidsky? A co se nyní děje v Polsku těsně před volbami a co na polsko-běloruské hranici? Na skutečných událostech založený film Hranice byl v Česku představen na festivalu Finále Plzeň, do našich kin vstoupí 19. října.
Kdo vám téma filmu Hranice přinesl?
Realita. Přebírala jsem cenu na festivalu v Polsku v září roku 2021, kdy situace s uprchlíky na bělorusko-polské hranici začínala kulminovat (2. září 2021 vyhlásil polský prezident Andrzej Duda na hranicích s Běloruskem výjimečný stav a zamezil tak přístup do příhraniční oblasti novinářům, nevládním organizacím i právníkům; poznámka autorky), a tušila, kam směřuje. Už tehdy jsem cítila, že to je jakási laboratoř krutosti, a tak když mi předávali cenu za celoživotní dílo, nějakou platinovou, měla jsem k tomuto tématu proslov. Což mělo velký ohlas u kolegů v sále, ovšem přenášela to polská státní televize, tudíž vláda byla šíleně naštvaná.
Kritikou vládnoucí strany Právo a spravedlnost jste ale známá.
Oni mě nikdy neměli rádi, ale po mém projevu začali dělat opravdu ošklivé věci, kvůli nimž jsem pochopila, že udělat o tomhle tématu film je moje povinnost. Protože já nic jiného neumím, nemůžu běhat s batohem po lese jako humanitární pracovnice a roznášet potraviny. Řekla jsem si, že když jsem točila filmy o holocaustu, který se odehrál, než jsem se narodila, tak teď, kdybych ten film neudělala, cítila bych, že se tím zpronevěřuju sama sobě.
Takže to byla vaše iniciativa?
Ano. Sama jsem vyhledala scenáristy, kontaktovala polského producenta, kterého jsem skoro neznala, ale cítila jsem, že má dostatek odvahy a optimismu, aby to zvládl. Pak jsem se obrátila na českou producentku Šárku Cimbalovou, jež mě okamžitě podpořila, pak na ostatní kolegy. Žádný film nebyl tak tlačen mou vůlí jako tenhle. Bylo to velké vypětí, akční výkon. Všichni jsme měli pocit, že se na to musíme soustředit – vždyť dnešní doba je taková, že co neukážete, neexistuje. Pokud něco nevidíte, můžete to popírat. Můžete taky manipulovat s obrazem, vím. Ale na všechno, co je ve filmu ukázané, mám konkrétní důkazy.
Jak přesně vznikal scénář podle skutečných událostí, když k hranici neměli přístup novináři ani dokumentaristé?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
