LP (42), americká muzikantka s italskými kořeny, opakovaně koncertuje na Colours of Ostrava i v metropoli. V Praze také natočila hudební videa k písním One Like You a Dayglow ze zbrusu nového alba Love Lines. Dvanáctého srpna se její nečekaný letenský koncert stal vrcholem programu festivalu sexuálních menšin Prague Pride – sama se ozvala pořadatelům, aby zahrála zdarma, podpořila myšlenku lásky a svobody pro všechny a natočila pasáže právě ke klipu Dayglow, který poprvé uvidíte na YouTube dnes od 19 hodin.
S Laurou Pergolizzi alias LP jsme mluvily o desce Love Lines, která vyšla právě dnes, o životě ve Státech a samozřejmě o jejím nejzásadnějším tématu, o lásce. Rozhovor si přečtěte v příštím Reflexu č. 40/2023, který vyjde ve čtvrtek 5. října. Zde nabízíme několik bonusových otázek a odpovědí, které se na papír nevešly: o hlasu, nemoci, víře a mainstreamu.
V letech 2017 a 2022 jste zpívala na Colours of Ostrava. Během toho loňského vystoupení jsme se o vás docela báli…
Já vím. Měla jsem chřipku a celé to vystoupení jsem měla strach, že omdlím, umřu, prostě že bude konec. Nedokázala jsem mezi písničkami mluvit nebo křičet do davu, jak mám ve zvyku, všechnu svoji zbývající energii, a že jí moc nebylo, jsem musela napřít do zpěvu. To se mi stává tak ob rok, že na turné nastydnu, ale nesnáším, když umělec něco tak velkého odpíská a vykašle se na lidi, tak držím.
Pečujete nějak o svůj jedinečný, návykový hlas?
Musím, dělám s ním občas docela šílené věci. Běžně se rozezpívávám, piluju techniku a tak. Spousta lidí, občas včetně mě, je překvapena, že jsem zvládla zpívat ze všech sil tak dlouho – vždyť je to pomalu čtvrt století, co tuhle práci dělám. Na koncertech se vždycky snažím, aby písničky zněly jako ze studiové nahrávky na albu, nešidím to. Hraní pro lidi je vlastně to, co mě na muzice baví nejvíc – takových cizích lidí, co milují hudbu a tu vaši zvlášť, se sejde pohromadě! Podívejte, jak se po té šílené pandemii zase pěkně rozjely festivaly. Myslím, že i kdybychom po lockdownech měli počítače přilepené k očním bulvám, na koncert půjdem, hlavně ti mladí, od osmnácti do čtyřiceti. Tohle je přece život, ne civění na bednu v obýváku. Ale nemyslím tím ty nablblé koncerty hologramů – pokud vylezete z baráku jen proto, abyste si poslechli nějakej hologram, co to o vás říká? Že jste uvnitř mrtví. To pro mě nadále bude kritérium při hledání partnerky – jsi ochotná jít na takzvaný koncert něčeho neživého, nějakého padělku, hologramu? Tak to sorry. Leda bychom si předtím střihly nějaké drogy.
Vaše předloňské, doposud poslední album Churches je plné andělů, nebes a pekel, a také ve videoklipech Stephena Norswrthyho Schofielda k singlům se objevuje mnoho atributů náboženství... Je pro vás Bůh důležitý, nebo je to jen soubor symbolů, které rádi používáte?
Bůh je pro mě strašně zásadní věc, cítím se s ním, s ní, s nimi nějak soustavně spojená, ale rozhodně se nespojuju s žádnou církví nebo náboženstvím. Rozhodně věřím ve vyšší moc a nerozumím ateistům, jak si můžou být svojí věcí tak jistí. Víra je široký, ohromný, krásný pocit. Nechci se nikoho dotknout, ale organizované církve jsou lautr to samé jako nahrávací společnosti. Pořád by jen nařizovaly, brojí proti sobě, kradou si vzájemně lidi, nepřipouštějí jiný názor. Nehrají tě v rádiu? Špatně. Nejsi heterosexuální? Špatně. Nějaký starý chlap po mně chce, abych vnímala jeho kázání jako slovo Boží! Zapomeň, kámo, to je tak arogantní – kdo si myslíš, že jsi? Člověk z masa a kostí, nic víc než my ostatní.
Církev rozšířila tolik nenávisti; plavu v oceánu žen, kterým náboženství ublížilo. Mám tři nové písničky, které si schovávám na deluxe verzi Love Lines, a jedna z nich se jmenuje A Woman Is Sacred: „Žena je posvátná – jak jen jste ji dokázali o všechnu tu posvátnost připravit? A proč jí všechno ztěžujete?“ Lidstvo je tým, nechci muže nějak vyčleňovat nebo snižovat, mám je ráda a obklopuju si jimi, ale jak mohli historicky dělat to, co dělali? A v mnoha zemích ještě dělají, takový Írán, tam vysloveně zuří válka proti ženám. A náboženství v tom hrálo obrovskou roli. Umím odpouštět, ale tohle je neodpustitelné – církve, a nejen ta katolická, by se měly stydět.
Cítíte tlak na to, abyste se změnila? Podívejte se na proměnu Taylor Swift na posledních třech albech, z popu k indie folku a pak k synthpopu, nebo na nejnovější album Fiony Apple, koneckonců i každé album nedávno zesnulé Sinéad OʼConnor bylo úplně jiné než ta předchozí…
Ne. Soutěžím sama se sebou, to ano, ale nikdo se mě ovlivnit nesnaží. Naopak chci udržet svoji muziku celistvou, soudržnou, rozpoznatelnou – album Love Lines je prostě jen dalším pokojem v pomyslném domě LP, který už všichni znáte. Nebo neznáte; spousta lidí mi říká: Jak to, že jsme na tvoji hudbu nenarazili dřív? No, kámo, je tu celej širej svět, tak asi proto. Je fajn, že mě tolik lidí nezná, člověku to dodává pokoru a touhu objevovat nová publika.
Od vašeho velkého průlomu uplynula zhruba dekáda; megahit Lost on You je z roku 2015. Vyčítají vám někdy lidé, že jste se stala příliš mainstreamovou, že vaše písničky hrají v reklamách, že jste zapomněla na své indie kořeny?
Leda prdlajs. Jo, jasně, hraju velkej mainstream, ale nezměnila jsem se, moje muzika je od začátku cvičení v subjektivitě. Nemám vůči nezávislé scéně fakt žádné závazky. Jsem, kdo jsem.
