Slovenská zpěvačka Katarzia(34), vlastním jménem Katarína Kubošiová, před deseti lety způsobila poprask debutovým albem Generácia Y. Od té doby se od folku přes poprock a elektronické písničkářství propracovala k současnému, šestému studiovému, tentokrát akustickému albu Šťastné dieťa, které vyjde začátkem října. V Praze žije od roku 2014. Mluví zvláštní slovenštinou, do níž vkládá tu české, jindy anglické slangové výrazy. Její texty jsou plné vztahových příběhů, hledání, euforie, zklamání... Bavili jsme se i o polyamorii nebo o jejím trápení s někdy vyostřeným katolictvím na Slovensku.
Chtěla jste být herečkou, nakonec jste na filmové škole v Bratislavě vystudovala divadelní produkci, scenáristiku a dramaturgii. Jakou je Katarzia scenáristkou vlastního života?
Svým způsobem všechno inscenuje, aby to bylo trochu drama, aby cítila, že žije. Podvědomě vyhledávám nestandardní situace, hraju si s hranicemi lidí, riskuju své, ale nikdy to nemyslím špatně. Ráda ukazuju způsob, jak být k sobě hodní nebo chápaví i v situacích, kdy by byl někdo třeba naštvaný nebo chladný. Když se potkají podobně nastavení lidé, je to „bláznovstvo“! Většina mých vztahů, i kamarádských, je – v dobrém – trochu bizarní nebo jinak zábavná. Často se mi stává, že vytvářím situace, jež by lidé normálně nezažívali.
Jaký je poměr euforie a spálení?
Absolutně „fifty-fifty“. Nejdřív euforie, pak pád.
Uchováváte si nějak ty zažité situace?
Všechny. Píšu knihu, zatím má tři sta stran, ale vyjít může až po mé smrti. Jeden blízký kamarád ví, kde ji případně najít. Je to tragikomedie. Mám dvě tři blízké kámošky-korespondentky, kterým z ní čtu. Skvělé je, že mě nesoudí, což je dost vzácné, i vzhledem k tomu, že některé části jsou poměrně extrémní. Celé to začalo se slovenskou výtvarnicí Katou Škamlou, ale ona mi pak o sobě přestala psát. A já to své začala posílat jiným kámoškám, ať se má kdo smát. Není to až tak divoké čtení, žiju docela nudně, spíše je to o hranicích emocí. Jsou to zážitky, jež musíte mít odvahu nehodnotit, což je něco, co se i já učím. Snažím se nemoralizovat ani nesoudit cizí vztahy. Baví mě euforie i zklamání ze vztahů. Zkoumání podvědomí a následné ustalování zážitků do neutrálu – vyčistění. Dokázat odsunout ego, nechat si v sobě to, proč mě kdo zaujal, a vymazat z toho tu jakoby romantickou stránku. Pokud je co, odpustím, dám najevo, že se nezlobím, že žijeme dál. Přijde mi, že přátelské vztahy tak jsou mnohem delší a vzácnější, vydrží desítky let.
Pohráváte si s pojmy jako celibát nebo polyamorie…
Zkoumám je na sobě i na ostatních. Vloni na podzim jsem bydlela v Los Angeles u kamarádů – manželského páru, který se veřejně prezentuje jako polyamorický. Ona, umělkyně a zpěvačka vōx, vlastním jménem Sarah Wintersová, se kterou se známe z Red Bull Music Academy z Berlína, a její muž, hudební manažer a scenárista. Na měsíc jsem si u nich v domě pronajala byt a začala zkoumat, jak žijí, přečetla několik studií. Pokud někoho tohle téma zajímá, doporučuju knihu Polysecure: Attachment, Trauma and Consensual Nonmonogamy od terapeutky Jessiky Fernové, při jejímž čtení jsem si uvědomila, že to může být přístup ke vztahům, ve kterém se dá fungovat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
