„Kdyby můj příběh pomohl jedinému člověku, tak vše, co jsem prožil, mělo smysl,“ říká válečný veterán LUKÁŠ HIRKA (36). V září 2012 ho v Afghánistánu těžce zranily střepiny tálibánské rakety, jeho šance na přežití byly mizivé. „Lukáš má můj obdiv za to, co už všechno překonal,“ říká jeho otec Jiří Hirka. Zkušenost rodiny Hirkových dává druhým naději a elán, že je možné porvat se i s nemožným.
Před deseti lety mi o vás vyprávěl váš velitel Martin Botík a v očích měl slzy. Mluvil o tom, že máte těžké poranění mozku, jste v kómatu, zároveň ale dodal, že věří, že vše s pomocí rodiny a kamarádů zvládnete, protože jste bojovník. Tenkrát jste byl beznadějný případ, nyní se připravujete na paralympiádu. Jak trnitá byla cesta k úspěchu?
Lukáš: Hodně. Ten úspěch je mozaika složená z mnoha střípků. Je za ním snaha lékařů, fyzioterapeutů, a především obrovská podpora mé rodiny, přátel, armády. Prožíval jsem velkou beznaděj, když jsem nemohl dát ostatním najevo, že je vnímám, zároveň jsem měl obrovskou radost, protože byli se mnou. V jejich očích jsem neviděl lítost, ale lásku a víru, že to bude dobré. Rok a půl jsem strávil ve vigilním kómatu, mozek mi fungoval, ale tělo ne, navíc ho pokroutily spasmy. Osmnáct měsíců jsem měl tracheostomii, nemohl promluvit, prodělal jsem několik náročných operací. Za svým snem postavit se znovu na nohy jsem postupoval po malinkých krůčcích, rychleji to nešlo, ale jak říká jeden můj kamarád: Rychle se ani pes nevykálí.
Jiří: Někdo by řekl, že se stal zázrak. Nestal. Je to výsledek našeho odhodlání, Lukášovy každodenní dřiny, vytrvalosti a trpělivosti. A pořád jedeme na hraně… Lukimu zůstalo v hlavě sedm střepin a úlomků betonu, které nebylo možné operativně odstranit, dalších dvacet střepin má po těle. Doprovází ho neustálá bolest, překonává hodně problémů.
Obracejí se na vás lidé, jejichž blízký je ve vážném stavu, a ptají se, co mají dělat?
Jiří: Často. Kolikrát to jsou hodinové hovory. Domnívají se, že jim všechno povědí v nemocnici. Jenže se mnohdy dozvědí to co my: „V tomto stavu není rehabilitace možná“ – a jsou bezradní. Nikomu nemůžu doporučovat, co má dělat, ani za něj rozhodovat. Můžeme se pouze podělit o to, co jsme sami prožili. Před lety jsme svůj příběh začali zveřejňovat na Facebooku, pro naše přátele a také, abychom předešli nepravdám, které se objevovaly v médiích. Nyní máme i webové stránky, kde je naše cesta popsána. Naše zkušenost může někomu pomoci. Neexistuje žádný manuál, jak jednat, když se ocitnete v podobné situaci. Pravda ale je, že pokud se nepostará rodina, tak si člověk v kómatu sám nepomůže. S manželkou jsme tehdy museli učinit závažná rozhodnutí a přijmout za ně zodpovědnost.
Existuje nějaká jednoduchá rada?
Jiří: Zdánlivě jednoduchá. Když se nás lidé ptají, co mají dělat, říkáme: Buďte s ním, buďte s ní.
Lukáš: Ne všichni jsou ochotni to podstoupit, proto se opravdu nezlobím na ty, kteří se ke mně otočili zády a z mého života odešli. Ta situace byla jenom pro silné, a to každý není. Mnoho jsem ztratil, ale mnohem víc jsem získal. Vím už, komu svůj čas, lásku a energii mohu věnovat a komu ne, to je výhra.
Váš příběh je už docela známý, můžete přesto přiblížit, čím vaše rodina prošla?
Lukáš: V srpnu 2012 jsem odjel na svou třetí zahraniční misi. V afghánském Lógaru jsme zajišťovali bezpečnost civilních odborníků Provinčního rekonstrukčního týmu, kteří měli na starost řadu prospěšných projektů. Když někdo posměšně utrousí – a stává se to –, co že jsem v Afghánistánu vlastně dělal, po pravdě odpovídám, že jsem pomáhal, aby se místní lidé měli líp. Tehdy, na podzim, v Afghánistánu ovšem taky začínala „střelecká sezóna“, kdy tálibánští povstalci denně útočili na naše základny. Jejich rakety dopadaly na základnu v Shanku i pětkrát za den. Na plno věcí se jako vojáci umíme připravit, jsme nadrilovaní, něco však i při sebelepší přípravě ovlivnit nedokážete. Při raketovém útoku se vždy rozezněl výstražný signál Incoming. Musíte si lehnout na zem nebo se co nejrychleji dostat do krytu. Sedmého září 2012 jsem do krytu nedoběhl, dva metry před ním mě zasáhla tlaková vlna, střepiny a úlomky betonu. Tálibánská raketa trefila ochranný betonový val. Nic z toho si nepamatuji, znám to z vyprávění kamarádů. První u mě byl Petr Horák, to mám v mlze, ovšem dodnes si vybavím vtípky, které mi o měsíce později vyprávěl, když jsem byl ve vigilním kómatu a dokázal mrknout jen jedním okem.
Jiří: Když máte syna na misi, otevřete dveře a za nimi stojí vojáci v uniformě, víte, že je zle… Ve vojenské nemocnici v Kábulu ošetřili Lukášovi potrhaná záda a těžce poraněnou hlavu. Mimo jiné mu museli vzít kus lebky, aby se zabránilo fatálnímu otoku. Do Ústřední vojenské nemocnice v Praze transportovali Lukiho následující den. Nikdo nám žádný zázrak nesliboval, ani nemohl, organismus bojoval s infekcí, Lukášovi selhávaly orgány. Po týdnu nás k němu přestávali pouštět… Seděli jsme s manželkou v parku u nemocnice a v myšlenkách byli s ním. Neprosili jsme Pánaboha, aby nám Lukiho nechal za každou cenu. Prosili jsme, ať máme sílu pomoci mu vrátit se zpět do života a aby to mělo smysl, pokud na světě zůstane. Naštěstí mohl s Lukim být náš druhý syn. Tomáš je také voják a nechal se přeložit do vojenské nemocnice, aby mohl být Lukášovi stále na blízku. Armáda a generál Aleš Opata nám maximálně vyšli vstříc. Lukáš po dvou měsících boje o život otevřel oči a my v nich Lukiho viděli, to pro nás byl hnací motor. Tomáš se také v nemocnici naučil bazální stimulaci a postupně ji naučil i nás, rodiče. S Lukášem jsme pak takto pracovali.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
