Pravnučka TGM, kurátorka současného výtvarného umění CHARLOTTA KOTÍKOVÁ, by mohla hodiny hovořit o své práci. Uspořádala řadu výjimečných výstav, díky ní například Spojené státy na Bienále v Benátkách zastupovala Louise Bourgeoisová. Newyorskému publiku představila české výtvarníky, mezi mladými americkými autory objevila mnoho talentů. Ačkoli Charlotta Kotíková žije přítomností a hledí do budoucnosti, byla ochotná ohlédnout se v rozhovoru pro Reflex do minulosti.
Vaše maminka Herberta Masaryková byla vnučka Tomáše Garrigua Masaryka. Vzpomínala často na svého dědečka?
Máma se narodila v červenci 1915, takže na něj měla opravdu hodně vzpomínek. Zato svého otce vůbec nepoznala, přišla na svět necelé tři měsíce po jeho smrti. V české společnosti se vžilo označení „tatíček Masaryk“, takto ho však jeho nejbližší nevnímali, jako o „tatíčkovi“ o něm nikdy nehovořili. Tomáš Garrigue Masaryk měl ve své rodině velkou autoritu. Masarykovy vnučky, moje máma a její o čtyři roky starší sestra Anna, od dětství pravidelně jezdívaly na návštěvu do Lán. Nečekalo je však žádné skotačení s míčem v parku, ani nápad. Očekávalo se, že se budou chovat způsobně a budou schopné úměrně svému věku odpovídat na otázky, jež se týkaly kulturního dění. Bez diskusí platilo, že jalovou zábavou a nějakým tlacháním nelze marnit čas. Mluvilo se o věcech, které rozšiřovaly obzory. V Masarykově rodině se kladl důraz na to, aby se čas využil maximálně, času je totiž málo. To si teď čím dál tím víc uvědomuju.
Od vás maminka taky tolik očekávala?
To ne. Oba rodiče mě vedli k tomu, abych byla samostatná a zodpovědná, často jsem od nich slýchala: „To si rozhodni sama.“ Považovalo se ale za samozřejmé, že budu dělat něco užitečného. Rodiče se velice kultivovaným způsobem rozvedli, když mi byly asi tři roky, žila jsem pak v domácnosti s mámou, tetou a babidou. Bydlely jsme ve skromně zařízeném bytě v pražské Všehrdově ulici číslo pět. Topilo se uhlím, občas nešla elektřina, ovšem to moc nevadilo, protože pračku ani lednici jsme neměly. Máma a teta Anna chodily do práce, dost času jsem proto trávila s jejich mámou. Doma i v Orlické Rybné, nyní v Rybné nad Zdobnicí, kde měly venkovský domek se zahradou. V Rybné se člověk od rána do večera nezastavil. Sbíral se rybíz, zavařovalo se. Sednout si a nic nedělat? To neexistovalo! Zahálka – počátek vší nepravosti.
Proč se vaší babičce Bohumile Slavíčkové Masarykové říkalo v rodině babida?
Žádná zdrobnělina se k ní nehodila. Kdyby jí někdo řekl „babičko“, všechny by to zarazilo. Řekla bych, že sílu, kterou v sobě měla, čerpala přímo ze země. Vyrostla na vesnici ve Štolmíři, byla sirotek, ujali se jí strejček s tetou. Byla vysoká, nebo se mi to alespoň zdálo, v každém případě ve všech vzbuzovala respekt. Byla přísná, ale měla smysl pro humor. Dokázala s každým promluvit, s jistotou se pohybovala v jakékoliv společnosti. A měla pro strach uděláno. Vždycky jsem ji obdivovala. V životě musela překonat hodně těžkostí. Její první manžel byl malíř Antonín Slavíček. Narodily se jim tři děti – nejstarší Eva, která se později provdala za Rudolfa Medka, Jan a Jiří. Antonín Slavíček byl geniální malíř, na české poměry bohužel až příliš, jeho umělecký styl do tehdejšího historismu nezapadal. Uživit rodinu se třemi dětmi bylo složité.
Slavíček svůj život ukončil sám, když po mrtvici nemohl malovat. S Bohumilou se krátce poté oženil rodinný přítel Herbert Masaryk. Jak se puritánští Masarykovi tvářili na to, že si jejich syn bere vdovu se třemi dětmi?
To vám nepovím, jelikož to nevím. Masarykovi ale vycházeli se svou snachou dobře. Sňatek Herberta a Míly je pochopitelně mohl poněkud překvapit. Větší překvapení pro ně už ovšem podle mě bylo, že se Herbert rozhodl věnovat malířství. U Masaryků bylo obvyklé literární a hudební zaměření. Literatura a hudba se u nich považovaly za ušlechtilejší umění než malířství. To mi připomíná, že v Praze byla do konce února k vidění výstava Ivan Meštrović Sochař a světoobčan. Meštrović pana prezidenta Masaryka portrétoval a spolu během sezení diskutovali. Meštrović si Masaryka vážil, nicméně zcela pregnantně řekl, že pan prezident výtvarnému umění vůbec nerozuměl. Domnívám se, že Meštrović měl pravdu. Pro Herberta Masaryka mohlo být obtížné, že se svou tvorbou od rodiny vzdálil. A ještě se spřátelil s Antonínem Slavíčkem, jenž byl výrazná osobnost a měl výbušnou povahu. Herbert byl také nadšený sportovec, hrál fotbal a hokej. S Mílou měl čtyři děti – Annu, Herberta, Tomáše a Herbertu. Chlapci však v raném věku zemřeli a moje máma se narodila jako pohrobek. Babida Míla zůstala na začátku první světové války na pět dětí sama. Není divu, že byla přísná a rázná.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
