Ani jednoho z hrdinů osobně nepotkal, ale i tak cítil potřebu jejich neznámý, vpravdě spielbergovský příběh natočit. Celovečerní dramatický snímek Zpráva o dvou slovenských Židech-písařích, kterým se na jaře roku 1944 podařilo utéct z Osvětimi zpět na Slovensko a sepsat o tom detailní, faktografické svědectví, považuje úspěšný a velmi zaměstnaný slovenský režisér Peter Bebjak (51) za svůj dosud nejdůležitější životní projekt. Zpráva vstupuje do českých kin ve čtvrtek 14. října.
Slováci Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba byli do Osvětimi deportováni v roce 1942. V druhé polovině roku 1943 začali plánovat útěk, který se jim – jako jedněm z mála – 7. dubna 1944 zdařil.
Poté v Žilině nadiktovali třiatřicetistránkový dokument, takzvanou Vrbovu a Wetzlerovu zprávu. Obsahovala detailní popis koncentračního tábora, včetně dosud neznámých informací, například popisu fungování plynových komor i s nákresy. Dokument byl dopsán 27. dubna 1944 a stal se jedním ze základních dokumentů holocaustu.
Vrbově a Wetzlerově zprávě o fungování „továrny na smrt“ ale bezprostředně po jejím vzniku nikdo nevěnoval pozornost, i když se v červnu roku 1944 dostala až do rukou W. Churchilla a F. D. Roosevelta; užita byla především po válce, v tzv. norimberském procesu. Odhaduje se přesto, že díky jejímu zveřejnění bylo zachráněno asi 200 000 životů, mezi nimi 120 000 maďarských Židů.
Jak je možné, že tenhle příběh nebyl v česko-slovenském prostředí nikdy vyprávěn? Že jsme se o něm neučili ve škole?
Vůbec jsme se o něm neučili ve škole – ani Češi, ani Slováci. Vysvětluji si to tak, že během komunistické éry se téma holocaustu záměrně nedostávalo do popředí: důležití byli, co se zásluh na vítězství ve druhé světové válce týče, partyzáni, Rudá armáda a Strana. Židovští hrdinové nezapadali do mozaiky, kterou chtěl komunistický režim vytvořit. Ujišťuji vás ale, že teď je to ještě horší – ani současní slovenští žáci se o Wetzlerovi s Vrbou neučí. Stále tuto událost, bohužel, nemáme ve slovenských školních osnovách.
Čím to je?
Na začátku 90. let, po rozdělení Československa, také nebyl prostor na to, aby někdo podobný příběh zpopularizoval, dostal mezi lidi. Sám jsem byl překvapen, když jsem tu knihu poprvé četl. Autobiografický román Alfréda Wetzlera Co Dante neviděl mi kdysi daroval slovenský herec Ivan Šándor s upozorněním, že je to velice zajímavé téma. Už tehdy jsem byl překvapený, že slovenská veřejnost o tom činu vůbec neví.
Souvisí to podle vás se širším problémem, totiž že se historické kauzy v devadesátých let minulého století příliš neotevíraly?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
