nahoru

Po pár minutách poznám, jaký pes je. Z alergie na chlupy jsem se dostal, říká trenér psů Desenský

Vašek Vašák 20. června 2021 • 07:00
Po pár minutách poznám, jaký pes je. Z alergie na chlupy jsem se dostal, říká trenér psů Desenský
foto: Zbyněk Pecák

Rudolf Desenský je svérázný, na první pohled přísný a na cestách ho vždycky doprovází nějaký pes nebo smečka jeho „chůviček“. Klára Nevečeřalová je vstřícná, často se směje a působí až všeobjímajícím dojmem. Oba jsou, jak je vidět, naprosto rozdílní. Takové bylo i televizní zadání. Jejich společný pořad Kočka není pes má za sebou pět řad (šestá se točí) a pravidelně ho sleduje takřka milion diváků. Není divu. Jednak cítí, že jim radí skuteční odborníci, navíc má domácího mazlíčka podle statistik šedesát čtyři procent Čechů!

V čem jsou kočky a psi odlišní?

V komunikaci. Když pes vrtí ocasem, poskytuje okolí informaci: „Tady jsem,“ a zpravidla to bývá přátelské – pokud nemá ocas zároveň s páteří a hlavu níž, což je naopak varování. Jestliže mává ocasem kočka, je to agresivní nervozita, a když se jí někdo v té chvíli dotkne, je schopná mu ublížit. Takže pokud bude chtít očuchat v téhle situaci pes kočku, pěkně to schytá. Proto se ti dva nedokážou zpočátku domluvit. Musí se nejdřív naučit, že je to u každého jinak.

Měl jste někdy doma jiné zvíře?

Na farmě mám ještě koníka, ovečky a slepice. Hodily by se mi sem i kočky, protože tu bývají myši a potkani, ale nejde to, takže je učím lovit psy. Kočka je ale na to lepší. Moje smečka „chůviček“ (která Rudovi pomáhá převychovávat problematické psy) by si na kočky zvykla. Jenže mám i azylový hafany, který se tu někdy dost střídají a nemůžu každýmu zvlášť vysvětlovat, ať nechá moji kočku na pokoji. Navíc ji nejde uvázat, a když uvidí v kotci nějakýho problémovýho psa granule, tak tam vleze a on ji zahubí. Nemít „azyláky“, hned si ji sem pořídím. I mě by vyhovovalo, kdyby tu něco vrnělo. Ostatně prvního psa, kterýho jsem si v sedmnácti letech obstaral, jsem získal se zahradou a kočkou. A pak jsem jednou zaslechl, jak nějaký chlap dal svýmu psovi povel: „Vem si ji.“ Byl to pro mě šok. Naštěstí můj pes, kterej s ní vyrůstal od kotěte, ji bránil a tomu cizímu „pesanovi“ tak nařezal, že už se na kočky nikdy špatně nepodíval. Abych to uzavřel, ten, kdo posílá na jakýkoli zvíře svýho psa, je podle mě magor, kterej by ho mít neměl.

Jak navazujete se zvířaty vztah?

Zamlada jsem měl období, kdy jsem sbíral z ulice největší potížisty – psy, kteří nekomunikovali a cenili hned kvůli všemu zuby. Ti mě bavili, protože dostat se jim na kobylku bylo těžší, než když na mě vrtěli přátelsky ocasem. Díky nim jsem se naučil je chápat. Na svého prvního psa rád vzpomínám. Dan byl dlouhosrstý „ovčounek“, který se bál. To mě zaujalo a díky němu jsem se učil, jak s takovými psy pracovat a jak si je získat. Když jsem se k němu na začátku přiblížil, tak přede mnou couval, ale za dva měsíce byl můj a reagoval i na posunkový povely. Prostě jsme našli společnou řeč.

Jaké konkrétní signály jsou pro vás důležité?

Nebezpečný je, když vidím, že pes nedýchá, tudíž nemyslí a něco řeší. Obvykle ho k tomu vede něco, co ho vyděsilo, nebo neví, jak dál. To jsou nejdůležitější momenty, který mi dokážou až zachránit život, protože pokud vlezu do kotce a pes přestane dýchat, je dobrý se na chvilinku zastavit a nějakým způsobem s ním „pokecat“, aby se zase rozdejchal, protože mě může napadnout. Teď už se to ale skoro nestává, protože ty signály sleduju. K úrazu ale můžu přijít i jinak. Když se chce prát jeden pes s druhým a já po něm sáhnu, ožene se po mně. Tomu se říká přenesená agrese, ale tu ani nepočítám. Po skutečným pokousání následuje hodinový šití na chirurgii.

Za jak dlouho, Rudo, poznáte, co na jakého psa platí?

Už když ho lidi tahají z auta a než dojde k vrátkům, tak vím, kde je největší problém. Pak mi stačí vzít ho za vodítko, případně mu vyměnit obojek, provést ho a za chvíli znám jeho silný i slabý místa. Každej pes to má trošku jinak. Na to, jak na něj, přijdu řádově v minutách.

Je každý pes převychovatelný?

To je jako u lidí. Někteří se nechají vychovat tak, aby to bylo v normě, pak jsou lidi, který skončí v base, ale když z ní vylezou, jsou relativně dobrý, a potom jsou recidivisti, s nimiž nehne nic. Podobný je to i se psy. Já mám jednoho, kterýmu říkám Psychopat, protože jakýkoli stres řeší neskutečnou agresí. Naštěstí se ke mně dostal brzo, takže tu zůstane na dožití, ale už ho nemůžu nikomu dát. Ne každý si s takovým psem poradí. Po tři čtvrtě roce už se spolu víceméně kamarádíme, ale jsou situace, který nemůžu předvídat. Odvzdušňovali jsme třeba vodovodní trubky, a jakmile to zasyčelo, ten pes po mně okamžitě vystartoval.

Jak mu naznačíte, že tudy cesta nevede?

Na začátku mu dám široký, dobře dotažený kožený obojek, nechám ho za sebou tahat vodítko, a pokud mi strká čumák, kam nemá, tak mu na tu šňůru dupnu a povím mu, co má v danou chvíli udělat. Jestliže ho nachytám s hubou v koši, bude na něj devadesát devět procent lidí řvát: „Fuj, nesmíš!“. To nefunguje. Já zařvu: „Vypadni,“ a škubnu vodítkem tak, abych mu umožnil pochopit, co jsem tím konkrétně myslel.

Spousta lidí trpí tím, že jejich pes ruší štěkáním sousedy. Jde to odnaučit?

Každé štěkání má nějaký důvod. Jestliže je to nesamostatnost, tak je to ve skutečnosti rozmazlenost a musí se jí udělat přítrž – dát psovi rychlokurs: mlčeti zlato! Pokud je to ze strachu, musím pro změnu pracovat na tom, aby se nebál. Občas to bývá kombinace obojího. A pak je štěkání z nudy. Na to předepisuju zapřáhnout psa tak, aby dal pokoj. Spousta lidí si stěžuje, že jejich pes přes den chrápe a přes noc „blafá“. Na to odpovídám: „Když mu dáte přes den zabrat, bude v noci zticha.“ To je jednoduchá léčba. Jenže lidi jsou líný a myslí si, že když zařvou: „Buď ticho!“ tak to přejde. Nepřejde, když se nevylítá.

Říká se, že zvíře by se nemělo tělesně trestat. Jak ho upozorníte na to, že tohle se nedělá?

Bití vede jen k agresi, a pokud ho zvolím, tak se mi vrátí, nebo toho psa zlomí a to nechci. Nejvíc ze všeho si hlídám rovnováhu mezi důvěrou a respektem. Já s tím psem chci být kamarád, ale tak, aby mě bral vážně a byl jsem pro něj srozumitelnej. To znamená, že si nenechám skákat po hlavě, ale zároveň nechci, aby měl ze mě strach.

Je kočka mazanější než pes?

Mazanější jsou kočky, ačkoli znám i dost mazanejch psů. To souvisí s povahou zvířete. Můj mazanej kůň dokáže přesvědčit osmdesátikilovýho „středoasiata“ (pasteveckého psa), že má na víc než používat jen agresi. Mám taky ovečku a tři beránky a jeden z nich je vyloženě chytrej. Ví, že když se nechá podrbat mezi rohama, dostane o rohlík víc. I „hloupá“ ovce dokáže přemýšlet. Totéž slepice. Lidi si myslí, jak jsou blbý, ale některý jsou vychytralý, že za mnou chodí jako pejsek, protože ví, že mi občas upadnou nějaký drobky. Nejen u lidí, ale i u zvířat se narodí někdo chytřejší a někdo hloupější. Tahle hyperaktivní fena je sice hloupá v tom, že je schopná lítat do bezvědomí s klackem v hubě, ale když mi předevčírem přivedli bázlivou fenku, tak ji za den naučila nebát se vody a odpoledne už se spolu ráchaly vzadu v jezírku.

Ve zbytku rozhovoru se dočtete:

  • Umějí být psi vděční?
  • Jak se liší pes od vlka?
  • V čem jsou špatné množírny?

 

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně


Klíčová slova: rozhovor, psi, Rudolf Desenský



Diskuse ke článku