nahoru

Hana Pinkavová: Dokumentaristka, která točí filmy o talentu a jedinečnosti

Tereza Spáčilová18. dubna 2021 • 07:40
Hana Pinkavová: Dokumentaristka, která točí filmy o talentu a jedinečnosti
foto: Archív Hany Pinkavové

Řadí se mezi naše přední dokumentaristky, vlastně je velmi pravděpodobné, že jste aspoň jeden z jejích více než sto dvaceti filmů viděli. Hana Pinkavová (70) točí o lidech, kteří něčím vybočují, a mohou to být legendy stejně jako malé děti. Ostatně nejčerstvěji zaujala dokumentárním cyklem Ještě hořím? – navazuje na populární seriál Nehasit! Hořím –, v němž se vrací k dnes už dospělým dětským talentům. Slabost pro dětský svět má v genech – jejím tatínkem byl doyen filmů pro děti, režisér hitů jako Metráček či Chlapi přece nepláčou, Josef Pinkava.

Co vy a covid, svrbí vás jako dokumentaristku prsty?

Když ta hrůza začala, říkala jsem si: Ježišmarja, musím chňapnout kameru a vyrazit. Pak jsem dostala strach a depresi. Naštěstí mi z ní pomohla práce, začala jsem dělat na tématu k mému prvnímu hranému filmu.

Prvnímu? S tatínkem jste jich přece pár natočila…

Ale jen jako asistentka nebo pomocná režisérka, k samostatné režii hraných filmů mě soudruzi nikdy nepustili. Napsala jsem dva scénáře: jeden, Pohlaď kočce uši, natočil můj táta a já jen „pomocňákovala“, druhý, Netrhejte motýlům křídla, vycházel z mého dokumentu o holkách z pasťáku V zámku a pod zámkem. Vypátrala jsem skutečný příběh gymnazistky Hanky, která se tak moc styděla za otce, okresního tajemníka strany, že na protest odešla do pasťáku. Realizaci bohužel překazila sametová revoluce, smrt hlavního dramaturga Petříka a začínající rozpad gottwaldovského studia.

Na kontě máte více než sto dvacet dokumentů. Spojuje je něco?

Velkou část své tvorby jsem věnovala mladým lidem, talentu a jedinečnosti. Jsem přesvědčená, že své neopakovatelnosti by si měl každý člověk vážit a hýčkat si ji, veškerou svou energii upřít směrem, jenž dává smysl. Fascinují mě lidé, kteří dokážou jít za něčím pozitivním, mají odvahu a kašlou na konvence. Točila jsem mnoho sociálních dokumentů, vždycky mě zajímalo, co se skrývá za lidskými příběhy, ať šlo o mámu třinácti dětí, holky z pasťáku, sestry z IKEM, či cvičící důchodkyně.

 

Máte nějaký trik, jak se lidem přiblížit? Je na to čas?

Bývalo ho víc. Když jsem točila zmíněný film o pasťáku, mohla jsem v něm sama dva týdny strávit, stát se jednou z těch holek. Dnes dostanu na třicetiminutový dokument pět natáčecích dní, což je hrůza. K tomu, aby se člověk před kamerou otevřel, potřebuju atmosféru sdílení a intimity, a tu prostě nevykouzlíte ze dne na den. Nezbývá mi než investovat vlastní peníze a jezdit na rozhovory sama s krosnou techniky a vlastní kamerou. A jestli mám trik? Naštěstí ne. Chcete-li, aby se vám někdo cizí svěřil, trik nepomůže, zabírá jedině upřímnost. Otevřete se taky a pak existuje šance, že se něco ­dozvíte.

U diváků cykly Nehasit! Hořím!Ještě hořím? velmi rezonovaly. Podle jakého klíče jste vybírala protagonisty?

Věděla jsem, že musí jít o obory, které budu umět ztvárnit filmově – například s matematiky nebo ajťáky jsem si rady nevěděla. Rozhodoval ale příběh daného dítěte a jeho osobnost: buď ke mně promlouvala, nebo ne. Vzpomínám na sedmiletou, ohromně nadanou výtvarnici Julinku: při prvním setkání zarytě mlčela, ale v očích měla tajemství a jiskru. Vzpomněla jsem si na tátu, co dělal, když to s dítětem na placu nešlo: lezli spolu po stromech, házeli šutry, plivali do vody… Rozjela jsem se za Julinkou do Břeclavi, hledaly jsme spolu brouky, koukaly na kytky a ptáky. Když mi prozradila, kde žijí víly a skřítci, věděla jsem, že spolu ten film natočíme.

Jak obtížná byla komunikace s rodiči talentů?

Párkrát byli urputní, ale pravidlem to nebylo. Vybavuju si maminku jistého Jana Zelenky, nadaného historika – byla to malířka, starala se o něj sama, vymodlené dítě. Hrozně stála o to, abych o něm točila. Dva roky jsem váhala, ale jeho vědomosti a zápal pro historii mi připadaly mimořádné, tak jsem nakonec kývla. Bohužel to byl nezvládnutelný hyperaktivní kluk, moc jsem se s ním natrápila. A nedopadlo to s ním dobře: matka zemřela krátce po natáčení, z něj se stal podivný exhibicionista, který se prodává na internetu opravdu odporným způsobem. Neříká se mi to snadno, ale v jeho případě jsem se sekla. Film si nezasloužil.

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku